Úhledné výjevy ze života skladatele
Životní peripetie geniálních umělců a jejich vnitřní rozkolísanost doslova vybízejí k jevištnímu zpracování, a to i prostředky tanečního divadla. Například o Beethovenovi nastudovali celovečerní baletní inscenace jak John Neumeier s hamburským baletem (Beethoven – Projekt, 2018), tak Mário Radačovský v Národním divadle Brno (Beethoven, 2021). Životní a uměleckou cestou Petra Iljiče Čajkovského se zase zabýval choreograf Libor Vaculík spolu s režisérem Jozefem Bednárikem v Baletu pražského Národního divadla (Čajkovskij, 1994). V právě probíhající divadelní sezoně přibylo další taneční ztvárnění osudů slavného ruského skladatele. Pro Divadlo J. K. Tyla jej vytvořila Anna Vita, německá tanečnice a choreografka s dlouholetými interpretačními a tvůrčími zkušenostmi, jež se v Plzni prvně představila inscenací Dům Bernardy Alby (2018).
Antonína (Andronika Tarkošová) v náručí Čajkovského (Gaëtan Pires) nenachází útěchu a lásku, kterou čekala FOTO IRENA ŠTĚRBOVÁ
Anna Vita vystavěla dramaturgickou koncepci baletu Čajkovský na prolínání vzpomínek na dětství s dobovou realitou skladatelovy dospělosti. Jde o průřez umělcova života, jehož mysl a duchovno sytila především hudba. Balet začíná jeho příjezdem po úspěšném americkém turné do Ruska, kde ho čekají vřelé ovace. V následujícím obraze se navrací do minulosti, kdy si hrál se svými sourozenci, milován a hýčkán rodiči. Z šesti sourozenců se tu připomíná bratr Modest a sestra Alexandra, k nimž měl Čajkovský nejblíže – v baletu jsou stejně jako on ztvárněni jako děti i dospělí. Vystupuje zde rovněž Anton Rubinstein, u něhož studoval skladbu na konzervatoři, kam přešel až po absolvování práv.
V náručí mužů
Při výuce práv Čajkovský prožívá muka, mezi svými vrstevníky v černobílých školních uniformách si připadá ztracen. Neopětuje náklonnost spolužačky, neboť ho přitahují mladí muži: v baletu konkrétně mladý houslista Josif Kotek a Alexandr Apuchtin, literární kritik a pozdně romantický básník, jenž měl na Čajkovského velký vliv. Mátyás Sántha jej ztělesnil coby neodbytného svůdce a zlovolného pokušitele v černém obleku.
Nechybí ani Čajkovského obdivovatelka Naděžda von Meck, která ho finančně podporovala. Jarmila Hruškociová však nemá příliš mnoho příležitostí si v této roli zatančit, když choreografka akcentuje herecky vystavěnou akci. V inscenaci vystupuje i synovec Vladimír Lvovič Davidov, který se prý stal v osmdesátých letech 19. století Čajkovského milencem. Skladatel si ze společenských důvodů vzal Antonínu Miljukovovou, žačku konzervatoře, kterou Vita prezentuje jako ženu lehkých mravů obletovanou dvěma amanty. V náručí svého hudebního idolu však nenachází útěchu a lásku, kterou čekala (manželé se nikdy nerozvedli, nicméně spolu nežili a Miljukovová měla děti s jinými partnery). Nenaplněná svatební noc je ztvárněna víceméně neobratně, když pár leží na zemi a Antonína se marně snaží svést svého manžela, přičemž se nad nimi vznáší postel, na níž by se mohl tento výjev odehrávat, aniž by se protagonisté převalovali po podlaze a ve znázorněných erotických pozicích se pokoušeli o milostný akt.
Choreografka se jinak drží akademické techniky, kterou osvěžuje novými vazbami, vedením paží. Klasicky zabarvenou taneční texturu opouští jen občas: slibně vypadá například sólo frustrované Antoníny v procítěném podání Androniky Tarkošové vyjadřující celým tělem zoufalství, které by stálo za delší rozvinutí. Podstatně více invence by si zasloužily i sborové výjevy, důsledně synchronní, tanečně velmi střídmé, bez významnějšího rozpracování v prostoru.
Myšlenkový a emoční chaos vyjadřuje Čajkovský jako vyzrálý muž v extatickém gestu, expresi, která graduje ve druhé půli představení. Až v ní dostává hlavní představitel role Gaëtan Pires více prostoru pro vykreslení postavy umělce, jenž má problém vyrovnat se se svou homosexualitou (ovšem například v důvěrné korespondenci Čajkovského s Naděždou von Meck, v níž skladatel vysvětluje důvod nenávisti k manželce, badatelé nenašli žádné náznaky nestandardní mistrovy orientace). Hlavní part je v každém ohledu technicky i herecky náročný. Zádumčivost, pesimismus a vnitřní boj skladatele Pires zachytil přesvědčivě, s technickou jistotou a noblesní výrazovou drobnokresbou.
Dobové pojetí kostýmů v pastelových tónech vyniká na scéně s pojízdným panelem, jehož stěna se barevně proměňuje. Skrze dveře pak vstupují tanečníci do různých prostředí, od exteriéru nádraží přes interiér domova až po vykřičený dům, kde skladatel hledá potěšení. Ve finále Čajkovský zmizí z jeviště a zanechá za sebou kufr, s nímž v počátku přijel z Ameriky. Vzduchem poletují partitury, které po něm zůstaly.
Až v samém závěru Anna Vita připomíná nejslavnější kompozice Čajkovského: ve výstupu tanečnic v bílých tutu Labutí jezero, s příchodem princezny Aurory Spící krasavici a s přiběhnutím chlapce s loutkou Louskáčka. Hudba z těchto baletů ovšem v inscenaci nezazní, neboť autorka vytvořila divadelním orchestrem živě hranou koláž z Čajkovského koncertních skladeb a symfonií proložených opusy Igora Stravinského.
Čajkovského hudební odkaz je bohatý, skladatel však žil v době, kdy bylo vybočení ze zavedených norem společensky nepřijatelné. Tento fakt je v baletu nejmarkantněji rozveden, logická a srozumitelná dramaturgicko-režijní koncepce Anny Vita by však potřebovala podstatně rafinovanější taneční obsah.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Čajkovský. Libreto, režie a choreografie Anna Vita, hudba P. I. Čajkovský a I. Stravinský, hudební nastudování Jiří Petrdlík, dirigent Jiří Petrdlík, Jan Mára, koncepce a návrh scény Sandra Dehler, kostýmy a realizace scény Michael S. Kraus, světelný design Jakub Sloup. Světová premiéra 18. listopadu 2023 ve Velkém divadle.
Komentáře k článku: Úhledné výjevy ze života skladatele
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
