UMĚNÍ DN: Pavlíkova Poutnice se vrací domů

Ve zrekonstruovaném Clam-Gallasově paláci patřícím Muzeu hlavního města Prahy, se koná jubilejní výstava tvorby Petra Pavlíka (1945), malíře, sochaře, kreslíře, teoretika a pedagoga. Na rozdíl od jeho retrospektivní výstavy ve Veletržním paláci v Praze v roce 2011 se nyní jedná o přehlídku tvorby posledních dvaceti let s několika vstupy starších děl.

Při vernisáži Petr Pavlík zmínil obraz Kameny z roku 1975 (AJG Hluboká nad Vltavou) jako důležitý iniciační prvek tvorby. V nutnosti uměleckého přežití v totalitním prostředí objevil před lidským bytím prapůvodní svět přírodních útvarů a krajinných dispozic, jejichž záhadnou existenci postupně sugestivně zpřítomňoval malbami a kresbami. V roce 1983 se poprvé objevila legendární poutnice.

Úvodní části výstavy vévodí jedinečný Autoportrét z roku 1989 (Sbírka COLLETT Prague/ Munich), slučující, paradoxně, v tvarovém uchopení rysů obličeje až nezměrnou hrůzu z lidské existence se zářivou a vitální barevností. Kolem sálu, v němž jako v centru instalace vévodí podoby ikonických Pavlíkových poutnic z různých časových období, se rozvíjejí další segmenty výstavy. Postava poutnice je tu ojedinělým symbolem. Koncentruje vzpomínky na maminku, na její roli v Pavlíkově životě. Zastupuje princip dobra, ovšem její postava má, opět paradoxně, malířsky neindividualizovanou podobu.

Poutnice na konci cesty 1993 – 24, akryl olej, plátno Foto archiv Petra Pavlíka

V posledních letech vstoupila do tvorby Petra Pavlíka stále více reinterpretační metoda. Autor využívá starší malby k přemalování. Jiné, stejně jako kresby, nechává digitálně zvětšit a vytisknout, aby do nich mohl zasahovat, tu rukopisnou stopou, tu koláží. Někdy zcela zásadně manipuluje s formáty děl, zrcadlově je obrací a navzájem spojuje v nové celky. Ani minulé malby a kresby, stejně jako v poslední době vzniklé rozměrné kompozice kombinovaných technik Petra Pavlíka neslouží ke snadnému pochopení jejich zacílení. Vyjadřují totiž existenciální tíseň neboli takové hodnoty jako je složitost a roztříštěnost současného světa, jeho chaotické projevy i neodhadnutelnou budoucnost a zejména drobící se fragmentárnost naší schopnosti ho poznat a uchopit. Jistoty vzaly za své, dominují tzv. „tekuté písky“, podemílající jakoukoliv stabilitu a řád bytí. Obrazy Černé díry (1992), Poutnice na konci cesty (1993–2024), Soumrak civilizace, 2024 či Konec civilizace, 2024 upozorňují na tyto dramatické veličiny. Nebyl by to ovšem Petr Pavlík, kdyby ve své tvorbě nepoužíval také paradox humorného, ironického odstupu, jak je patrné například v cyklu Metamorfózy chaosu (Apokalypsa I, II, III) a zejména v díle uzavírajícím výstavu Digitální pacient z roku 2024. Jakkoliv je rovina děl autora obsahově komplikovaná, před diváky se rozvíjí pozoruhodná tkáň tvarových modulací a barevných stupnic ojedinělého malířského mistrovství. Petr Pavlík, nesporně velká osobnost české současné malby, je tu vyjevena s velkou péčí a pozorností. Snad se také jeho souputníci z Volného seskupení 12/15 Pozdě ale přece! dočkají podobných výstav.

Petr Pavlík: Poutnice se vrací domů. Kurátor Jiří Machalický, Muzeum hlavního města Prahy, Clam Gallasův palác 25. 3. 2025 – 11. 5. 2025

Božena Vachudová