Ú-Tě- Cha
Čtyři dívky tak mladé, že by se daleko více hodilo označení děti, spojil dohromady jeden z mnoha příšerných výdobytků druhé světové války. Tohle místo se nacházelo na okraji Šanghaje a z běžně dostupných zdrojů se o něm mnoho nedozvíme. Scénáristka a režisérka Kateřina Volánková zpracovává téma obětí zapomenutých a promlčených zločinů v inscenaci (Ne)chtěná útěcha.
Skupina Diverzanti, která vznikla ze studentů a absolventů brněnské divadelní vědy roku 2016, se objevila s inscenací (Ne)chtěná útěcha na několika divadelních festivalech a sbírá úspěchy. Z festivalu FEMAD si odvezla cenu tisku, cenu divadelních kritiků, cenu za nejlepší herecký výkon a cenu za nejlepší inscenaci festivalu. Hra také získala čestné uznání v soutěži o cenu Evalda Schorma za rok 2016. Projekt zaštiťuje a podporuje brněnské Centrum experimentálního divadla. Po tomto výčtu už by se mohla objevit výzva: „musíte vidět“, ale to ještě chvíli počká.
Výrazným tématem inscenace se kromě reálné historické události stává především ženská intimita; první menstruace, absolvování první gynekologické prohlídky, první pohlavní styk a porod prvního dítěte. Ani v běžném životě se ne vždy jedná o příjemné zážitky a co teprve, když skoro všechny tyto „penetrace“ jsou brutální bolestivé časové úseky, na které by chtěla každá zapomenout. A stále se opakují. Nespočet takových zážitků „utěšitelek“ vyprávějí tři hlavní postavy – dívky Ú, Tě a Cha, lstí dopravené do Šanghaje a společně s dalšími ženami a dívkami nucené otročit japonským vojákům. Za zřízením utěšitelského tábora stála praktická myšlenka – japonská vláda chtěla zabránit tomu, aby vojáci znásilňovali ženy na potkání. Fyzické a psychické týrání nevinných žen však už praktickému účelu tábora nikdo nedoplnil.
Jak na scéně zobrazit násilí a sex? Inscenační tým složený z režisérky Volánkové a choreografů Dušana Krause a Michaely Dovjakové se zaměřují na pohyb složený z krátkých tanečních sekvencí, jež zahrnovaly jednak náznaky sexuálních aktů a pohyby, jako jsou oddělení kolen od sebe nebo drsné přirážení muže, ale zároveň přidávají i realistický boj dívek v mužském náručí.
Všechny mužské postavy hraje Matěj Pohořálek a výrazem i hlasem přistupuje v každé situaci k dívkám jako dominantní a krutý muž. Převyšuje je výškou a při pohybu v páru si s dívkami pohazuje, jak se mu zlíbí. Ze scény nemizí a stále je přítomen jako hrozba někde za zády dívek. Pohořálek neztvárňuje konkrétní postavu, ale ztělesňuje neustále přítomný strach z mužské přítomnosti.
U trojice dívek už rozeznáváme konkrétní charaktery. Michala Benešová působí jako nejmladší a nejnaivnější ze všech. Civilnější herectví a malá expresivita odlišují její postavu Tě od dvou ostatních dívek a především ze začátku podtrhují mladickou naivitu a nezkušenost obelstěné utěšitelky. Při dynamických a vyhrocených situacích už civilnost Benešové působí nepatřičně a značí nejspíš hereččinu nezkušenost. Karolína Baňková, ztvárňující postavu Ú, je její pravý opak. Jako jediná Ú v příběhu nerezignuje a bojuje za svou svobodu, což se jí nakonec vyplatí. Využívá realistické pojetí postavy a daleko více se zaměřuje na její psychologii. Cha (Michaela Dovjaková) si násilným únosem a zdravotními problémy nejvíce vytrpí a nejspíše z toho důvodu se herecky drží stále někde uprostřed bojovné expresivity a znavené civilnosti. Čtvrtá dívka (Kateřina Vaněčková) příběhy komentuje a pozoruje dění bokem, avšak její postava nemá na jevišti výraznou funkci, jelikož kromě posledního obrazu opravdu jen dřepí u stěny v druhém plánu a chvílemi komentuje dění na scéně.
Prostředí utěšitelského tábora připomínají dřevěné desky, jedna pro každou dívku, a odložená dvojice kufrů. V některých scénách posloužila ještě další dřevěná bedna, ale kromě prkenných lůžek a bílých halen dívkám nepříslušelo nic. Sklepní scéna CEDu svými cihlovými stěnami a stísněným prostorem ještě dotváří atmosféru studeného tábora. Do ticha se pak ozývá jen smutný zpěv dívek, který střídá pronikavá siréna a štěkot vojenských psů. A ten vždy znamená smrt.
Závěrem se děj přesunuje do let 2000 až 2001 k soudnímu procesu, kde ženy žádají omluvu a odškodnění za léta strávená v utěšitelském táboře. Nedosáhnou však ničeho. Smutnou a bezútěšnou atmosféru doplňuje projekce reálných obětí šanghajského tábora, které už nechtějí vyprávět svoje příběhy. Staré utrápené tváře střídají záběry na tábor a na černobílé fotografie desítek mladých žen. Právě dokumentární vrstva inscenace podtrhla silné téma historické události. Zanedlouho tomu bude osmdesát let, ale mnoho žen stále žije a nemůže zapomenout.
Diverzanti – Kateřina Volánková: (Ne)chtěná útěcha. Scénář, režie, scéna Kateřina Volánková, hudba, choreografie Michaela Dovjaková, choreografie Dušan Kraus, kostýmy Olinka Psotová. Premiéra 20. ledna 2017. (Psáno z reprízy 15. prosince.)
Komentáře k článku: Ú-Tě- Cha
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Alžběta Jelínková
Skvěle napsaná recenze!
Autorka článku se nebojí explicitně pojmenovávat (ne vždy příjemné) postřehy. Nejspíš se na představení vydám.
08.01.2018 (13.24), Trvalý odkaz komentáře,
,Štěpán Dlouch
Naprosto uhrančivé představení
– od tématu, až k zpracování! Škoda, že autorka recenze zmiňuje jen okrajová témata inscenace, nicméně oceňuji její styl psaní. A všem čtenářům rád tuto inscenaci doporučuji – silný zážitek!
09.01.2018 (1.56), Trvalý odkaz komentáře,
,DN
Případné pražské zájemce upozorňujeme,
že inscenaci bude možné vidět v neděli 21. ledna v Činoherním klubu v rámci přehlídky amatérských divadel Činoherní klub uvádí: http://cinoherniklub.cz/ck-uvadi/nechtena-utecha/
09.01.2018 (13.41), Trvalý odkaz komentáře,
,Petr Doležal
Za mne nejlepší původní drama pro rok 2017!
Přestavení jsem shlédl v rámci Českolipského divadelního podzimu a nestačil se divit, že se o taková témata zajímají tak mladí lidé.
Tleskám a děkuji za nejsilnější divadelní zážitek v roce 2017 🙂
18.01.2018 (22.32), Trvalý odkaz komentáře,
,