Divadelní noviny > Kontext

Ukrajinská Asanace aneb Plyne kača

Je 12. června, je po druhé premiéře, jsem v podzemí kyjevské umělecké kavárny Kupidon, takové polo­undergroundové hospody, kde může člověk zažít, jak náhle někdo vstane u stolu a začne recitovat divoce své verše. Nebo natrefí na mezinárodní, zcela improvizovaný jam session muzikantů od Londýna po Moldávii, se kterými vyrazí do nočního Kyjeva, v Institutské ulici se z nonstopu La Cantina začnou vynášet skvělé zakarpatské koňaky na chodník, zpívá se a tančí, a pak se člověk podívá na hodinky a vidí, že jsou nějaké tři hodiny v noci. Žádná policie, žádná městská vyhláška nám nezakazují žít naplno. Kyjev je tepající město, lačnící po svobodě. Přímo v centru, na Majdanu (náměstí Nezávislosti), je přes 120 pomníčků Nebeské setniny, lidí zabitých během revoluce důstojnosti. Svoboda je krví placená.

Teď tedy sedím v tomto Kupidonu, kde to loni v dubnu všecko vzniklo. Tedy myšlenka, že bych měl v roce nedožitých osmdesátých narozenin Václava Havla nastudovat nějakou jeho hru na Ukrajině. Na konci je premiéra Asanace v Národním akademickém divadle Ivana Franka v Kyjevě. Na Ukrajině je díky nesmírně agilnímu Českému centru vedenému Lucií Řehoříkovou v plném proudu Rok Havla, vyšla už Moc bezmocných, chystá se koncert Plastiků (těch s Josefem Janíčkem a Vratislavem Brabencem) s filharmonií ve starém cirku v Charkově, má vyjít několik dalších knih, hlasuje se o bulvár Václava Havla. Vedle mne sedí bratr slavného dramatika Ivan se ženou Dášou. Kolem dlouhého stolu soubor, se kterým jsem trávil dva měsíce nejpodivnějšího a nejšílenějšího zkoušení, jaké jsem za (neuvěřitelných) 38 let u divadla zažil. Dva měsíce euforie vedle totálního zoufalství, pochyb a propadů. Dva měsíce, po kterých se můj organismus cítí, jako by se na něm páslo hejno upírů. Slovo si bere národní umělec Ukrajiny a držitel Ceny Tarase Ševčenka, pravoslavný věřící, abstinent, jogín a představitel Kuzmy Plechanova, Péťa Pančuk. Dá si nečekaně pivo a připíjí mi. Praví něco v tom smyslu, že během zkoušek mi neřekl moc hezkých slov, ale teď, když vidí výsledek, tak mi nesmírně děkuje, že si neuměl moc představit, jak to bude fungovat, když jsme zkoušeli, ale funguje to. A obzvlášť vděčný je mi za to, že jsem mu poskytl možnost vyzkoušet si roli, v níž nebude moc mluvit (což byla většina jeho rolí) a o to víc bude muset ta nevyřčená slova zahrát.

Havel na Ukrajině

Ale popořádku. V dubnu 2015 je hlavním hostem největšího knižního veletrhu Ukrajiny, Knižního arzenálu v Kyjevě, Česká republika. Poprvé v ukrajinštině vychází kniha Václava Havla Dopisy Olze. Takzvanými kmotry knihy jsme s Karlem Schwarzenbergem. Během oběda s nakladateli a kulturními ukrajinskými činiteli padne myšlenka, že Ukrajině, kde lidé divadlo milují, by bylo dobré představit Václava Havla jako dramatika. Ještě ten večer se v Kupidonu, kam každý večer dopluje naše česká posádka s kormidelníky, oněmi našimi dvěma brněnskými „Říky“ z Větrných mlýnů, tedy Petrem Minaříkem a Pavlem Řehoříkem, scházím s několika divadelníky. Jsou to nesmírně sympatičtí lidé, pamatuju si hlavně dvě krásné, tak skutečně, tak přírodně ukrajinsky krásné dívky z avantgardního divadla Hruška. To je soubor složený pouze z žen, navíc bez peněz. Bylo jasné, že přes avantgardu cesta k Havlovi nepovede. Navíc mne ráno na letišti nevzali do letadla, protože moje místo komusi prodali. Domů jsem se dostal někdy v noci, bez kufru, který se ztratil po cestě. Svůj pobyt na Ukrajině jsem viděl v tom dubnu dost pesimisticky.

Nebyl by to ovšem Petr Minařík, mistr velkorysých plánů a snů. V Brně u Stopků mi řekl: Pane Břéťo, to je blbost dělat Havla v malých divadlech na Ukrajině. Havel bude mít tu osmdesátku, musí to být velká věc i pro tu Ukrajinu. To musí uvést Národní divadlo ukrajinské. A skutečně – stalo se. Po rozhovorech s přáteli dramaturgy jsem vytipoval pro překladatele pět her bez určení pořadí: Pokoušení, Odcházení, Audienci, Žebráckou operu a Asanaci. Vnitřně jsem se však přikláněl k posledním dvěma. Pro Žebráckou operu mluvilo téma mafiánů (jakýchsi preoligarchů), zkorumpovaných soudců a policie. Pro Asanaci téma zrady ideálů revoluce, svobody a nakonec i ono metaforické podobenství plné takřka čechovovsky vznešených monologů o nenaplněných ideálech. To by herci mohli skvěle hrát, o životě v deziluzi či přežívání, když popřeme lidskou svobodu jako základní hodnotu. Postavil jsem tým, kterému jsem řekl, že to bude asi dobrovolnická misie, protože na Ukrajině nejsou peníze. Nakonec se vynikající překladatel Juryj Vynnyčuk rozhodl (a ukázalo se, že dobře) pro Asanaci. Několik cest do Kyjeva, řada zhlédnutých i nedohlédnutých představení. První nástřely obsazení. Nedorozumění. Přivezeme s Martinem Černým návrh scény na velké jeviště a naštěstí se dozvíme, že se s tím počítá na experimentálnější komorní scénu. Naštěstí, protože obří scénu velkého divadla bychom nepřemohli. Čtyři figury jsou alternované, na zkoušení mám šest týdnů. V kuse bude hrát několik národn ích a zasloužilých umělců. Všechny vidím na první čtené v české hospodě v Kyjevě. Naučím se první ukrajinské věty. Říkám, že jsem nepřijel prostřednictvím hry Václava Havla učit Ukrajinu, jak se mají starat o demokracii. Nepřijel jsem se vytahovat, vydáváme se na společnou cestu, abychom se o sobě prostřednictvím Havlovy hry něco dozvěděli. Proto jde i v Kyjevě hrát Havla jako zápas o to, jak se máme vyrovnat sami se sebou. Pouš­tím jim dokument Cirkus Havel, kde vidí a slyší Havlovy úvahy o divadle.

Ukrajinské poměry

První šok. Zkouší se od jedenácti do dvou. Tři hodiny. Proč? My jsme líní, říká mi se smíchem jeden z herců. Za několik dnů mi sami herci navrhují dvoufázové zkoušení. Od deseti do jedné a od tří do pěti. Později se ten model ustálí na zkouškách od deseti do tří s velkou pauzou. Někteří si přibírají večerní zkoušení dialogů.

Z míry mne vyvede neexistence tradičního fermanu, asi týden či dva se pokouším něco takového zavést, nakreslím vzor, žádám svou pomocnou režisérku, aby to dělala. Marně. Vše vždycky skončí v jakémsi hlubokém byrokratickém mlčení. Které herce mám k dispozici, zjišťuju mnohdy až během zkoušky. Nakonec se podaří domluva na zásadě, že aspoň na konci zkoušky probereme se všemi, kdo zítra může přijít. To jsou první chvíle, kdy přestávám věřit, že inscenaci dokončím. Jsem obklopen skvělými lidmi z Českého centra i z ambasády, ale na to podstatné jsem sám. Nemám vedle sebe tým, se kterým se můžeme bavit o směřování inscenace, výtvarníci Martin Černý a Markéta Sládečková-Oslzlá přijedou jen jednou, skladatel Matěj Kroupa je tu jen na nahrávání hudby. Všichni však cítí, že lidem v divadle na výsledku záleží, od dílen po orchestr. Ale nemám druhé oči. Kdo mi řekne, že to vedu správně? Po čtení u stolu jsem se dozvěděl, že oni čtou jen po logice, výraz se nehledá, pak jdou „na nohy“, to je aranžování, výraz se dodá někde v hlavních zkouškách, do značné míry si to herci řídí sami. Naučím je poučku Arnošta Goldflama: fixovat, řetězit, pilovat a nožičky (ilustruje se to rukama). Sám používám Scherhauferovu teorii laskavého nezájmu. Když něco nejde, nelámu to, nechám je pár dní od situace odpočinout a pak to zkusíme znovu.

Potlačené ideály

V debatách o politickém rámci hry se zabýváme ukrajinsko-českými analogiemi. Havel se ve struktuře hry zřetelně inspiroval nadšením pro politiky deklarované a národem potvrzené ideály pražského jara, jejich potlačením (rok po srpnové okupaci – 1969 – do našich občanů už stříleli naši policisté a lidové milice), následnou normalizací společnosti, pak tzv. perestrojkou, kterou začali náhle u nás zavádět (značně neochotně a v zásadě nijak) titíž lidé, kteří zavedli onu normalizaci. Nebyl by to ovšem Václav Havel, aby hra neměla svůj přesah a vyšší smysl. Původní ukotvení v někdejším Československu lze opustit, protože Asanace je fraškovité podobenství o mechanismech totalitní moci a manipulaci s občany a lidskými životy, o světě frází, přetvářky, zbabělosti, pokrytectví, lží, ale i o lásce, odvaze, pravdě. Proto jde i v Kyjevě hrát tuto hru jako zápas o lidskou duši. A taky je to hra metafyzická (kolem hradu chodí smrt…, ostatně Kuzma Plechanov je jediná postava, kterou Havel nechá ve svých hrách umřít). Doma víme, jak hrát Havla, jak inscenovat tyto typy textů, ale tady? Herci sice mají úžasný emoční potenciál, skvělou techniku, ale je třeba až do premiéry do omrzení vysvětlovat, že někdy nemusí pořád hrát, je třeba být místy sami za sebe. Prostředky jako střih, zcizení, znak, estetická kategorie trapno, groteska, to je zdejší tradici a výchově totálně cizí. Osobnostní herectví, ručení za slova a věrohodnost při civilnějším, autentickém hraní je docela velkým oříškem. Probereme s herci ideály oranžové revoluce, její zrady, zabíjení lidí na Majdanu. Dojme mne smrt jejich osvětlovače, obyčejného mladého kluka, který nosil demonstrantům čaj. Snajpr ho střelil do nohy, počkal, až se ležící na zemi pohne, a trefil ho do hlavy. Vyprávím o Husákovi, jeho podivné češtině, herci sami vymyslí pro druhého inspektora „azarovštinu“, podle Janukovyčova předsedy vlády, původem Rusa, který nemluvil dobře ukrajinsky. Ten protestující z Majdanu označoval za teroristy. Strhne nás s Matějem Kroupou lidová lemkovská (Lemkové – rusínské etnikum) píseň Plyne kača, která se zpívala při pochovávání mrtvých na Majdanu. To zakomponujeme do hudebního motivu po smrti Plechanova.

Jsme tedy stále v Kupidonu, po druhé premiéře, kdy herci viděli stát diváky při děkovačce, volat bravo. Zdá se, že inscenace by mohla zde na Ukrajině fungovat. V ulicích shlíží Havlova tvář z billboardů a plakátů. Hlas Majdanu, tribun lidu, herec Evžen Nyščuk, dnešní ministr kultury, je evidentně představením zasažen. Říká, že Asanaci viděl nadvakrát, jeden večer první část, druhý večer druhou část, takže se to v něm mohlo nějak rozležet. Mluví o použití motivu Plyne kača. Přeběhl mu prý mráz po zádech, když ho slyšel. Tato lemkovská píseň se stala symbolem současné Ukrajiny. Zněla, když pohřbívali prvního padlého z Nebeské setniny během revoluce důstojnosti, zní, když pohřbívají padlé na východní Ukrajině. Věří, že ta inscenace bude začátkem spolupráce českých divadelníků a ukrajinských divadel. V září, na prvních reprízách, je divadlo plné, opět bravo a standing ovation. Oleh Kocarev, kritik, literární vědec, básník, napsal: Děj hry ideálně pasuje i na novodobé ukrajinské dějiny s jejich poměrně protichůdnou křivkou liberalizace a utahování šroubů: začátek devadesátých let, oranžová revoluce v roce 2004, Janukovyčova diktatura a revoluce důstojnosti. Tuto paralelu se snažili ze všech sil zdůraznit jak režisér, tak i herci.

Zdá se, že naše mise snad měla smysl. Připomínám si Havlova slova: Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

• Autor: Břetislav Rychlík
• Publikováno: 6. října 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ukrajinská Asanace aneb Plyne kača

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ