Únos ze serailu jako barevná omalovánka
Problémy, které shledávám v nové inscenaci opery Wolfganga Amadea Mozarta Únos ze serailu ve Stavovském divadle, považuji za koncepční. Nemyslím, že se jen něco nepodařilo, ale že důvody, proč se tak stalo, jsou obecnější.
Začněme orchestrem, s nímž Tomáš Netopil pečlivě studoval a dal mu jistý styl, jenže pokud bychom chtěli slyšet opravdu elegantní mozartovský zvuk, bylo by třeba pozvat specialisty.
Hlavně se však ptám, jak se Belgičan Joël Lauwers dostal k režii? Ano, doporučili ho za sebe manželé Herrmannovi, čím ale okouzlila koncepce jeho inscenace, v níž především postrádám smysl? Lauwers ctí jakousi volnou autenticitu, tedy vymýšlí si odlišnosti provedení, ale nehodlá zasahovat do „autentického“ významu díla – i když sotva co takového umíme definovat. Právě Únos ze serailu ve světě provokuje k domýšlení, a nikoli bezdůvodně: střet evropské civilizace s východní despocií je ústřední téma přinejmenším poloviny dnešního lidstva. Navíc už Mozart příběh pojednal s udivující „moderní“ ambivalencí, z níž evropská civilizace rozhodně nevychází bez šrámů. Můžeme tedy v zásadě restaurovat „autentickou“ estetiku takového díla, nebo ho domyslet z hlediska našich zkušeností – kvůli tomu příběh ani nemusíme přesouvat do dnešních reálií. Jenže Lauwers to všechno nesmyslně pomíchal.
Proč je strážce harému Osmin oblečený jako měšťácký šosák s hůlkou, jen buřinka chyběla, tedy proč je výzorem Evropan? Když z vůle režiséra nenávist vůči příchozím a jejich evropanství hodně vyhrocuje? Nevím, nejspíš ani nemáme luštit tajenku křížovky, ale jen obdivovat jinakost a výtvarný nápad, neboť to se považuje za moderní.
Lauwerse logický oblouk inscenace zřejmě nezajímá, jde mu o neobvyklé vybarvení předem vytištěné omalovánky, jako když dítě vezme na slona červenou pastelku. Tak do lázní, v nichž paša Selim s odhalenou mužnou hrudí docela úspěšně svádí Konstanci, poslal režisér jako živoucí rekvizitu či exponát nádhernou polonahou černošku. Osmin tamtéž masíruje Blondu tak, aby mohla výrazné vrcholy svých koloratur hezky slastně vypísknout. Legrace ušlechtilá jak ze šantánu, Pedrillo mezitím zoufale tluče hlavou do zdi. Čtveřici milenců nikdo nebrání domluvit se na útěku, v dané prostorové logice nepotřebují slézat po žebříku z okna, je to zase jen omalovánka. Ostatně příliš významotvorné nejsou ani přesuny masivních segmentů, stylově vycházejících z architektury portálu Stavovského divadla, do kterých inscenátoři dění opery uzavřeli. Když milence na útěku přistihnou, Osmin setne Blondu s Pedrillem šavlí a Selim Konstanci i Belmonta probodne jen proto, aby mohli následující duet náležitě protesknit a přidržet si šátky na krví mokvajících ranách. Jsou inscenace, v nichž Selim milence zabije, v Komické opeře v Berlíně tak skončili i Lehárovu operetní verzi střetu dvou kultur v Zemi úsměvů, jak jinak v době Al Kaidy a Talibanu. U Lauwerse však jde jen o rekvizitu jednoho zpěvu, poté smrtelně ranění obživli, aby je Selim mohl teatrálně propustit. Hodil se pro tu příležitost do evropského bílého smokingu. Proč se Konstance, omámená mužným Selimem, vrhla zase do náruče Belmonta, se prostě v logice nabídnutých indicií neřeší – přece to tak Mozart napsal. V pozadí Belmontovy árie o milostných pochybnostech se Selim s Konstancí milují – v omalovánkové logice šlo nejspíš o ilustraci Belmotova rozpoložení, ale vzhledem k lázeňskému výstupu bylo možné obraz číst zcela reálně, a pak by teprve ilustrace vydala na téma.
Suma sumárum, inscenace Únosu ze serailu neví, čí je, a na prkna první operní scény se podle mne neměla dostat. Nic na tom nemohou změnit ani vesměs pěkné pěvecké kreace, zvláště Simona Houda-Šaturová zazpívala Konstanci s výrazem i brilancí a dala postavě i jakousi logiku. Jana Kačírková Konstaci přidala víc dravosti, pěvecké i v jednání, škoda několika intonačních nepřesností. Pro Belmonta a vůbec mozartovský repertoár už není hlas Aleše Brisceina úplně ideální, jakkoli part odvedl se ctí a postavu stvořil, Richard Samek však jde na mozartovský part příliš silou. Obě Blondy jsou apartní krásky, jen kdyby je neoblékli jako do šantánu – Kateřina Kněžíková i Martina Masaryková jsou báječné komindy a přitom dbají na precizní provedení obtížného partu. Pedrillovi dodal Jaroslav Březina komickou nadsázku, nikoli mozartovský styl a lehkost zpívání, Tomáši Kořínkovi se nevedlo lépe, oba mají problémy s nejvyššími pasážemi. Největším objevem inscenace je Aleš Šťáva v roli Osmina – precizní studie slizkého arogantního šosáka, schopnost nadsázky v herectví i pěveckém výrazu, part zvládnutý bezpečně. Německý herec Markus Boysen uplatnil podmanivé pohledy, šaramantní hlas a vytříbený styl obřadné činohry, deklamované samozřejmě v německém originále – jen další nepřípadný kamínek do hrbolaté mozaiky.
Měli bychom si už konečně vybrat, jestli považujeme operu za divadlo, nebo jen kostýmovaný koncert, byť se tváří bůhvíjak důležitě a moderně.
Národní divadlo Praha – Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu. Singspiel o třech jednáních, libreto Gottlieb Stephanie ml., nastudováno v německém originále. Inscenační úprava a režie Joël Lauwers, scéna a kostýmy Etienne Pluss, sbormistr Martin Buchta, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéry 7. a 10. května 2011 ve Stavovském divadle.
Komentáře k článku: Únos ze serailu jako barevná omalovánka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
