U Hitlerů, u nás

V Divadle v Dlouhé se ovšem v geniální nadsázce Hitlery přímo hýří. Šest groteskních skečů Arnošta Goldflama věnovaných soukromé tváři talentovaného diktátora obsadil režisér Borna hned šesti herci. A jednoho z Hitlerů, který tančí jak ve vaudevillu a sprovodí ze světa pohlaváry Třetí říše, hraje dokonce drobná žena s hitlerovským knírkem. Ó, pokleslý kabaret německé bohémy, který tak poeticky zvěčnil Bob Fosse v oscarovém filmu, má svého následovníka. Bravo!

Při pohledu na šest Hitlerů, jednoho vhodnějšího k popukání druhého, mě okamžitě napadl film V kůži Johna Malkoviche. Tahle bláznivá groteska by se mohla označit „V kůži Adolfa Hitlera“, kdyby ji autor už neopatřil titulem U Hitlerů v kuchyni.

Arnoštu Goldflamovi, Janu Bornovi a Divadlu v Dlouhé se zadařilo. Stejně jako Chaplinovi v Diktátorovi, Monty Pythonům, Producentům i anonymním satirikům, před nimiž hluboce smekám hučku před youtube a kteří opatřili už mnoha vtipnými hláškami scény z vůdcova bunkru, ať už führer musí hořce skousnout smrt Michaela Jacksona, anebo situaci na právech v Plzni, kvůli níž ztrácí naději na vysokoškolský titul.

Inu, půjde-li to takhle dál a podíváme se bez nacionálního patosu na neviditelnou ruku trhu ve školství v celém Böhmen und Mähren, nebude mít za chvíli nikdo legálně ani základní školu!

A třeba se touhle zatraceně nevážnou cestou smějících se bestií konečně vydá někdo, kdo si lajsne vysmát se i těm současným tajtrlikům a potentátům, kteří nás tahají za fusekle do těch svých předvolebních gulášových meinkampfů, z čehož bude i v české kuchyni hodně těžký eintopf. Tak, jak to uměli obrazoborci V + W v Osvobozeném. Bylo by mukou zdraviti jenom pravou rukou a na pouhý pokyn shůry páliti celé fůry kultůry, zpívali v době, kdy nebýt jejich dramatického útěku, by si vyzpívali s Ježkem tři místa v dobytčáku. Nekopali svým vtipem do zadků mrtvol, ale do zatraceně živých a mstivých dobytků.

Chraňbůh, že bych měl něco proti retru, naopak, zvlášť, když si za rotující šestici „kuchyňských“ Hitlerů, Himmlerů, Goebbelsů a Göringů lze snadno dosadit libovolného mudrlanta z našeho okolí. Různá konečná řešení všech trablů jsou stále plná života jako brazilští „říšští“ důchodci tančící na pláži Copacabana divokou sambu.

Jen mě zároveň fascinuje, jak moc si dovolovali ti zmínění Voskovec a Werich.

Divadlo v Dlouhé s Arnoštem Goldflamem mi je připomněli. Vším. Chvěním bránice. Tanečními a pěveckými scénami. Výtvarnou stylizací. Jiskřivými dialogy. Dada fóry. I těmi forbínami, kdy mistr promlouvá k publiku.

Předpokládám, že neonacistů, kteří by se šli podívat na svůj šestkrát oživlý idol, bude pomálu. Ale občanů, kteří chtějí humor a svobodu a občas si dovolit dovolovat, mnoho. A třeba se všichni sejdeme jednoho dne v kuchyni u Topolánků a Paroubků.

Ehm, dovolte mi úplně podružnou maličkost. Omlouvám se, ale nemůžu jinak. Víte, vzal jsem na představení svého spolužáka z gymplu. Pekelně dlouho jsme se neviděli. Dnes je takový ten běžný člověk střední třídy v byznysu. Money talks 24 hodin denně. Stres, zborcený osobní život, nervy v kýblu a syndrom ujíždějícího vlaku chlápka po čtyřicítce. No, prostě nuda. Vypsat jeho příběh, tak mě obviní z plagiátorství Woodyho Allena. Ale při pěveckém čísle, kdy herci na scéně spustili ohromující vlastenecký hymnus Svjaščennuju vajnú, spustil nahlas s nimi jak sborista od Alexandrovců. Skoro jsem nevěřil vlastním uším. Původně totiž vystudoval na politruka na vysoké vojenské škole v Bratislavě. Spadl z něj nějaký nános firemní a jiné kultury i public relations a ledví plným vroucím tenorem promluvilo.

Hm, třeba v každém z nás je přes ten líbivý nános něco, co bychom si za rámeček nedali, kdyby si posvítili do naší kuchyně, ložnice, anebo snad do záchodu.