Uhde píše Levínskému
Ahoj, René,
zaradoval jsem se nad Tvými řádky věnovanými Michalu Isteníkovi a premiéře v Divadle v Dlouhé, kde mu režisérka Hana Burešová svěřila jako hostovi úlohu Oblomova. Představení jsem zatím neviděl, ale nedám si je ujít. Mimochodem si vybavuju, že nezapomenutelný Oldřich Mikulášek tu postavu miloval. Jsem zvědav, jak ji pojali v Dlouhé.
Michala Isteníka si vděčně připomínám jako Karla-Maxe v komedii Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl. Hráli ji v Buran Teatru před lety po několik sezon a herec v ní byl okouzlující mladý lhář. Nedal se s režisérem Hájkem klamat mými zavádějícími autorskými výklady, vodil za nos obě ženy na jevišti i ženy a dívky v obecenstvu, a vypadalo to, že se baví i vysloveně trapnými situacemi, do nichž ho hnal text.
Myslím na to rád i proto, že jsem Michalovým rodičům po další premiéře Buran Teatru řekl, že jejich syn je mimořádný talent a že v něm vidím velkého herce. Několikrát jsem se v tomto ohledu spletl, a tak mě těší, že jsem se tentokrát nemýlil. Je mi moc líto, žes ho neviděl ve Skleněném zvěřinci, kde se mu podařilo téměř celou první půli vyvolávat smích tím, že neradostně sdílené trápení s matčiným hledáním nápadníka pro dceru zobrazil jako směšné a smutnou Williamsovu hru rozsvítil jiskřivými komickými detaily.
Nad Tvým dopisem jsem si potvrdil, jak silně Ti od prvního setkání závidím Tvé objevy v divadelních oblastech, kde ke své lítosti nejsem doma. Jak, prosím Tě, člověk trefí k zážitku, že Kazimír Lupinec, vlastním jménem Jan Červený, režíruje v kladenském ochotnickém divadle V.A.D. svou hru Upokojenkyně, že v ní jde o jedinečný humor a herečky Eva Srpová a Helena Kolářová jsou jedinečné? Znáš se s nimi se všemi, nebo jen s někým z nich?
O hře Tomáše Dianišky Mlčení bobříků v režii Jana Friče jsem nějakou zmínku zachytil, ale teprve Tys mě nalákal, abych se na ni vydal. Komunistické obludy jako zombie vysávající spící skauty v jejich stanech bych rád viděl už proto, že pro mne dosavadní utkvělou vidinou bylo to, že obludy vypadaly navenek ve všem všudy jako lidé.
Zdá se mi, že jsem se příliš zahleděl do produkce kamenných divadel. Ne že by se tam neodehrávalo nic zajímavého, ale míjí mě skutečnost, že mimořádné inscenace vznikají i jinde, a pohříchu především jinde.
Proto Ti Tvá doporučení mohu jen stěží oplatit vylíčením svých nejčerstvějších divadelních zážitků. Ne že by například představení Ayckbournovy hry Malý rodinný podnik v Městském divadle Brno bylo špatné. Režisér Gazdík text chytře uchopil jako zábavnou frašku. Její hlavní hrdina je naprosto nezasvěcený do poměrů firmy, kterou bezstarostně převzal, a do poměrů své rodiny. Připomíná Marťana zabloudivšího na naši planetu. Klame diváky i sám sebe patetickým ujišťováním o své nekompromisní mravnosti. Soustavně se však proti ní prohřešuje, kryje větší a větší svinstva včetně vraždy, na něž v rodině i v podniku postupně naráží a do nichž se postupně zapojuje, a přitom dál pateticky vzývá morálku. Obecenstvo se směje a má čemu.
Jistě si lze představit i pojetí vážnější, ale to, že se z této hry v osmdesátých letech stala údajná kritika soudobého kapitalismu, si vysvětluju jen amúzičností britských konzervativních politiků a jejich nedostatkem smyslu pro humor. Pohoršila je londýnská premiéra. Dali to veřejně najevo a strhla se kolem toho veřejná polemika.
Rád bych, kdybys někdy zavítal do Brna, ale nejsem si jist, zda bych při té příležitosti šel na Malý rodinný podnik znovu, leda by sis společnou návštěvu výslovně přál.
Srdečně
Milan
Komentáře k článku: Uhde píše Levínskému
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
