Umbilical Brothers: mimové spojení pupeční šňůrou
V říjnu se na pódiu velkého sálu pražské Lucerny představili australští baviči The Umbilical Brothers. V Čechách byli poprvé. Tito zvláštní umělci jistě nikoli náhodou připomínají slavné dvojice z němých grotesek, jimiž se zjevně inspirují.
Dave a Shane se seznámili v roce 1988 jako studenti divadelní školy v Sydney FOTO ARCHIV SOUBORU
Jeden holohlavý (Shane Dundas), druhý vlasatý (David Collins) jsou studovaní herci, kteří se z vlastní vůle stali komedianty. Značnou část roku tráví na cestách po celém světě. Když nahlédneme do jejich pracovního kalendáře, vidíme, že na svém komediantském „kontě“ mají vystoupení ve stovkách měst. A na tyto štace za nimi současně jezdí stovky, ne-li v některých zemích tisíce fanoušků. A neváhají je navštěvovat kdykoli jeto možné. Čím to? Jejich show jsou patrně pro některé lidi návykové. Dokladem toho bylo spontánní, nefalšovaně nadšené přijetí, jakého se jim dostalo i v Lucerně. Bylo patrné, že diváci věděli, na co jdou, a opravdu si to užili.
Speedmouse, Lucerna 16. října
Přiblížit představení, v němž se protagonisté po dvě hodiny prakticky nehnou ze scény (pokud přímo nevstupují mezi diváky) a doslova propotí košile, je dosti obtížné. Příběh Speedmouse, který představili v Praze, je poměrně jednoduchý, možná by se dalo říct „nulový“. Shane a Dave v něm jsou vlastně roboty na dálkové ovládaní. Toto zařízení však „nefunguje“ tak, jak by mělo, a z toho vyplývá mnoho komických situací. Figuríny se pokazí, ztuhnou a je třeba je nahodit. Nebo se naopak poblázní a jednají naprosto nepředvídatelně. Přitom však obě mají pocit, že jsou hrdiny zcela ovládajícími scénu i publikum. Z omylu je vždycky vyvede temný hlas režiséra, kterého oslovují Tina. A pak je tu ještě jedna postava – mrzutý klaun „Roadie“ v naddimenzovaném šaškovském obleku s celohlavovou maskou (když mu ji strhnou, je pod ní další maska). Je to pan Nikdo, „neviditelný“ pomocník, rekvizitář a technikář, který dokáže cokoliv okamžitě opravit (pokud se mu chce). Tato postava je němá a tajemná, jméno jejího představitele v programu vůbec nefiguruje (v pointě zjistíme, že režisér Tina a Roadie jsou patrně postavou jedinou, která protagonisty manipuluje, ale nic není jisté). Právě tato nejistota je jedním z prvků, které udržují publikum v napětí. Jinak jde vlastně o nepřetržitý proud etud, které se odehrávají v prakticky prázdném prostoru scény, plných pohybových a hlasových ekvilibristik.
Celé to probíhá následovně: jeden z dua pantomimicky předvádí nejrůznější situace, zatímco druhý tuto činnost doprovází přesně načasovanou sérií zvuků. Jinými slovy – kombinace pantomimy se svérázným beat-boxem. Někdy jsou etudy rafinovanější a jen stěží rozeznáme, kdo z těch dvou vlastně vydává zvuky. V paměti diváků nakonec nejvíce utkví scéna, kdy pozvou na scénu imaginárního chlapečka, aby se tu vznesl zavěšený na pouťovém balonku a poté byl sestřelen a zmasakrován. Kuriózní na tom je, že v tu chvíli je scéna zcela opuštěná, situace je vytvářena pouze komentářem a zvuky. Působí to však velmi sugestivně, všichni diváci toho chlapečka „vidí“!
Kromě této epizody se – jak bylo řečeno – protagonisté z jeviště nehnou. A na konci přidají bonus, improvizace na přání (podle výkřiků z publika předváděli různé sporty a úplně na závěr dokonale vypracovanou scénku „ráno v koupelně“). Diváci bouřili. Ze zadní řady, kde sedělo – zdálo se mi – méně zaujaté publikum, jsem zprvu měla dojem, že jsou ty potlesky a reakce předtočené. Nebyly!
Vesmírní kadeti
I když prvotní informace o Umbilical Brothers (v překladu Pupeční bratři) je ta, že se jedná o mimy, oni sami upřesňují, že se zabývají pantomimou 21. století, tedy pantomimou s velkým množstvím textu a zvuků. Když jsem hledala na internetu reakce na jejich produkce, zalíbil se mi jeden komentář, který toto představení charakterizuje: Pohyb inspirovaný němou groteskou spojený se zvukovými efekty vytvářenými mikrofonovým zkreslením, jedinečná fúze vyspělé technologie a dokonale rozvinuté hovadiny.
Umbilical brothers mají vlastní webové stránky (http://www.umbilicalbrothers.com/) a spoustu odkazů na YouTube. Na Facebooku mají na 72 tisíc fanoušků. Propagaci určitě nenechávají náhodě. Pěstují si své kultovní publikum a při svých náročných zájezdech hrají třeba celý měsíc (i déle) každý den jinde. Zároveň s tím rozvíjejí image své skupiny i denně aktualizovanými komentáři na svých stránkách, intenzivní interaktivitou spojenou se (záměrnou) mystifikací.
Zde je ukázka: Co na sebe prozradili Shane a Dave, když byli vyzváni, aby napsali svůj životopis.
Shane Narodil se před dvanácti tisíci lety na planetě Zargoth, byl vychováván vesmírnými zajíčky tak dlouho, dokud nebyl schopen hopkat sám. Doufal, že si vybuduje v rámci Quargo Systemu image drsného vesmírného žoldáka, a tak podstoupil trénink na Akademii Lennyho Spiegelmana pro astrokadety (nepokoušejte se najít její adresu, neboť byla odkoupena pojízdnou diskotékou a následně shořela na prach). Během první tréninkové mise zmáčkl nesprávný knoflík a vymrštilo ho to na Zem, kde přistál na dvorku svých „rodičů“ na australském venkově, který se podobal jeho rodné planetě. Strávil tu mnoho šťastných let sekáním trávníků a sledováním televize (většinou souběžně). Říká se, že v polovině 80. let pracoval v polovojenské organizaci, pravděpodobně the Brownies (pozn. organizace pro malé skautky), ale zprávy o tom jsou pochopitelně útržkovité.
Shane nadále skrýval svůj sen stát se vesmírným kadetem, až dospěl k názoru, že pokud nebude moci létat skutečně, může to přinejmenším předstírat – buď ve cvokárně nebo na jevišti. Právě ve cvokárně se setkal s Davidem, svým bratrem a kumpánem, který s ním sdílí stejné stupidní nápady. Zbytek je historie. Shane má dvacet sedm sester a imaginárního kamaráda Bruce, který je zřejmě modrým nosorožcem. Shane nikdy nebyl na Oscarech, pokud nepočítáme den otevřených dveří, kdy toto místo navštívil a byl jím okouzlen.
Dave David sám sebe popisuje jako masivně zaostalého génia, který nemá rád slovo štiplavý a věří, že štěstí je stav mysli. Šest let se snažil být Arnoldem Schwarzeneggerem, ale „společnost“ mu to neumožnila, neboť prý nevypadá ani nezní jako on. Ach, společnosti, kdy se poučíš? Nedostatek představivosti je tragédie lidstva! David umí uběhnout 100 m sprintu ve světovém rekordu. Nikoli od startu, ale s větrem v zádech a z velmi strmého kopce. Často ho můžete přistihnout, jak na jevišti křičí na publikum: Pokud nevidíte, co se děje, sedíte si na uších! Stačí říct, že je tak trochu divný. Varování: příliš mnoho Davida Collinse může mít za následek zhrubnutí, nepravidelný srdeční tep nebo dokonce smrt. Pokud vy nebo vaši milovaní uvidí Davida Collinse hrát, kontaktujte advokátní kancelář Clem Funknuckle.
V rámci webových stránek je k mání také dosti podrobný životopis skupiny, doplněný vtipnými i méně vtipnými poznámkami. Nicméně, základní fakta z něj vyčíst lze:
Dave a Shane se seznámili v roce 1988 jako studenti 1. ročníku divadelní školy v Sydney. Právě zde usoudili, že hodiny pantomimy jsou příliš tiché, a vytvořili první představení pro spolužáky. Jejich duo však oficiálně vzniklo až v roce 1990. Při umělecké stáži v USA si ověřili, že jejich humor baví i za hranicemi Austrálie, a vytvořili skupinu, která se původně měla jmenovat Schwartz & Eggar, odkazuje tak na jejich „božský vzor“, ale vzápětí se shodli na názvu The Umbilical Brothers (Pupeční bratři, resp. bratři spojení pupeční šňůrou). Pod ním se účastnili festivalu stand-up comedy v Sydney, kde získali první cenu. Rok poté zvítězili v televizní soutěži mladých talentů Star Search s inscenací Two Coats and Two Hats from Hell. A pomalu se začali živit jako baviči-komedianti. Postupně vytvořili shows Heaven by Strom, Thwak, Upsidedown Show, Speedmouse, Don’t Explain, The Rehearsal. V průběhu let „zabodovali“ snad na všech fringe festivalech světa, od Edinburghu, přes Nový Zéland, Jižní Afriku, Hongkong, Japonsko až po USA a Kanadu. Jsou pravidelně zváni k pohostinským vystoupením po celém světě, pořádají buď šňůru jednorázových představení po městech jedné země (v rámci evropského turné obvykle zvládnou zemí více), nebo v daném městě zůstávají celou sezonu (New York, Londýn). Velmi oblíbení jsou i doma v Austrálii, kde za sebou mají několik vyprodaných sezon v sydneyském Opera House Playhouse a na kontě množství národních cen. Mají i vlastní TV-show, natočili zvukový doprovod pro dětský seriál BBC, který poté získal Emmy Award. Párkrát se objevili v epizodních rolích ve filmech a jako hosté vystoupili v prestižních světových TV pořadech. Většina jejich show je natočena na DVD.
Nebyli jsme jen v Antarktidě… FOTO ARCHIV SOUBORU
Jsme divadelní rockeři
Po představení Speedmouse, kdy jim několik minut bouřlivě aplaudovala zaplněná pražská Lucerna a oni trpělivě podepisovali DVD a programy nadšeným fanouškům, přišla chvíle, kdy jsem se s Umbilical Brothers setkala osobně. Trochu jsem se obávala, neboť zprávy z jejich serveru napovídaly, že jde o velké mystifikátory. Ukázalo se ale, že jsou to veskrze sympatičtí, normální, trochu unavení kluci – tedy spíše pánové kolem čtyřicítky – ochotní odpovídat i kolem půlnoci na mé otázky. Večírek na jejich počest se rozbíhal v zákulisí, takže jsme vzali zavděk posezení na schůdkách za jevištěm.
Když jste začali studovat hereckou školu, chtěli jste být seriozními herci, nebo stand-up komedianty? (Pozn.: na západě se rozlišuje tradiční herectví a komediantské herectví, tedy lidí, kteří se věnují stand-up comedy a kabaretu.)
Shane Chtěli jsme hrát jakékoli divadlo, vážné, nebo komediální, to nám bylo jedno. Ale přiznávám, že mě tehdy ani nenapadlo, že bych se zabýval tím, čím se živíme teď.
Dave Naše vystupování začalo jako vtip na herecké škole. A teprve když jsme ji končili, rozhodli jsme se, že spolu budeme vystupovat jako duo. To znamenalo, že už nepůjde jen o nějakou improvizovanou jednorázovou akci pro pobavení kamarádů a že bude třeba vytvořit něco, co bude mít strukturu a řád.
Kolik procent textu je během představení improvizace?
Dave Značná část je předem dána, ale snažíme se, aby to vypadalo, jako že se „nám to děje“ poprvé. Diváci nevědí, co je, a co není nazkoušené, a to je láká. Mnozí na nás chodí několikrát, aby nás odhalili. Každé představení je tedy zčásti jiné a obsahuje i improvizace.
Shane Mnohé scény, které už nejsou improvizované, tak ale vznikaly. Něco jsme si pro vystoupení nazkoušeli a na jevišti pak zkoumali, na co diváci reagují, čemu se smějí, a až poté to začlenili do show nastálo. Pokusit se fixovat nějaký výstup, který vznikl spontánně na jevišti, není snadné a ne vždy to v dalších představeních funguje. Ale vždycky si ponecháváme prostor pro improvizaci, pro kontakt s publikem i pro každého z nás na oddech a relaxaci.
Jak dlouho trvá příprava nové show?
Shane Záleží na tom, jaké je zadání. Když víme, že nás zvou na festival, kde bychom měli předvést něco jedinečného, tak netrvá moc dlouho dát jednotlivá čísla dohromady. Ale dlouho trvá dovést celou show k dokonalosti, vypulírovat ji. My vlastně nemáme regulérní zkoušky ve zkušebnách, ale zkoušíme vlastně během vystoupení před diváky. Trénink naslepo, do zdi, nemá pro komedianty našeho typu smysl. Je třeba cítit a vnímat reakce diváků. Je třeba si před publikem vyzkoušet co nejvíc možností.
V kolika zemích jste vystupovali?
Shane Snad už všude, kde mají sál.
Dave Hongkong, Čína, Japonsko, Kanada, Německo, Španělsko, Švédsko, Norsko, Dánsko, Slovinsko, Slovensko, Nový Zéland… Nebyli jsme jen v Antarktidě.
Jaký je rozdíl v reakcích publika různých částí světa?
Shane Někde reagují spontánně, okamžitě, a smějí se celou dobu, jinde jsou diváci rezervovanější. Třeba v Belgii – tam jsou velmi zdvořilí, tišší, ale nakonec dlouho tleskají. Pro nás to ale není moc dobré. My potřebujeme, aby diváci reagovali v průběhu show. To nás inspiruje a posiluje.
Kolik vystoupení do roka zvládáte?
Dave Pracujeme spolu dvacet dva let a někdy už jsme tím neustálým cestováním unaveni. Byly doby, kdy jsme byli na cestách třeba osm měsíců v roce. Teď děláme spíše takové několikatýdenní zájezdy a pak si dáme přestávku, abychom si odpočinuli a znovu se do hraní s vervou pustili.
Máte nějaké místo, kde hrajete obzvlášť rádi?
Dave Mně se líbí v Kanadě a Japonsku, ale v podstatě bych mohl vyjmenovat všechna místa, kde jsme hráli.
Shane Máme rádi různé země z různých důvodů. Někde kvůli obecenstvu, jinde nás baví město samotné. V prosinci jedeme na několik týdnů do Holandska. Objedeme menší města, kde bývá vynikající atmosféra. Na to se těším. Mám pocit, že Holanďané mají lidi podobný smysl pro humor jako Australané.
Jak vybíráte témata svých show?
Dave Inspiraci bereme kdekoli, kde to žije. Pro nás je zajímavé podívat se na úplně obyčejné věci z různých úhlů. Nějaké chování může vypadat z určitého pohledu směšné a jindy vážné. Když se díváte na svět z pohledu komika, dokážete každou normální situaci úplně otočit. Tím vznikne humor a to je naše metoda. Někdy je ovšem obtížné odhadnout, co a kdo je vlastně normální…
Shane Situace obrátíme naruby a začneme je rozvíjet neočekávanými směry. Musíme ale přemýšlet, aby výsledek nesměroval do prázdna, abychom měli vše vypointované. Je to taková hra mezi námi i hra s obecenstvem.
Jak jste se vlastně k divadlu dostali?
Shane Moje matka byla amatérská herečka a zpěvačka, vystupovala se skupinou, která se zaměřovala především na muzikál. Taky můj pradědeček hrál v anglických muzikálech. Sám jsem ale hercem být nechtěl, došlo k tomu spíš náhodou. Nevěděl jsem, kam se po střední škole přihlásit, tak jsem zkusil herectví.
Dave Já toužil hrát vždycky. I když nikdo z rodiny se divadlem nezabýval.
Shane Když si to zpětně vybavuju, od mala jsem tíhl ke komediálnímu herectví. Ale netušil jsem, že se jím člověk může živit. V době, kdy jsme začínali s Umbilical Brothers, jsme měli kamaráda, který vystupoval v stand–up komediích. Vlastně díky němu jsme se dozvěděli, že se tím dají vydělat i slušné peníze.
K tomu, abyste vydrželi táhnout jen sami dva dvouhodinovou show, potřebujete hodně energie.
Dave Hrát v komediích našeho typu je jako vystupovat v rock’n’rollové show.
Je to opravdu jenom rock’n’roll, nebo máte i vážnější ambice?
Shane Snažíme se skloubit čistě směšná i vážně míněná místa, i když to pro některé lidi může vypadat jen jako zábava.
Dave Prolamujeme divadelní pravidla a pohráváme si s diváckými reakcemi. To myslím baví nás i diváky. Ale bez řemesla by to nešlo.
Pro Divadelní noviny připravila a ptala se Jana Soprová
Komentáře k článku: Umbilical Brothers: mimové spojení pupeční šňůrou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
