Únor 2011
Stanislav Štícha
26. 8. 1942 Praha – 31. 1. 2011 Praha
Inspicient a herec. Již jako čtrnáctiletý hrál na Žižkovské malé scéně, po vojně vystudoval hudebně-dramatické oddělení pražské konzervatoře. V angažmá, i když „jen“ jako inspicient, byl od roku 1968. Nejprve v Západočeském divadle Cheb (1968–75) a poté až do tohoto roku v pražském Činoherním klubu. Má na svém kontě mnoho desítek malých rolí, tou poslední byla postava Školníka v Kunderově Ptákovině. Zahrál si i v několika filmech, například Pan Vok odchází, naposledy v televizním seriálu Okresní přebor. luc
Jiří Kárnet
24. 1. 1920 v Hořice v Podkrkonoší – 1. 2. 2011 New York
Dramatik, divadelní kritik a režisér, novinář, esejista, básník a překladatel. Spolupracovník a přítel významných osobností českého divadelnictví a literatury (Jiří Voskovec, Emil F. Burian, Josef Svoboda, Alfréd a Emil Radokovi, Jan Grossman, Egon Hostovský, Ferdinand Peroutka, František Listopad, Pavel Tigrid…). Po uzavření vysokých škol nacistickými okupanty koncem roku 1939 působil jako režisérský elév a lektor v divadle D40 a D41 (mimo jiné jako redaktor Programu D41), po jeho uzavření přešel s kolegy do Městského divadla na pražských Královských Vinohradech, kde mělo být uvedeno jeho Bloudění s podtitulem Hra o dnešním mládí ve dvou dílech, napsané v roce 1941. Německá cenzura uvedení hry ale zakázala, text vyšel knižně až po válce a v dubnu 1947 jej v Disku nastudovali tehdejší studenti DAMU. Po vinohradském angažmá – ještě za války – působil v Divadle ve Smetanově muzeu, kde mimo jiné spolupracoval se scénografem Josefem Svobodou.
Po skončení války přispíval – mimo jiné i výraznými divadelními kritikami a úvahami, jimiž mimo jiné vyvolal proslulou diskuzi o „režisérismu“ (článek Válka mezi generacemi) – do řady periodik (například Generace, Kvart, Listy), zejména však do deníkuMladá fronta. V roce 1948 měla být v Divadle na Vinohradech uvedena jeho hra Blázni, premiéry se ale vzhledem k únorovým událostem a odchodu autora do exilu nedočkala (hra byla později přeložena Ann Voskovcovou do angličtiny pod titulem A Time for Madness). Po emigraci působil pět jako redaktor v československém vysílání Radio France a své texty publikoval v deníku Le Monde. Z Francie odjel v roce 1952 do New Yorku, kde ve čtvrti East Village žil až do své smrti. Spolupracoval s rozhlasovými stanicemi Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa (RFE). Spolu s Pavlem Tigridem stál u zrodu legendárního čtvrtletníku Svědectví, v jehož redakční radě v letech 1956–1962 působil. Koncem roku 2009 vydalo nakladatelství Paseka jeho esej Posmrtný deník aneb Přísně tajná odpověď Václavu Havlovi, který původně vznikl jako odpověď na dvě anketní otázky Václava Havla, které položil některým exulantům během návštěvy New Yorku v roce 1968: Chtěl byste přijet do Prahy na návštěvu? a Chtěl byste se tam vrátit natrvalo? Řada dalších Kárnetových textů zůstává dosud v rukopise – jedná se především o divadelní hry, uměleckou prózu a eseje. deb/hul
Prokop Voskovec
21. 1. 1942 Praha – 9. 2. 2011 Paříž
Básník, překladatel a divadelník, syn prvního překladatele Jarryho her do češtiny Prokopa Voskovce st., synovec herce Jiřího Voskovce. V šedesátých letech se věnoval divadlu, spolupracoval s Pantomimou Alfreda Jarryho, měl blízko k surrealistickému básnickému okruhu kolem Vratislava Effenbergera. V lednu 1977 podepsal Chartu 77, v roce 1979 byl zbaven československého občanství a odešel do Francie. Psal poezii, je autorem esejů a překladů z francouzštiny. V Česku vyšla v roce 2007 jeho prvotina Hřbet knihy. V DN 1/2011 jsme psali o první poválečné inscenaci Jarryho Krále Ubu, kterou 19. prosince 1960 se svými přáteli uvedl v divadélku Radar v Praze-Holešovicích a hrál v ní titulní roli. hul
Antonín Švorc
12. 2. 1934 Jaroměř – 22. 2. 2011 Praha
Pěvec. Absolvent gymnázia začal v roce 1952 studovat zpěv u profesora Jana Berlíka na Státní konzervatoři v Praze. Již o dva roky později vystupoval v Ústředním vojenském souboru letectva Vítězná křídla (1954–55). V roce 1956 byl přijat do Severočeského divadla v Liberci. Následující rok přišla nabídka k hostování v Národním divadle v Praze, které se záhy změnilo ve stálé angažmá. Působil zde až do roku 2001.
Vynikal excelentními hlasovými, technickými a intonačními schopnostmi, které ho v kombinaci s impozantním zjevem a kovově znělým barytonem zavedly na dráhu wagnerovských postav. Bylo mu pouhých 24 let, když ztvárnil náročnou roli Hanse Sachse z opery Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští. Následovalo mnoho rolí pro lyrický i dramatický baryton: Jago ve Verdiho Otellovi, Boris Godunov ve stejnojmenné Musorgského opeře, Wotan ve Wagnerově Valkýře a Zlatu Rýna, Chrudoš i Přemysl ve Smetanově Libuši.
Od roku 1962 soustavně hostoval ve Státní opeře v Berlíně.
Získal řadu ocenění. Cenu Grand Prix ve francouzském Toulouse v roce 1958, tituly Zasloužilý člen Národního divadla (1973), zasloužilý umělec (1974), komorní pěvec NDR (1976), národní umělec (1985). V roce 2003 obdržel Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. luc
Komentáře k článku: Únor 2011
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
