Uhde píše Levínskému
Ahoj, René,
jsem pořád pod vlivem zážitku, který jsem díky Tobě a repríze Tvé hry Poincarého domněnka absolvoval ve Vile Štvanice. Samo prostředí je jedinečné. Hlediště obsazené šedesáti diváky rovněž. Reagovalo nejen na dialogy a na situace, ale i na skvělé písňové texty, jejichž autorkou je BioMasha, a projevovalo vynikající smysl pro náročné detaily Tvých matematických výkladů. Úchvatní byli všichni účinkující. Jaroslava Achaba Haidlera, Jiřího Knihu a Roberta Mikluše jsem znal, Marii Švestkovou jsi mi musel připomenout a Jana Hovorku jsem viděl, tuším, poprvé, ale všichni si mě získali tím, jak přesvědčivě střídali věrohodnou matematiku a stylizovaný komediální výraz. Tygra v tísni jsem si zapsal do paměti jako nakažlivě tvůrčí dílnu, která neotročí provozu a existuje z radosti.
Pochopil jsem už dávno, že miluješ mystifikaci. Tak jsem přečetl Tvé řádky vysvětlující úspěch hereček jejich krásnými ovocnými jmény. Bertolt Brecht vložil svému panu Keunerovi do úst polemiku s postřehem, že jistá divadelní star byla úspěšná, protože je krásná. Opak prý je pravda: je krásná, protože měla úspěch. Marie Švestková, která tak pádně svědčí pro Tvou teorii, mluví i pro pana Keunera.
Znám trápení se jménem zděděným po předcích. Ve škole jsem z něho býval přímo zoufalý. Učitelky a učitelé mě buď přesvědčovali, že je nesklonné – a neměli pravdu –, nebo že se skloňuje podle vzoru pán, a protože je německé, je třeba prodloužit „u“ a vynechat „h“. Dobrého a věhlasného kamaráda – už ho nemohu požádat o dovolení, abych ho jmenoval – to celoživotně podněcovalo k vymýšlení dvojsmyslných výroků, které by mohly uniknout některé kolegyni: „S Uhdem na mě nechoď…“ – „Uhde, odmítám tě…“ a podobně. V duchu otcova rozhodnutí nepočeštit si příjmení, ačkoli mu to po válce naléhavě doporučovali, odolal jsem pokušení hezkého pseudonymu. Jen pomalu jsem se však smiřoval se shlukem dvou souhlásek a dvou samohlásek, jejž navzdory mým snahám vyhovět pravidlům ortoepie čili nauky o správné výslovnosti žádný úředník nebo zaměstnanec služeb nedokázal zapsat na základě pouhého poslechu. Vycházel mu Hudec, Unge nebo Hunde. Při takových příležitostech preventivně ukazuji občanku.
Z tvorby Ondřeje Novotného jsem v Huse na provázku viděl dva kusy: příběh Lennonova vraha a scénář večera věnovaného Milanu Kunderovi. S oběma inscenacemi jsem měl potíže zaviněné hodně osobně. Nepatřil jsem v šedesátých letech k vyznavačům Beatles a při tom zůstalo i stran Lennonovy pozdější společenské aktivity. Proto jsem navzdory velmi dobrému hereckému výkonu Dalibora Buše, který si lennonovské téma našel už na JAMU a realizoval je jako dramatický monolog, přihlížel představení v magickém sále Hvězdárny a planetária v Brně s odstupem a skoro lhostejně. Kunderovskou Směšnou interpretaci jsem zhlédl, aniž jsem pronikl do její spletité a nepřehledné struktury, neumím však oddělit, nakolik za výsledek odpovídá autor a nakolik režie.
Vybavuju si Tvé přitakání názoru Karla Steigerwalda, že dramatik nemá psát divadelní kritiky. Dělal to například Jaroslav Hilbert, ale není zapomenut právem? Jeho Vinu jsem četl s velkým zaujetím, další dramata se mi nelíbila. Ale co se stalo, nedá se odestát. Omlouvá mě snad jedině to, že jsem recenzoval divadlo ještě v době, kdy jsem se o ně autorsky nepokoušel, a nedovedl oslyšet pokračující objednávky. Ty sis počínal a počínáš daleko zraleji. Závidím Ti i odvahu hrát. Já jsem touhu po herecké kariéře překonal. Nebylo to těžké, byl jsem už v raném mládí strašně fyzicky nešikovný. Divadlo hrávám jen ve snu a není to příjemné.
Srdečně a vždy Tvůj
Milan
Komentáře k článku: Uhde píše Levínskému
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
