Divadelní noviny > Festivaly Kontext
Uherskohradišťské filmové hody (No. 3)
Letní filmově školní úterý jsem převážně věnoval antice. A jaká byla! Není totiž nad to hned po ránu nechat se proplesknout brutálním tornádem režijní imaginace.
Titus (r. Julie Taymor, Itálie, Velká Británie, USA 1999)
Celovečerní filmový debut Julie Taymor Titus (Itálie/USA/Velká Británie, 1999) je samozřejmě adaptací historicky první tragédie Williama Shakespera. A jde přesně o ten snímek, který vám hravě vynahradí ranní rozcvičku. Pro režisérku, jež se s dramatem utkala nejprve na divadelním kolbišti, se půdorys – ve světovém měřítku poněkud opomíjené hry – stal ideálním východiskem pro univerzálně platnou filmovou esej, jejímž ústředním motivem není nic menšího než pátrání po kořenech násilí. Násilí, jemuž nechybí údernost, názornost, ale rovněž i svébytná poetika. Pro zapřisáhlé puristy se režisérčina tendence míchat a vrstvit širokou škálu motivů i výrazových prostředků do pouze zdánlivě nesourodého celku může zdát urážející, při pozornějším pohledu však lze jen obdivovat důslednost a komplexnost její nekompromisní interpretace. Vytříbený vizuál virtuózním způsobem doplňuje precizně herecky formulovaný Shakespearův jazyk. Snímek navíc disponuje naprosto strhujícím temporytmem. Režisérka si je přesně vědoma specifik i úskalí, jež převod divadelní látky na filmové plátno obnáší, a s pirátsky kapitánskou suverenitou Francise Drakea je hravě překonává. Vlajkovou lodí její filmové flotily je precizní vedení hereckých představitelů, z nichž si nad – bezesporu pozoruhodného – Anthonyho Hopkinse v titulní roli dovolím postavit Harryho Lennixe v úloze černošského arcilotra Aarona, který se stává fascinujícím rozsévačem všudypřítomného zla, aby si v závěru získal divákův respekt i pozitivní emoce za zoufalý sebeobětující boj za přežití vlastního syna. Dokonalý příklad nebetyčné přitažlivosti pekla.
V následné diskusi přítomná Julie Taymor navíc přesně definovala svůj přístup k látce a svým bezprostředním přístupem divákům v podstatě udělila neformální malou master class. Tak to má vypadat, bravo!
///
Menandros & Thais (r. Režie: Antonín Šilar, Ondřej Cikán, Česká republika, Rakousko 2016)
Veskrze nadšen z výborného rána jsem pak odpoledne věnoval své publicistické literární činnosti, pokud se tak spisování těchto deníkových zápisů dá nazývat, a zároveň teoreticko-psychické přípravě na další z vrcholů festivalového dne. Tím se posléze stal česko-rakouský exmerimentálně-dobrodružný film Menandros & Thaïs režijního tandemu Antonín Šilar a Ondřej Cikán. Neortodoxně připravený snímek je přesně tím debutem, který mi v místní umrněné produkci tak dlouho bolestně chyběl. Odvážný, nepochybně nadšenecký, přitom však komplexně promyšlený a nikterak se jinakosti nebojící sandálový velkofilm, který dvojice čerstvě zrozených režisérů (Antonín Šilar je původní profesí scénograf a Ondřej Cikán spisovatel a překladatel) infikovala výraznou snovou atmosférou, hypnotickým plynutím času a sugestivní časoprostorovou magií. Věnujte prosím pozornost snímku, jenž si vám jistě přivodí silné emoce! Rozhodně netvrdím, že budou vždycky veskrze pozitivní, ovšem nepopřu, že jsem byl intenzivně potěšen. Ano, ideální satisfakce za Laputu!!! Ve dvojici Menandros-Eudromos (Jakub Gottwald a Ondřej Bauer) navíc český film získal parťáckou dvojici s charismatem, které tu dlouho nebylo. Lukáši, Sagvane, sorry! Filipe, Zdeňku, vy ani náhodou. A dost!
Antoníne a Ondřeji, tvořte dál, už se těším na další vaše počiny.
///
Bertha z dobytčáku (Boxcar Bertha, r. Martin Scorsese, USA 1972)
Pískám si, tak trochu nadávám na neexistující osvětlení cesty z Tenisové haly (tohle si, filmovko, poněkud podcenila) a mířím den povedený finalizovat s Berthou z dobytčáku (Boxcar Bertha, USA 1972, režie: Martin Scorcese). Snímek vezoucí se na tehdejší vlně laciných nápodob Pennovy sociálně-romantické filmové balady Bonnie a Clyde režiséra Arthura Penna je dalším z půlnoční sekce věnované osobě režiséra a producenta Rogera Cormana. Tradičně brakový scénář je zde povýšen již doutnající obrazovou precizností jednoho z budoucích králů nového Hollywoodu, nad kategorii Cormanova obvyklého trashe. Filmová varianta kramářské balady byla ideálním epilogem antického dne.
Pokračování zítra!
///
Předchozí díly festivalových zpravodajství z LFŠ UH 2016:
Uherskohradišťské filmové hody (No. 1)
Uherskohradišťské filmové hody (No. 2)
Komentáře k článku: Uherskohradišťské filmové hody (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
