Uhdeho literární pře
Není – alespoň v našich krajích – úplně obvyklé, že spisovatel, básník, dramatik vstoupí do hájemství literární historie a pokusí se „jiným pohledem“ obohatit povýtce spíš exaktní než básnický obor. Milana Uhdeho k tomuto kroku vedly dva důvody. Ten první byl ryze pragmatický. Po roce 1972, když byl postižen zákazem práce v kultuře, zdramatizoval či pro divadlo z gruntu přepsal pod vypůjčenými jmény několik českých próz a potřeboval si ozřejmit jejich společensko-estetické podloží, po Chartě soukromě vyučoval české literatuře syna spřízněné rodiny a nakonec – už po Listopadu – přednášel české písemnictví na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity. O druhém důvodu se můžeme jen dohadovat: Milan Uhde je bytostný polemik, pochybovač o vžitých kánonech a koneckonců i o sobě samotném. Ostatně v úvodu ke svým Objevům pozdního čtenáře sám píše, jak matný a matoucí dojem z tvorby českých spisovatelů předtím měl. Teprve při „druhém čtení“ jsem si uvědomil, jak spontánně jsem vstřebal komunistický kolektivismus, který se při výkladech uměleckého vývoje projevil téměř výhradním zájmem o „pohyb po magistrálách“.
-
- S. K. Neumann
-
- Jakub Deml
-
- Josef Kainar
V knížce, s podtitulem „Druhé čtení“ českých autorů od Máchy k Havlovi, nabízí Uhde čtenářům sedmadvacet portrétů českých spisovatelů, jako bylo sedmadvacet českých pánů popravených na Staroměstském náměstí, což je souvislost jistě jenom náhodná. Je ale příznačné, že v tak široce koncipovaném výběru, v časovém rozpětí od 19. do 21. století, některá jména chybějí, ačkoliv o jejich umělecké kompetenci není pochyb – např. celá levicová prvorepubliková avantgarda, ale i Uhdeho pováleční druzi, třeba Pavel Kohout nebo Jan Skácel. Uhdeho zajímají – zhruba řečeno – dva okruhy tvůrců.
Jednak spisovatelé a básníci, s nimiž vede vášnivý spor, politický, estetický, morální. Anebo ne přímo s nimi, nýbrž spíš s jejich oficiálním vlivem v jejich i budoucí době, kdy jejich díla, ať už oni sami chtěli, nebo nechtěli, působila jako „falešné zprávy“ nebo rovnou jako „květy zla“. Do této skupiny patří kupř. S. K. Neumann (ačkoliv navzdory podtitulu kapitoly Básník-štváč je Uhde vůči tomuto „agit-poputčíku“, jistěže s básnickým talentem, až překvapivě milosrdný), patří do ní i představitelé tzv. proletářské poezie (Básníci zabijáci) nebo Josef Kainar (Zlo nevyslovené). A kupodivu i Karel Čapek, zásluhou doktora Galéna z Bílé nemoci, jehož Uhde vidí jako teroristu. Je však Galén bezcitný padouch? Není výstižnější označit ho za samozvaného soudce, který odsuzuje k smrti nevinného člověka, neboť Matka je v tomto případě nade vši pochybnost nevinná? Galén je vrah motivovaný ideou. Dnes takové vrahy nazýváme teroristy. Složitý vztah má Uhde i s Vladimírem Vančurou (Krásná slova). Na jeho počátku je snaha jednoho režiséra pomoci zakázanému spisovateli: podepíše jeho televizní dramatizaci Vančurovy Hrdelní pře anebo Přísloví. Uhde si román znovu přečte – a ač v těžké finanční situaci – nabídku odmítne. Zapomenutí jako jediná dosažitelná podoba katarze tvoří v románu… tóniku harmonického akordu, jehož dominantou je smír s násilím, ba víc než smír: jde o oslavu úrodného násilí… Konečně jsem se přestal dát mýlit krásným jazykem… Také já… chci vědět, kdo zavraždil Evu Půlpytlovou. Toto přání odpovídá prastarému požadavku základní mravní hygieny, který se nepřežil, nechci-li přímo mluvit o Desateru. Když Uhde lákavou práci odmítá, kontruje režisér slovy: Vám opravdu není pomoci. A abychom neopomněli 19. století: V portrétu Josefa Kajetána Tyla (Manifest malosti) Uhde charakterizuje Strakonického dudáka jako ideologický plakát, který nazírá svět mimo nás nejen posměšně, ale i nenávistně a přímo xenofobně.
Jde samozřejmě o vyhrocené a možná i diskutabilní soudy. Pohlédl však některý z inscenátorů třeba právě na Strakonického dudáka z tohoto úhlu? A nezapomeňme, že Uhde nepíše „literární vědu“, jež „jaksi komplexně“ zkoumá strukturu, jazykové projevy a esteticko-společenskou funkci daného díla. Uhdeho literární portréty jsou ostře vyhraněné eseje, jejichž pisatel má právo (a řekl bych, že i povinnost) být hodně osobní.
K té druhé kategorii českých spisovatelů a básníků chová Milan Uhde očividně sympatie: k solitérům, literárním osamělcům (mimo módní trendy), kteří často ve své době byli outsidery. Nu ano, Mácha (Básník existence), ale též Halas, Hašek, Havlíček, Ladislav Klíma, Weiner, Deml, Orten, Hostovský, Kolář, Diviš atd… A – opět kupodivu – Karel Poláček, k němuž má Uhde až skoro sentimentálně milostný vztah. Z tohoto nedozírna, do kterého Poláček nahlédl a pohlédl ze zorného úhlu neobvyklého v moderních českých i evropských souvislostech, jímá sladká i hořká závrať jako z pohledu do vesmíru plného hvězd.
Jímavě-tragický je pro mě především portrét Demlův, portrét „surrealistického“ básníka květin (Maceško, nikdy ses mi nehodila do kytičky, ale kdyby Smrtihlav neměl bytosti, která jej miluje, nežil by už. Kdožpak zná všechna tajemství Noci!) a zároveň antisemity ze Šlépějí, jehož antisemitismus Uhde vidí jako rušivý průzev, výraz těžké duchovní nedostatečnosti, ale současně rozumí jeho dobové podmíněnosti.
A Václav Havel? Opravdu je Havlovo Odcházení tancem smrti? To je otázka k diskusi a patrně jediná nepřesvědčivě argumentovaná spekulace, jíž se Uhde ve svých literárních portrétech dopustil.
Dlužno dodat, že všech sedmadvacet portrétů českých spisovatelů je napsáno živým, metaforicky přesným jazykem. Radostná četba.
Milan Uhde: Objevy pozdního čtenáře. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury. Brno 2012. Vydání první.
Komentáře k článku: Uhdeho literární pře
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
