Umění konverzace a aktuální narážky

Hra Williama Congreva (1670–1729) Velkolepost vyvolených je společensko-kritická konverzační komedie. Autor si v ní vzal na mušku vyšší kruhy, majetné vrstvy, ale i služebnictvo. V překladu a úpravě Jiřího Strnada, pod dramaturgickým dohledem Kláry Špičkové a v režii Janusze Klimszy (který vybral též hudbu k inscenaci) text nastudovala činohra Národního divadla moravskoslezského.

Na převážně černé scéně Martina Víška není téměř nic, až na průhlednou zástěnu, za kterou se před očima diváků odehrávají buď ilustrace toho, co se děje v reálném prostoru hry, nebo události, k nimž dochází jinde. Uprostřed jeviště pak stojí nízké obdélníkové sedátko-lůžko s průhlednou, občas nasvětlenou horní plochou. Nad scénou je zavěšeno velké kovové mezikruží ozářené duhovými paprsky, s reflektory osvětlujícími proudy světla shůry všechno dění. Jakási scénická metafora „výsluní“, „boží přízně“, ale také možná zvednutý prst: snad je tu někdo, kdo to všechno vidí… Kostýmy Elišky Zapletalové působí honosně, na jevišti se jimi otevírá salón společenské smetánky oblečené ve zlatě, stříbře a diamantech, muži ve vybraném šlechtickém oděvu, ženy v rozlehlých róbách, vše se třpytí a hýří barvami natolik, že zrakový vjem často odvádí pozornost od toho, co postavy vlastně říkají. Ne zcela jasná je funkce dvoukolek, s nimiž na jeviště v úvodu hry vjíždějí dvě ženské postavy, tyto „stroje“ už se pak dále neobjeví.

V programu k inscenaci se dočteme, že hra obsahuje poněkud složitější zápletku a inscenátoři si musí být vědomi toho, že nezdůrazňuje situační akci, ale dialogy, a tak umění vést naprosto dokonalou konverzaci představuje její největší devízu. To ale divákovi nijak nepomůže, neboť i když bude těmito větami vybuzena jeho pozornost, úspěch inscenace závisí na srozumitelnosti vztahů, vývoji příběhu a umění jednat slovem. Tyto nároky jsou však naplněny žel jen zčásti.

Že jsme bytosti převážně hamižné, sobecké, intrikující, že upřímné přátelství, láska a poctivost v mezilidských vztazích nepřevažují, to sdělovala řada věhlasných autorů od nepaměti. Že by umění nastavující zrcadlo lidské nedokonalosti změnilo svět k lepšímu, to si dnes může myslet málokdo. Téma i poslání hry lze hledat v tom, že je potřeba na špatnosti stále upozorňovat. Ve Velkoleposti vyvolených ovšem znějí mnohomluvné dialogy, postavy se vyjadřují komplikovaně ve snaze dobrat se úspěšného bonmotu, vše běží v poněkud překotném tempu. Zorientovat se ve spleti vztahů je složité. Inscenátoři přiznávají, že i pro ně, natož pro diváka, podotýkám. Vymlouvat se již v programu na tyto složitosti je alibismus.

Režisér Janusz Klimsza tu až na výjimky nehýří gagy. Ty, které se v inscenaci objevují, vyplývají z textu. Režie se soustřeďuje spíše na temporytmus, první půle probíhá v již připomenuté překotnosti, ve druhé části dojde k jistému zklidnění. Proto i publikum reaguje vstřícněji. Ve výběru hudby režisér pracuje s dobovou klasikou, do stmívání po posledním obraze pak zazní jeden ze slavných milostných songů Johna Lennona.

Z hereckých výkonů lze vyzdvihnout tři. Pochvalme práci Renáty Klementové na postavě komorné Traidahlové. Její výborná mluvní technika podtrhuje dryáčnickou mnohomluvnost, herečka funkčně volí poněkud vulgární gesta i pohyby, zvolený hlasový rejstřík a motorická čilost slouží k zobrazení prostořeké a vychytralé služebnice, a přestože autor do hry nenapsal jedinou kladnou postavu, komorná místy budí i jisté sympatie. Veronika Forejtová vybavila postavu lady Wishfortové roztomilým pojetím mírného alkoholismu, umírněnou afektovaností, zároveň však vychytralostí a rázností. Jan Fišar je v roli venkovsky humpoláckého sira Philfulla Witwouda vyzbrojen obrovitým mečem, jediný vystupuje ve spíše ošuntělém oblečení. S rudými tvářemi alkoholika, archaickou mluvou a lascivními gesty vytváří figuru venkovského šlechtice coby protipól změkčilé a ještě více zhýralejší společnosti. Ostatní aktéři nemají mnoho příležitostí, snad jen Robert Urban ve vděčném partu zženštilého a narcistního homosexuála Petulanta. Herec si však musí v tomto úkolu hlídat míru v prezentované podbízivosti.

Velkolepost vyvolených v podání největší ostravské činohry je – především díky kostýmům – efektní podívanou. Inscenace chvílemi vybudí diváckou odezvu, nejvýrazněji v pasážích, ve kterých se hovoří o charakteru politiků či upřednostňování ekonomiky. Jak už to u podobných her bývá: trefí-li se text do aktuálního dění, mezi hledištěm a jevištěm to vždy zajiskří. Když se hovoří o podnikatelských projektech, jejichž cílem je obrat i blízkého člena rodiny, či když padne slovo o nutnosti přizpůsobovat se metodám hřešících špinavců, jde o silnější okamžiky, než když z jeviště zazní bonmot ze svižného dialogu.

Národní divadlo moravskoslezské – Viliam Congreve: Velkolepost vyvolených. Překlad a úprava Jiří Strnad. Režie Janusz Klimsza, dramaturgie Klára Špičková, scéna Martin Víšek, kostýmy Eliška Zapletalová, výběr hudby Janusz Klimsza. Česká premiéra 27. ledna 2011.