Uhde píše Levínskému
Ahoj, René,
mně se zdá, že Tvůj problém spočívá v tom, že jsi doma v oboru, ze kterého vzcházejí dramatičtí autoři jen výjimečně. Je to jejich genetická přednost, pokud neodhadnou příliš optimisticky univerzálnost podnětů pramenících z úzce oborových znalostí. Jestli jsi opravdu předpokládal, že domněnka Poincarého a chaos jsou témata široce známá, byl to předpoklad opravdu mylný.
Vzpomínám si na jednu ze svých oblíbených her, která s divákovou neznalostí pracuje naopak programově. Jde o Arkádii Toma Stopparda. Měl jsem kdysi příležitost vyznat se ze svého obdivu vůči ní samému autorovi. Vytvořil v ní nádhernou hrdinku, sedmnáctiletou dívku neobyčejně nadanou pro fyziku a matematiku. Neklame-li mě paměť, hrála ji před časem v Městském divadle v Brně moc pěkně Evelyna Kachlířová a režíroval Roman Polák. Premiéroví diváci si ovšem stěžovali, že jim zcela unikal smysl náročných odborných dialogů, které dívka vedla se svým učitelem. Hru charakterizovali jako příliš náročnou, tedy málo účinnou.
Měl jsem dojem zcela odlišný. Ani já jsem neuměl rozpoznat, zda si ti dva zasvěcenci na jevišti jen tak nevymýšlejí umělé otázky a odpovědi nebo zda se baví o skutečné problematice, ale nebyl jsem z toho vůbec nešťastný. Kromě komplexu méněcennosti vyvolaného děravým vzděláním trpím na druhé straně i určitým diváckým sebevědomím. Pokud jsem autorovi správně rozuměl, počítal s tím, že obecenstvo ve své většině nepochopí, o čem ti dva konkrétně rozmlouvají, ale spoléhal na to, že z toho vytěží hrdinčinu charakteristiku: hledišti dojde, jak nevšedním talentem, nedostupným obyčejným smrtelníkům, oplývá tato slečna.
Podotýkám, že jsem stejně prožíval Šifru mistra Leonarda. Ačkoli jsem uměl jen velmi povrchně ohodnotit spisovatelovo předváděné odborné vybavení, strhující pro mne byl lidský osud a souvislosti, o nichž vyprávěl.
Tak jsem také četl Tvůj dopis. Mám jen velmi matnou představu o tom, v čem spočívá ekvidistanční metoda, kterou uplatnil Ilja Rips při svém objevu dvaceti rabínských jmen zašifrovaných v talmudu, a jen velmi neodborně mě baví podstata pozdějšího nálezu, že touto metodou lze ona jména odhalit v kterékoli knize. Je to jedinečně ironická pointa té historky, ale úchvatný je pro mne Rips jako člověk a sílu a krásu jeho příběhu dovedu docenit i v té poznávací bublině, jaká je mi souzena.
Ripsův pokus o sebevraždu upálením na protest proti sovětské okupaci Československa v roce 1968, zvláště když jej podstoupil občan Sovětského svazu, je pro mne fascinující, třebaže logika jeho činu mi není blízká. Dokonce i „pouhá“ demonstrace několika disidentů na Rudém náměstí je něco, na čem bych se – disident z donucení pod režimním tlakem – těžko odvážil podílet u vědomí, že bych se dostal do konfliktu s nejsurovější a nejkrvavější policií na evropském kontinentu. Ale téma statečnosti je podle mne univerzální, ač jsem se o metodách sovětské státní policie leccos věrohodného dočetl v literatuře, která nezajímala všechny. Za specializovanou se však pokládat nedá.
Také jméno francouzského prezidenta Poincarého znám proto, že jsem jako silně zpolitizovaný student hltal knihy o první světové válce a o jejích důsledcích. Ale při četbě Tvé hry to byla znalost spíše zavádějící. Zkrátka i s univerzálností divno hrát.
Držím palce Tvé příští práci pro Novou scénu a kajícně přijímám Tvou výtku stran komedie pro Jitku. Neumím se totiž věnovat dvěma úkolům zároveň: intenzivně se zabývám dopékáním jakéhosi těsta, které má striktní dodací termín, zatímco Tys byl zatím shovívavý. Ale už toho nebudu zneužívat. Nejpozději do letošního prvního jarního dne máš vstupní scénu na stole.
Srdečně Tvůj
Milan
Komentáře k článku: Uhde píše Levínskému
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
