Uhde píše Levínskému
Ahoj, René,
myslel jsem na Tebe intenzivně na letošním Jiráskově Hronově. Předpokládám totiž, že budeš mít smysl pro mé hronovské pocity. Nevím, zda víš, že jsem začínal jako dramaturg-ochotník v brněnské Iksce. S Radimem Vašinkou a Zdeňkem Turbou jsme se pokoušeli o divadlo poezie. Od té doby jsem sice soustavně toužil dělat dramaturga profesionálně, ale s jedinou pro mě neuskutečnitelnou výjimkou šéfa Mahenovy činohry Miloše Hynšta mi to nikdo nenabídl. Tak zůstala dramaturgie v mé paměti naštěstí spjata s relativní ochotnickou nezávislostí na provozu: ne, že by se v Iksce premiéry neplánovaly, ale podstatné bylo, že inscenace zrála provoz neprovoz. Nebyla-li hotová, první uvedení se odkládalo. Představa pravidelné výrobny jevištních děl mi zůstala cizí, a když občas narazím na její projevy, těžko se s nimi smiřuju. Zůstalo ve mně něco z ochotníka a v Hronově si připadám jako mezi svými.
Měl bych tedy s pochopením jako pěknou nadsázku přijmout výrok Ludvíka Vaculíka pronesený v korespondenci s Břetislavem Rychlíkem, která vycházela v Divadelních novinách. Ludvík totiž prohlásil, že jiné než ochotnické divadlo neuznává. Tvorba pro profesionální jeviště nemá prý existovat.
Je to jedno z Ludvíkových příznačně kategorických tvrzení, která se podle mě nedají a nemají brát vážně. Autor sám se ve zmíněném textu ostatně hned označil za hlupáka. Podobnými přiznáními však šetřil. Tak se stalo, že se dva redaktoři Respektu, výborní komentátoři, vyznali každý po svém, že v nich Vaculíkovy popřevratové fejetony budily, mírně řečeno, nesouhlas. Jeden z nich je přímo odsoudil, druhý, Vaculíkův obdivovatel z dob disentu, prý je raději přestal číst, aby se vyhnul rozčarování.
Ludvík Vaculík například propagoval názor, že cikány nutno úředně sestěhovat do vyhrazeného zeměpisného prostoru, aby cikánky špatným příkladem nekazily bílé ženy. Razil vizi, že by se vývoz komodit vyprodukovaných v určité oblasti měl zakázat. Co se kde urodí, má se tam spotřebovat, nic tam odjinud nedovážet, a basta. V čele společnosti by měli stát mocensky dosazení, vysoce vzdělaní a mravně ušlechtilí lidé.
Rád jsem se s těmito ráznými návrhy seznamoval. Podle mě byly součástí Vaculíkovy provokativní hry se čtenáři. Hrál si na českého hospodského mudrlanta, majitele takzvaného selského rozumu, zatvrzelého reformátora, který překážky odstraňuje jednoduchými tvrdými opatřeními. Z té hry podle mě plynul závěr, že se politizující kovář v dnešním světě ocitá se svou moudrostí v koncích.
Někomu se může Vaculíkova hra zdát málo průhledná, ale já jsem jí rozuměl a hrál jsem ji s ním, i když na dálku.
Vzpomínám si, že Ludvík rád citoval starého Skota, který umíraje svěřil synovi důležitou zkušenost svého života: Nikomu nic nevysvětluj.
Myslím, že jako autor scénáře k filmu Gorila o této zkušenosti leccos víš.
Nejsem si jist, zda se má uplatňovat obecně a bez výhrad. Jako první by právem protestovali učitelé, za nimi občanští aktivisté. Ale divadlo je občas jako ten starý Skot: k některým monologům nedodává vysvětlivky. Spoléhá – na co vlastně a na koho? Že přijde znalý divák, jehož hodnocení přikládal Shakespearův Hamlet větší váhu než nadšeně tleskajícím zástupům?
Já se nikdy nespoléhám ve všem všudy. Mám pro Tebe hned jedno dodatečné vysvětlení: žena, o které chceme psát hru pro Tvou kamarádku Jitku, není děvka zahazující se s místními reprezentanty prudce se střídajících režimů. Osvojila si vaculíkovskou spontánní praxi, že si partnery volila v nejbližším okolí, a nešilhala po přespolních. Je na Tobě, aby s tím Tvůj úvodní výstup naší hry nějak naložil.
Zlom vaz!
Srdečně
Milan
Komentáře k článku: Uhde píše Levínskému
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
