Divadelní noviny > Kritika

Uhranutí Wolfgangem Borchertem zůstalo na papíře

Miroslav Bambušek při své spolupráci s pražským Studiem Hrdinů diváky i kritiku dosud nejvíce zaujal loňskými Kacířskými eseji, které má tato scéna nadále s úspěchem na repertoáru. Na konci právě skončené prořídlé sezony do jejího repertoáru přibyl nový Bambuškův kus. K inscenaci Moje říše je z tohoto světa jej inspirovaly texty německého spisovatele Wolfganga Borcherta (1921–1947).

Wolfgang Borchert je pro mě zásadní setkání, protože velmi blízké setkání s ryzím autorem… s autorem, který se octl na doraz… bez možnosti couvnout… aby poznal ten zvláštní dar svobody… Musel si projít hrůzou, aby poznal svou podstatu – nechť je to přáno všem velkým duchům, začíná Miroslav Bambušek své vyznání v programu k inscenaci.

Dovolte osobní poznámku: rovněž pro mě bylo setkání s Borchertovým dílem zásadní. Stalo se tak v době kolem mých vysokoškolských studií, kdy jsem byl přibližně stejně starý, jako když před čtyřiceti lety na bojištích druhé světové války v uniformně wehrmachtu úpěl mladý vyučený knihkupec a chvíli i herec Borchert. Když jsem tehdy četl Borcherta, byla v plném rozpuku normalizace, která na mě doléhala v tisíci a jedné sužujících drobností. Bylo to však nic proti tomu, čemu byl vystaven Borchert; uvědomil jsem si ten přímo vesmírný rozdíl ve zkušenostech díky mimořádné naléhavosti jeho textů. Autorovo psaní vydolované všemu navzdory, tato výpověď zmučené existence mi navždy spoluurčila představu, jak intenzivně může promlouvat literatura. Takže Bambuškovu uhranutí Borchertem, myslím si, dobře rozumím. O to větší rozpaky i zklamání jsem zažíval při sledování inscenace.

Ještě než sestoupíme do podzemí Veletržního paláce, v němž je inscenace provozována, několik slov k povaze spisovatelova díla. Borchert vytvořil paradox návratu z války. Návrat domů je krutá iluze. Není doma, je venku přede dveřmi. Za nimi spí tvoje žena s jiným. Vejdeš tedy do jiných dveří, k jiné ženě a za dveřmi necháš stát jiného muže, svého kamaráda. Borchert nepíše jen o válce, zachytil také klima prvních dvou poválečných let. Prohraná válka tu vrhá dlouhé, studené stíny, píše v předmluvě k borchertovskému svazku Smutný studený svět (Odeon, 1976) jeho překladatel, germanista Josef Čermák. Zkrácená verze této předmluvy tvoří hlavní textovou část programu k inscenaci Moje říše je z tohoto světa. Čermák v předmluvě speciálně poukazuje na expresivnost výrazu a násilí na jazyku, jehož se Borchert dopouštěl proto, aby jazyk byl co nejméně prostředníkem mezi vyjadřujícím a vyjadřovaným. Jeho věty, píše Čermák, navozují atmosféru vybuchujících granátů a válečné hrůzy, opakující se větné celky často naznačují mechanismus, bezcílnost života. Ovšem právě tyto části předmluvy v programu chybějí, Čermákův text je v něm redukován na popis spisovatelova životaběhu. Absence partií o spisovatelově jazyce v programu inscenace je vypovídajícím detailem o Bambuškově přístupu a výsledku. K Borchertově chrlenému řečovému proudu dramatik a režisér nenašel adekvátní výrazový divadelní prostředek.

Plocha, která v sále Veletržního paláce tvoří jeviště, je po většinu zhruba stominutové inscenace téměř prázdná. Vlevo stojí klavír, nad plochou je nataženo lanko, jehož funkce se vyjeví až ke konci, když se po něm rozvine plátno a za ním se odvíjí sugestivní stínohra. Přítomna je rovněž nemocniční postel na kolečkách, na zadní stěnu se promítají například grafické prvky simulující Borchertovo zběsilé písmo. Několik točících se kulatých větráků umístěných na zemi před onou zadní stěnou pěkně evokuje kola vlaků či tramvají. Nejpůsobivějším scénografickým prvkem je objekt, který je opakovaně spuštěn od stropu a evokuje něco mezi klecí a trnovou korunou. Téměř minimalistická, v zásadě funkční scénografie, typická pro produkce Studia Hrdinů, poskytuje dostatek rozmachu fyzické herecké akci. A k ní Bambuškova režie, za pohybové spolupráce Zuzany Sýkorové, také vede.

Zdaleka fyzicky nejvytíženějším protagonistou je Saša Rašilov, jenž zde svůj herecký chleba dobývá doslova v potu tváře. Rašilov je ústřední borchertovskou postavou i Borchertem samotným. Mluví, zpívá, hraje na klavír, skáče, válí se, běhá, plazí se, i pěknou stojku vysekne. Svého „Bojchrta“, jak to příjmení vyslovuje, vykresluje v náležitě alternativním hereckém módu, který má dobře zažitý z mnoha ortodoxně artových inscenací, v nichž vytrvale přijímá účast vedle svého angažmá v Národním divadle a v televizní komerci. Nasazení, s nímž Rašilov usiluje o vyjádření zbitosti hrdinovy existence, nelze neocenit. Je však třeba dodat, že Bambušek ho nevedl k odstiňované kreaci, herec je stále tlačen do exprese, čímž účinnost jeho nepřestajného nasazení slábne.

Kolem Rašilova se téměř jako po orbitě pohybují postavy ztělesněné Natálií Drabiščákovou, Jakubem Gottwaldem, Miloslavem Mejzlíkem a Jakubem Domorádem. Jednou je Drabiščáková zdravotní sestrou asistující lékaři, jehož hraje Mejzlík; posléze se tihle dva převtělí v manželský pár, kdy on je vysokým vojenským důstojníkem, spolu hodují u stolu, u čehož je vyruší hladový, špinavý a páchnoucí Rašilovův bezprizorný hrdina, který už samotnou svou existencí upomíná na prošlé hrůzy a zmarněné životy. Tím se však důstojnický pár rozhodně nemíní trápit. Někde za polovinou inscenace na jeviště vpochoduje sbor téměř dvaceti lidí, muži, ženy i děti; jsou to nuzáci, zbědované existence, zástupci těch, jejichž nepřímým mluvčím se Rašilovův navrátilec z války stává. Nemají nic než svou bídu a svůj smutek a své rozhořčení. Nesou v sobě jisté fátum, nadosobní úděl, i po způsobu antického chóru.

Inscenace má své silné okamžiky: karikaturně vykreslený cynismus důstojnického páru; evokace vlaků, jimiž jsou v chaosu dějin přesouvány masy lidí; závěrečné vynesení, „nanebevzetí“ hlavního hrdiny v onom trnovém a rozsvíceném objektu pod strop sálu. Jenže celek „Mé říše“ stojí bezradně před otázkou, proč právě toto teď hrát. Schází kardinální důvod. Čtenářské setkání s Borchertem může sice být pořádný náraz, ale pro adaptaci to nic nezaručuje.

Bambuškem tvořené obrazy a scény jsou temné, jak se na danou předlohu sluší, ovšem až na výjimky postrádají naléhavost, neboť jsou chabě zakotveny v čase, respektive nejsou jasně časově zacíleny. Má to snad být apel k současnosti? Ale v čem? Borchertovo emotivní svědectví je těsně a konkrétně spjaté s dobou, místem a okolnostmi svého vzniku. Kdežto Bambuškovo poválečné Německo je toliko nastíněno do povšechného „němectví“ první půle minulého století, takže v divákovi může dokonce vzniknout nejistota, zda se tu jedná o první či o druhou světovou válku. A borchertovské „granáty“ s tříštěním slovosledu, repetitivní návaly slov a další jazykové prostředky, o nichž psal Josef Čermák, na jevišti prakticky nezaznívají, natož v intenzitě a působnosti předlohy. Miroslav Bambušek prostě nenašel způsob, jak s nimi pracovat, jak je na scéně roznítit, jeho scénář je literárně obyčejný.  Kompenzuje to expresivními aranžemi, ve scénách se sborem zejména, ty však zhusta vyznívají jako divadelní cvičení, v němž jde o projev jako takový. Pochoduje se tu, křičí, padá, ale jede to vcelku naprázdno.

Můžete namítnout, že jedinec zdevastovaný masomlýnem dějin je nadčasové téma, promlouvající v každé době. Ne tak docela. Pokud není patrný důvod, proč takovou situaci inscenovat zrovna nyní, může se z toho stát svého druhu obligátní a moralizující estetismus. Borchertovými texty neustále prochází zděšená otázka: Co se to s člověkem stalo? Tento existenciální otřes se však v Bambuškově inscenaci nevyskytuje, nevystřeluje ven. Mezi vším tím komíháním na jevišti a mezi hledištěm se tu tyčí neviditelná, ale bezpečně izolující stěna. Zahráli jsme si na dějiny, a jdeme domů…

///

Autor je editorem webu ČT art

///

Studio Hrdinů, Praha – Wolfgang Borchert a Miroslav Bambušek: Moje říše je z tohoto světa. Režie Miroslav Bambušek, dramaturgie Jan Horák, scéna a kostýmy Jana Preková, hudba Tomáš Vtípil, light design a video Pavel Havrda, pohybová spolupráce Zuzana Sýkorová. Premiéra 21. června 2021.

///

Projekt vydávání letních recenzí na webu www.divadelni-noviny.cz byl podpořen grantem SFK.

///

Další recenze letních produkcí najdete pod štítkem Letní kritika 2021.

• Autor: Josef Chuchma
• Publikováno: 13. července 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Uhranutí Wolfgangem Borchertem zůstalo na papíře

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ