Úklady a láska ve víru stylů a atrakcí
Švandovo divadlo uvedlo Schillerovu měšťanskou tragédii Úklady a láska. Záměr inscenátorů byl zřejmý: dát více než dvě stě let staré hře nový náboj, udělat z čítankové záležitosti opět „trhák“ (jak se píše v tiskové zprávě). Odpovídá tomu nejen volba zbrusu nového překladu Martina Sládečka, ale i reprezentativní obsazení tvůrčího týmu, ve kterém se pod vedením režiséra Martina Františáka sešli výtvarníci Jan Štěpánek, Marek Cpin a hudebník Martin Dohnal.
Schiller nabídl ve své době třaskavou variaci na tragédii shakespearovského ražení, kombinovanou s dobově aktuálním konfliktem sebevědomého měšťanství a zlotřilé vrchnosti. Lásce ústřední dvojice nebrání nepřátelství mezi rody, ale to, že Lousia pochází z měšťanské rodiny, zatímco Ferdinand je potomkem ambiciózního kancléře, jenž se navíc ze zištných důvodů rozhodne syna oženit s milenkou samotného vévody. Na tomto pozadí pak proběhne intrika, která v mladíkovi vyvolá othellovsky zběsilou žárlivost a ve finále jej dovede k nesmyslné vraždě (a sebevraždě).
Tohle všechno lze v poněkud zředěné podobě nalézt i ve Františákově inscenaci, k čemu ale dnešní inscenátoři chtěli vlastně dojít, proč si vybrali zrovna Úklady, to se při sledování představení odhaduje docela obtížně. Z jeviště se dvě a půl hodiny valí neurovnaná změť obrazů, ve kterých se objeví snad všechny triky, postupy a styly, se kterými se lze v současném divadle setkávat. Od pohybově pojatých výstupů k deklamaci, od vážně brané tragiky k parodovaným padouchům, od živého klavírního doprovodu k reprodukovanému rapu, od loutkového divadélka k projekci loutkového divadélka. Nic proti tomu, ale vypadá to, že se režie natolik vyčerpala vymýšlením ornamentů, že nezbyl prostor a energie na vyprávění příběhu nebo soustředěné sledování nějaké tematické linky. Z nepřehledné změti se tak spíš jen tu a tam vynoří některé z původních témat; ať už je to ona měšťanská hrdost, nebo třeba různé podoby bezohledné a destruktivní sebestřednosti.
Zatímco poslední třetině inscenace vcelku logicky dominuje zákeřná intrika Ferdinandova otce (a její následky), celkově má nejzřetelnější obrysy motiv hrdého měšťanství, vědomého si svých práv a připraveného si za nimi stát. Na čemž má trochu paradoxně hlavní zásluhu hudebník Martin Dohnal, obsazený do role Lousina otce, městského muzikuse. Přímočaře a s „nehereckým“ důrazem na sdělení odříká svůj vstupní monolog a pak se k tématu ještě několikrát s obdobnou razancí vrátí. Jeho dcera Louisa (hraje ji Denisa Barešová) je naopak postava s podstatně méně zřetelnými konturami, dílem stylizovaná jako něžná dívenka a dílem „rebelka“, která na předscéně bojovně mává pěstí; dojde však i na vcelku standardně procítěnou deklamaci. Podobně je na tom Ferdinand (Tomáš Červinek), na rozdíl od Dohnala však nejsou mladí milenci zvlášť výrazní a přesvědčiví ani v jedné poloze. Je ovšem ošemetné vyčítat něco takového hercům, kteří se ocitli v nezáviděníhodném postavení jedné z ingrediencí příslovečného dortu pejska a kočičky.
Možná že si tvůrci pod pojmem „trhák“ představují právě něco na způsob laskominy tohoto typu; koneckonců, proč ne. Jenže málo platné, aby byla montáž atrakcí naroubovaných na schillerovská témata samonosná, muselo by to všechno být režijně mnohem invenčnější a ještě k tomu oslnivě zahrané. Františákova inscenace má však spíš podobu poněkud samoúčelného a zdlouhavého mumraje, ve kterém lze jen tu a tam ocenit herecky povedenou pasáž, efektní kostým či překvapivý režijní nápad. Potenciál a nejspíš i ambice smíchovských Úkladů byly značné, při sledování výsledku se však lze jen stěží ubránit zklamání a nudě.
Švandovo divadlo – Friedrich Schiller: Úklady a láska. Překlad Martin Sládeček. Režie Martin Františák, dramaturgie Martina Kinská, Martin Sládeček, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Marek Cpin, hudba Martin Dohnal. Premiéra 26. května 2018.
Komentáře k článku: Úklady a láska ve víru stylů a atrakcí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)