Unavený romantický exponát
Zatímco s choreografickým dědictvím Mária Petipy se setkáváme při uvádění tradičních baletních děl celkem běžně, s odkazem významného představitele romantického baletu Augusta Bournonvilla jsme se na českém repertoáru poprvé setkali až v roce 2008, kdy Národní divadlo nastudovalo balet La Sylphide. Poté se k témuž dílu obrátil v roce 2014 ostravský balet a nyní se s ním poměřila nová generace tanečníků pražského Národního divadla.
Sylfida (Alina Nanu) poblouzní Jamese (Paul Irmatov) těsně před svatbou FOTO SERGHEI GHERCIU
La Sylphide patří k nejstarším běžně uváděným ryze romantickým baletům. V Dánsku se Bournonvillova verze z roku 1836 vrací na scénu pravidelně coby bezmála národní kulturní poklad. Ačkoli s novými nastudováními se do původní podoby otiskly vize dalších choreografů, zůstalo to hlavní: v technice mimo jiné charakteristické kaskády rychlých skoků, prováděných lehce a bez viditelné přípravy, nebo velký podíl baletní pantomimy. Současné nastudování v Národním divadle připravil někdejší vynikající dánský tanečník Johan Kobborg.
Pohádkový balet pojednává o Sylfidě, tedy víle, která poblouzní a odloudí Jamese těsně před svatbou, aby nakonec zahynula, když ji James ovine začarovaným šálem v domnění, že tak konečně bude moci Sylfidu sevřít v objetí. Do Skotska situovaný příběh není nijak košatý a vedle této hlavní linky obsahuje už jen výraznější motiv žárlivosti Jamesova soka Gurna a především motiv pomsty uražené čarodějnice Madge. Variací a dalších ryze tanečních čísel je v tomto baletu pomálu, obzvláště když jej srovnáme s díly konce 19. století. Pro inscenování La Sylphide je tak důležitá nejen úloha choreografa, který předá bournonvillovskou techniku, ale také režiséra, jenž v dějově řídkém baletu propracuje dramatické situace a co nejsytěji probarví charaktery hlavních postav a tím přiblíží dílo současnému divákovi. To se ale Kobborgovi nepodařilo. Zajímavá allegrová taneční technika zaniká v unaveném divadelním hávu, s nímž koresponduje i konzervativní výtvarné řešení.
Jak ukázalo srovnání obou premiér, potenciál k alespoň malému oživení leží do značné míry na tanečnících. Na první premiéře se sešla sestava výrazných osobností. Alina Nanu opět dokazuje, že je skutečnou primabalerínou souboru. Její Sylfida je procítěná, křehká a trochu záhadná; technickou stránku role zvládá s naprostou lehkostí. Paul Irmatov v roli Jamese se s ní výborně doplňuje uměřeným, noblesním pojetím a jakýmsi myšlenkovým znepřítomněním. Matěj Šust jako jeho sok Gurn vytváří zajímavý kontrast, přesným timingem pointuje komické situace; allegrové taneční pasáže v jeho pojetí vypadají snadně a samozřejmě. Taneční sestavě druhé premiéry (Aya Okumura jako Sylfida, Erivan Garioli jako James a Giacomo De Leidi jako Gurn) se naopak ospalé divadlo oživit nepodařilo.
Inscenaci výrazně nepozvedá ani hudební složka. Pravda, kompozice Hermana von Løvenskjolda patří k těm z kategorie „baletního spotřebního zboží“, přesto tím nelze omluvit slabý výkon orchestru Státní opery – nepřesné nástupy nebo občas falešně znějící dechy. Dirigent Piotr Staniszewski by mohl respektovat číslovou strukturu baletu a alespoň po technicky náročných variacích nechat naplno zaznít potlesk.
S La Sylphide se na repertoár Baletu Národního divadla dostává další muzeální kousek. Nic proti připomínání dávné minulosti v rozumné míře a proporcích. Ale přece jen: nechtělo by to už zase něco nového, původního, aktuálního?
Národní divadlo, Praha – La Sylphide. Choreografie Johan Kobborg podle Augusta Bournonvilla, hudba Herman von Løvenskjold, scéna Martin Černý, kostýmy Barbora Maleninská, hudební nastudování Piotr Staniszewski. Premiéry 11. a 12. května 2023 ve Státní opeře.
Komentáře k článku: Unavený romantický exponát
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
