Uhde píše Levínskému
Ahoj, René,
díky za návrh vstupu do naší hry. Mně však přinesl problém. Vzal jsi to za konec, na který neumím navázat. Prozrazuješ na hrdinku v její samomluvě všechno, co podle mě má vyjít na světlo teprve postupně, ale možná to ani nebude potřeba, například že kamarádí se slivovicí a vyjadřuje se poněkud drsně. Já ji vidím bez této předčasné signalizace. Zahlédne oknem zkřehlého a promoklého sedmnáctiletého kluka a pozve ho dál. Vždyť na tom místě, kde se ten kluk u vchodu do srubu svých rodičů krčí, choulila se před více než třiceti lety ona, sedmnáctiletá holka ve třetím měsíci těhotenství, kterou otec-lesmistr vyhnal z domu do deštivé noci.
Protože mi k tomu dáváš tolerantně právo, zkusím napsat protinávrh. Bude to ovšem trvat.
Nedůvěřuju obecně vzato tomu, co o hrdinech naznačím slovem nebo rekvizitou, když nevím, zda to v příštím ději účinně uplatním. Snažím se tomu vyhnout. Vadí mi proto, když na jeviště vstupují Laertovi nebo Fortinbrasovi lidé vyzbrojení samopaly, jestli jde jen o ilustraci naznačující, že se příběh odehrává v současnosti. Pak se mohou Hamlet s Laertem střetnout a držet v rukou rapíry nebo kordy.
Ta nelogická manýra mě zlobí. Chápu, že postmoderní režisér neprožívá vnější dobové reálie jako závažné, ale neumím se vzdát přesvědčení, že Hamlet v době kalašnikovů, elektronické sdělovací techniky, digitalizace a odposlechů vyžaduje jinou hru, než napsal Shakespeare. Ne že by musela být méně zajímavá. Naopak, velmi by mě vzrušovalo, kdyby někdo ztvárnil, jak probíhá dnešní mocenský převrat nebo puč a jak si v té situaci počíná člověk, který si zakládá na své osobnostní integritě a osobních vztazích k spoluaktérům.
Jenže postmoderní režisér takovou hru zatím nenapsal a zdá se, že mu o to ani nejde nebo to prostě neumí. V divadle samozřejmě platí, že zcizit se dá a smí cokoli za předpokladu, že vznikne osobité dílo. Fortinbras s kulometem však podle mě znamená cizopasnictví přikryté názvem oblíbené tragédie.
V Brně jsem v Mahenově činohře nedávno zhlédl jiný pokus o klasika. Roman Sikora pro režiséra Martina Čičváka zdramatizoval slavný román, Dostojevského Běsy. V první části se pestrá parta kolem Petra Verchovenského připravuje zasáhnout skandálně, ba, řekněme, revolučně do života ve vzdálené gubernii. Jenže původci inscenace si uvědomovali, že Mistrova polemika s revolucí postrádá nejžhavější aktuálnost. Aktuálnější je terorismus. Druhá část inscenace představuje tedy Verchovenského a jeho spřežence jako teroristy.
Vada tohoto postupu není tak zjevná jako u Fortinbrase s kulometem, ale kulhá přinejmenším na jednu nohu: Dostojevskij – vášnivý kritik západní společnosti – zobrazil její dobovou nemoc. Dnešní terorismus však není západní zplodinou. Současný autor neméně vášnivě kritický k soudobému kapitalistickému Západu by mohl terorismus vykládat například jako důsledek imperiální agresivity, jímž na ni však reaguje jiná pospolitost než západní. Parta Petra Verchovenského nositelem takové reakce není a být nemůže. Vzešla ze západní mentality a je v ní uzavřena. Terorismus je tedy v brněnských Běsech stejně povrchní aktualizační signál jako mobilní telefon v Hamletovi.
S klasikem divno hrát. Zvěčnělý přítel Bořivoj Srba razil v soukromých rozhovorech se mnou dramaturgickou maximu: hrát se mají jen současné hry.
Něco na tom je.
Každopádně bod pro nás. Náš záměr napsat takovou hru se tím dá aspoň hájit bez ohledu na výsledek, který je ve hvězdách.
Srdečně Tvůj
Milan
Komentáře k článku: Uhde píše Levínskému
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)