Ukázková laboratoř George Balanchina
V tanečním umění se v první polovině 20. století odehrály zásadní změny v pojetí akademické taneční techniky. V rámci obrody v duchu tehdy proklamovaného modernismu se tanec, do té doby spojovaný hlavně s produkcemi celovečerních klasických baletů, odpoutal od vyprávění pohádkových příběhů a nacházel nové způsoby vyjadřování v dílech bez narace. Jako svébytná forma se ujal abstraktní balet. Jeho průkopníkem byl George Balanchine (1904–1983), jenž v roce 1924 emigroval ze sovětského Ruska, v Americe založil soubor New York City Ballet a ve svých dílech definoval pojem tzv. neoklasiky.
Serenade FOTO CTIBOR BACHRATÝ
Jakožto absolvent tanečního učiliště v Petrohradě vystavěl Balanchine své tvarosloví na základě ruské taneční školy. Jako jeden z prvních nechává baleríny vykročit po jevišti po patách v paralelním postavení nohou, točit piruety v demi plié, zalamuje ruce v zápěstí, flexuje chodidla, pozměňuje klasické vedení port de bras, držení paží a často staví interprety bokem k hledišti. Jeho hlavní inspirací je hudba a spolu s ní těla tanečníků, do nichž vkládá ojedinělou múzičnost. Tyto esence Balanchinova stylu zachycuje nová inscenace Baletu Národního divadla Brno (NdB), která nese choreografovo jméno a v níž krystalizuje umělcův rukopis nejen v dílech často frekventovaných, ale i těch méně známých. Brněnský dramaturgický výběr se odvážně ustálil na čtyřech titulech: Serenade, Tschaikovsky Pas de Deux, Concerto Barocco a Episodes.
Složený večer předkládá v tuzemsku vůbec poprvé umělcův odkaz v takto širokém rozsahu. To samo o sobě vyžaduje od diváků trpělivost a pozornost ve vnímání baletu očima George Balanchina, který pracoval s odlišnými hudebními kompozicemi, přičemž se vždy pevně držel neoklasického tvarování.
Serenade
V Serenade, prvně uvedené v roce 1934 se studenty School of American Ballet a o rok později rozvinuté pro profesionály v American Ballet Theatre, se nechal unášet skladbou P. I. Čajkovského, na niž odkazuje samotný název (u nás se Serenade prvně zhostili posluchači Taneční konzervatoře hl. m. Prahy v roce 1995, až poté ji měl na repertoáru spolu s dalšími Balanchinovými díly Balet pražského Národního divadla v několikadílné Amerikaně). Choreografie se rozvíjí na podkladě Serenády pro smyčce C dur, je oslavou ženskosti reprezentované sborem tanečnic. Světle modrý horizont, od něhož se odrážejí postavy balerín v dlouhých tylových světle modrých sukních, zůstává neměnnou konstantou a zvýrazňuje estetiku „jednoduchosti“, v níž spočívá krása. Na tomto pozadí vyniká půvab tanečnic stojících v paralelní pozici, s protaženýma rukama zalomenýma v zápěstí. Serenade je příkladnou prací s početným ženským sborem, z něhož se vydělují skupinky, které repetují a přebírají daný prvek či vazbu v rozličných seskupeních. Taneční obsah vyžaduje pohotovost zvláště v allegru. Kombinace piruet a skoků je směle rozvržena po scéně, není čas na oddech a delší přípravy na variace. Muži se sporadicky zapojují ve sborech, když přidržují tanečnice při piruetách, o nic více příležitostí nemá ani tanečník doprovázející sólistku, která ve třetí větě uléhá na zem s rozpuštěnými vlasy a vstává po vzkříšení černým „andělem“, aby se ve finální části nesena mužskou suitou v hlubokém záklonu dotkla nekonečnosti…
Serenade je náročná na souhru, přesné provedení náklonů hlavy, držení paží, zachycení změny temp, kdy by neměl uniknout jediný tón. Ne vždy se v rychlém sledu daří všem členkám sboru procítit držení a náklon zad, vyrovnat řady a přesně provést všechny vazby. Klaudia Radačovská v hlavním partu si lépe vede v částech, v nichž nachází podporu u Roberta Hylanda ve vysokých zvedačkách a promenádách. Méně se jí však daří čistě dotočit dvojité piruety ve variaci, nestačí pokaždé danému tempu, nedopíná vždy kolena a nedovádí pohyb do ostré tečky. Suverénnější jsou v sólových pasážích Momona Sakakibara a Se Hyun An, které mrštně přelétávají jeviště a stačí temporytmu a muzikalitě choreografie dýchající snovou atmosférou.
Pas de Deux a Concerto Barocco
Holdem akademické klasické taneční technice je následující Pas de Deux s Čajkovského hudbou, původně dokomponované skladatelem pro třetí jednání Labutího jezera a znovu objevené v roce 1953 v archivu Velkého divadla v Moskvě. Balanchine na ni v roce 1960 vytvořil klasický duet, který vyžaduje bravurní techniku. V brněnské premiéře se blýskli hostující Fumi Kaneko a Vadim Muntagirov, hlavní sólisté londýnského The Royal Ballet. Preciznost provedení, jistota v partnerské souhře, neuvěřitelně vysoká elevace Muntagirova spolu s jiskrností a hbitostí drobné baleríny byly těmi nejžádanějšími ingrediencemi, jež očekáváme coby ukázku mistrovství zvládnutí klasické techniky, ozvláštněné v dámské variaci o neobvyklé vazby, skoky a nenucenost.
Concerto Barocco, premiérované v roce 1941, je ve složeném večeru opětovným návratem k neoklasice, kdy se pozornost znovu plně vztahuje k tanečnicím, nyní v bílých trikotech s krátkou, splývající sukní na prázdné scéně. I zde je důraz kladen na provedení, čistotu póz a práci paží v precizní souhře s větami Koncertu d moll pro dvoje housle, smyčce a basso continuo Johanna Sebastiana Bacha. Stejně jako barokní kompozice kanonicky rozvíjí hudební téma, tak i choreografie člení a vrství taneční vazby. Smyčcová sóla zachycují dvě sólistky, které vedle bryskních sekvencí musí zvládat plynulá adagia. V nich jako by se zastavil čas, když Eriko Wakizono je v jednom z výjevů několikrát po sobě zpomaleně přenášena nad hlavou svého partnera, prolétává mezi osmičlenným dámským sborem, aby poté stejným způsobem proplouvala en face k divákům. Wakizono je velmi křehká, s přirozeným úsměvem a grácií pracuje s pažemi, ale ráznější akcentace a dotažení jí chybí při dévéloppés. Její kolegyně Chanell Cabrera Sanson tančí oproti ní razantněji, rozhodněji a jistěji.
Episodes
Ještě odvážněji rozvinul Balanchine neoklasický taneční kánon v Episodes s hudbou Antona von Weberna, konkrétně Symfonií, op. 21, Pěti skladbami, op. 10 a Koncertem, op. 24 a skladatelem rozpracovaným šestihlasem z Bachovy Hudební obětiny. Tanečnice v černých trikotech se ocitají v extrémních pozicích za pomoci svých partnerů oděných také ve cvičebních úborech. Webernova dodekafonická kompozice, melodická struktura rozdrobená do miniaturních částic a plošek, přivedla v roce 1953 choreografa k dalším inovacím, obměnám a radikálnějšímu vyhranění se vůči klasice nejen ve sborech, ale i v centrálním pas de deux zasazeném do světelné výseče. Vynikají tu výrazná vybočení z klasiky, odlidštěnost, jež vystihuje jemně diferencovanou, nekonvenční zvukovost, a nelibozvučné hudební struktury. V Episodes se jasně rýsují postupy, na které později navázal svými tanečními extravagancemi proslulý americký choreograf William Forsythe (nar. 1955).
Premiérový večer je vzorovou laboratoří Mr. B, jak choreografa jeho přátelé titulovali. O mistrův odkaz pečuje The George Balanchine Trust. Nastudování vybraných děl se v Brně ujaly repetitorky této instituce Diana White a Nanette Glushak a pod jejich vedením udělala významný pokrok zejména dámská část Baletu NdB. Nadto dvě poslední choreografie byly uvedeny v české premiéře. Tančit Balanchina vyžaduje nejen dramaturgickou kuráž, ale především schopný a připravený ansámbl. Interpretace vyžadující technickou vyzrálost, hbitost a přizpůsobení odlišné akceleraci a akcentaci tanečních vazeb je zatěžkávací zkouškou, s níž se Balet NdB za procítěného doprovodu orchestru velmi dobře vypořádal.
Národní divadlo Brno – Balanchine. (Serenade. Hudba Petr Iljič Čajkovskij. Tschaikovsky Pas de Deux. Hudba Petr Iljič Čajkovskij. Concerto Barocco. Hudba Johann Sebastian Bach. Episodes. Hudba Anton von Webern.) Choreografie George Balanchine, dirigent Marko Ivanović. Premiéra 5. května 2023, Janáčkovo divadlo.
Komentáře k článku: Ukázková laboratoř George Balanchina
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
