Jen pouhá jména zbývají
Italský akademik Umberto Eco se od vydání svého románu Il nome della rosa (Jméno růže, 1980) stal žijícím klasikem, tím spíš, že próza byla i zfilmována (Le nom de la rose, rež. Jean-Jacques Annaud, 1985) se Seanem Connerym v hl. roli!
Zatímco se film i přes svou délku omezil v podstatě jenom na syžet a na duchovní rozměr rezignoval, šestihodinový fonoseriál dokázal z pětisetstránkového historického románu vytěžit podstatně víc.
Ecův „gotický“ historický román se odehrává velice konkrétně na konci listopadu 1327 ve fiktivním cisterciáckém klášteře v Itálii. Vystupují v něm přímo i nepřímo některé konkrétní historické postavy. Žánrově je to iniciační román s tajemstvím, místy i horror (bludiště s tajnými vchody, nástrahami a pastmi, včetně plamene s jedovatými výpary a jedovaté knihy), ale především román s výraznou detektivní zápletkou, plnou příznačných falešných stop (sexuálně motivované intriky, vraždy podle Apokalypsy, heretická minulost některých mnichů).
Dramatizace ponechala rámec středověkých memoárů, vyprávění starého benediktinského mnicha (Josef Somr). Jakkoli je celý děj většinou v rovině dramatické, kde mladého Adsona hraje David Novotný, čas od času, přinejmenším ve standardních úvodech každého dílu, přecházíme zpět do epiky. Středověká podzimní atmosféra je navozována krákáním havranů i gregoriánskými chorály, natočenými v břevnovském klášteře (David Eben a kol.), interiéry dokreslují i další „staré“ zvuky jako vrzání těžkých vrat a dveří, kroky po prkenných podlahách, různá echa a náhaly, navozující představu prostorů, v nichž se mluví. Možnosti pouhé literatury výrazně přesahují masové scény (mnohohlasé disputace, hádky, rozčilená srocení); téměř polovina dialogů obou hlavních postav se odehrává v nejrůznějších prostředích šeptem, což je další výrazná stylizace.
Výkvět českých rozhlasových herců
U fonografického díla s tak velikým počtem postav je obzvlášť důležité jejich obsazení herci s dobře identifikovatelnými, „fonogenickými“ hlasy. Tento casting vyšel dokonale.
Vedle již zmíněných jsou to František Němec, Miroslav Táborský, Bořivoj Navrátil, Jiří Lábus, Rudolf Pellar, Ilja Racek, Jan Vlasák, Petr Pelzer a další, skutečný výkvět pánské části našeho rozhlasového herectva.
Fundamentalistický slepý mnich Jorge Radovana Lukavského je až hrůzně fascinující. Postava, která s výjimkou závěrečného intimního dialogu s Vilémem stále deklamuje jakoby z kothurnů, ne-li z kazatelny, postava, jejíž hlas jako by měl za sebou oprávnění věčnosti.
Oproti němu je skepticky racionální Vilém Pavla Soukupa proniknut dobrodušností: zjišťuje pravdu, ale nesoudí. Nejenomže není slepý; není ani zaslepený pýchou rozumu a vidí i to, co smyslům zjevné není. Vidí znaky, ale chápe i metaznaky, čte texty v různých jazycích.
Rozhlasová dramatizace musela pochopitelně rezignovat na mnohé. Co se dobře vnímá při intimní četbě s možností zastavení i návratů, ale hůře v nezadržitelném toku slyšeného slova. Množství odkazů na starou i novější literaturu, dobové filosofické i teologické spory, historické reálie atd. bylo rozumně potlačeno, do popředí se pak dostaly sémiologické postřehy, logické a psychologické úvahy a konec konců myšlení samo jako nádherné, nikdy nekončící dobrodružství.
A tak, i když v příběhu hyne řada téměř nevinných lidí, i když je zničena jedinečná knihovna včetně zhmotnělého snu celých generací intelektuálů, totiž druhého dílu Aristotelovy Poetiky, přes to všechno nás herci této „knihy o knihách“ dovádějí ke konci relativně optimistickému: Poznání nemusí vést pouze k „hoři z rozumu“, může vést i ke smíření se světem. Jak praví na závěr starý Adso: Jen pouhá jména jsou tím, co nám zbývá.
Český rozhlas 3, Vltava – Umberto Eco: Jméno růže (2002), 6 hodinová nahrávka. Dramatizace Michal Lázňovský, překlad Zdeněk Frýbort, dramaturg Hynek Pekárek, režie Ivan Chrz.
Komentáře k článku: Jen pouhá jména zbývají
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
