Divadelní noviny > Festivaly

Up & Down PDFNJ 2013: Petr Feyfar

Již delší dobu mám své problémy s dramaturgií festivalu. Letošní ročník je nezmírnil. Asi nejsem sám. Povšiml jsem si, že prakticky žádná místní periodika nepřinesla recenze jednotlivých představení, jak tomu bylo dříve, a ani mně se nepodařilo přesvědčit periodika ve Švýcarsku, resp. SDA (obdoba Četky ve Švýcarsku), aby o festivalu něco přinesla. Prý se musí soustředit na – podtrhávám – důležité.

Na rozdíl od kolegů, kteří se ptají, zda festival přináší skutečně to nejdůležitější z německé oblasti, se neptám, poněvadž se v německé oblasti stále pohybuji. A vím tedy, že specielně letos to nejdůležitější festival nepřinesl. Tedy jednotlivě.

Oidipus. Město

Proč město? Nevím. I když možná v současné politicky nevyjasněné a vyhrocené situaci u někoho mohla „političnost“ inscenace Německého divadla (Deutsches Theater Berlin) zabrat, pro mne byla v této inscenaci nejdůležitější dobrá mluva herců, jejich schopnost komunikovat a podat téměř vyrovnané výkony, což je trochu málo. Nejvíce mne zaujal Teresias Bernda Stempela. A asi nejméně přesvědčil Kreon. Což ovšem nebylo vinou jeho představitelky Susanne Wolff! Trpím ale utkvělou představou, že Kreon byl muž. Proč to byla tentokrát žena, mi nedošlo. Ano, již jsem viděl Hamletici s Ofeliem, ovšem v inscenaci režiséra, který na sebe svými dekonstrukcemi chtěl mermomocí upozorňovat a tomuto úkolu podřizoval své režijní koncepty. Tak tomu ale v této v podstatě tradiční inscenaci nebylo – a ostatně i ve zmíněné inscenaci působilo „přeobsazení“ pohlaví poněkud násilně. Proč tomu tedy bylo zde, jsem nepochopil. Snad narážka na spolkovou kancléřku a její pojetí státnictví, stojící podle některých jejích kritiků v kontrastu s lidskou dimenzí řízení státu? To snad ne! Bylo-li to tak myšleno, šlo o nepřípadnou paralelu, čili (by) to byla myšlenka dosti nešťastná. Stejně jako spojení celé „ságy“ do jednoho večera, což vedlo ke krácení textů (důležité momenty se ztratily), a přesto k neúnosně dlouhému představení. Nasazenému dosti neuváženě po změně času na osmou, tedy vlastně na devátou hodinu po prodlouženém víkendu (a navíc k mému překvapení jako zahajovací představení festivalu německého jazyka „ausgerechnet“ na český státní svátek, kterým se Češi od němectví vymezují).

Apropos k nešťastnému krácení: především Oidipus patří k těm klasickým textům, které ačkoliv notoricky známe, nás nepřestávají napínat. Samozřejmě, že na základě četby i zhlédnutí nesčíslných inscenací vím, jak hra dopadne, jako divák to ale většinou nevím (něco podobného zažívám na Romeovi a Julii) a pevně doufám, že to dopadne dobře. Vždy je pro mne napínavé sledovat, jak Oidipus tápá, pomalu prozírá, postupně nabývá jistoty, že je to právě on, kdo zabil svého otce, a potřísňuje půdu své vlasti. A nakonec si v té hrůze poznání neúprosného osudu vypíchne oči.

Tak tomu ale pro mne v tomto případě nebylo. S arogantní, byť poněkud tragickou postavou Oidipa této inscenace jsem nebyl schopen spolucítit. Všechno pro mne šlo příliš rychle. I ta scéna, kdy stáhl zakrvácené s očí a pak se na mě jimi podíval. Byly, jak jsem viděl až z druhé řady balkonu (objednal jsem si předem vstupenky, takže jsem na rozdíl od těch, co si je kupovali před představením, byl po právu potrestán horším místem), pomněnkově bleděmodré… Je to možná trochu dětinské, ale tím se pro mne představení odepsalo. Nutným krácením zmizela i další témata.

Sviť, černé slunce

Monologu nebo monodramatu stál jako předloha druhý autobiografický román z r. 2011 Alberta Ostermaiera, dosti úspěšného bavorského dramatika (autora asi třiceti her). Ten jej sám zpracoval do jevištní podoby. Světová premiéra v Lucemburku se dočkala řady hostovaček – mj. právě na Německém divadle v Berlíně. O co jde? Začínající čtyřiadvacetiletý autor (Ostermaier je narozen 1967, román se odehrává začátkem let devadesátých) se dovídá od jakési prominentní lékařky, že je smrtelně nemocen a jeho jedinou nadějí je ne přesně specifikovaná operace v Americe. O tom, že by měl lékařce věřit, jej přesvědčuje „otcovský rádce“, opat kláštera, v kterém mladý muž vyrostl – on sám s ní měl prý nejlepší zkušenosti. Posléze, po nekonečných mukách, strachu, zjišťuje mladík, že tzv. lékařka není lékařkou a opat je jejím komplicem (možná mladíka i zneužíval) v rafinovaném podvodu. Ten se je posléze ani neodváží zažalovat, poněvadž postupovat soudně proti příslušníku katolického kléru by – prý – mohlo v bigotním bavorském prostředí otce jako podnikatele ruinovat.

Celkem napínavý text je profesionálně, ale ne převratně inscenován (žádné násilné přenášení nábytku, žádné schválnosti, jen logické podkreslující prvky) a výborně zahrán lucemburským hercem Lucem Feitem. Potud tedy „gut und recht“.

Co nám má ale tento monolog o podvodné lékařce a pokleslém duchovním říci? Církev v Česku narozdíl od Německa neprošla skandály, v nichž by se duchovní museli očišťovat od zneužívání jim k výchově svěřených osob a především nebyla za minulého režimu zrovna hýčkána, spíše naopak. Pro českého diváka je to tedy exotický příběh, jemuž se může postavit leda s neporozuměním. Proč se jím máme zabývat? Je to snad pokračování proticírkevních útoků minulého režimu? Nebo jakýsi podivný příspěvek do diskuse o církevních restitucích?

Muttersprache Mameloschn

Hra zpracovává naopak témata, které jsou i u nás aktuální – prožitky spoluobčanů židovského původu za nacismu, jejich postavení za bývalého režimu, jejich i náš vztah ke státu Izrael. A jak to bylo s politickým engagement těchto lidí, kteří si za války prožili své, a často tedy byli přesvědčenými komunisty. A možnost cestování resp. uměleckého vystupování v zahraničí za tzv. komunismu bylo podmíněno spoluprací s tajnou službou. To vše jsou témata, s kterými jsme byli a jsme i dnes konfrontováni. Jen pro ilustraci – když Jan Kačer inscenoval v 70. letech v Basileji, řešili jsme spolu otázku, má-li jeho asistent režie a zároveň tlumočník v jedné osobě ještě „další úkoly“. Je ale asi trochu nešťastné, hovoří-li o těchto problémech autorka narozená v roce 1985 ve Volgogradu, vyrostlá v Moskvě, která se do Německa přestěhovala dlouho po převratu, a zná tudíž východoněmecké reálie nejspíš jen z doslechu. Na základě těchto informací vytváří mix rozhovorů (no rozhovorů: dámy si převážně něco vyčítají – ty mezigenerační konflikty! – a při tom na sebe a ještě více do hlediště a mimo sebe řvou) tří židovských žen – babičky, matky a dcery. A asi aby to nebylo tak strohé, obohacuje tematiku o lesbickou orientaci té nejmladší z nich a celek doplňuje židovskými vtipy. Ty přicházejí na řadu v podání té nejmladší (žel v textově značně horší formě, než jak je známe odjinud, třeba z hospody), a to tehdy, kdy asi autorka neví jak dál. Nepochopil bych vůbec, jak mohla být tato hra navržena na nějakou cenu, kdybych nevěděl, jakou mají Němci před židovskými tématy na základě své strašné dějinné (a dědičné!) viny úctu. A tedy se žádné kritiky jakéhokoliv výtvoru, které se jen židovské problematiky dotýká, neodváží (mimochodem tematika homosexuality není v rámci politické korektnosti také k zahození!) a musí jej ocenit. Všichni víme, jak byl svého času napaden Martin Walser za svoji věcnou řeč při předávání ceny německých knihkupců.

Pokud jde o režii: řev mladé režisérce na vyjádření mezigeneračních agresí nestačí. Babička vylézá ze skříně (asi tam bydlí), zbylé dvě přesunují židle a sofa, poskakují po nich, či jiném nábytku, občas stoupají na skříň (byl jsem opravdu zvědav, zda se matce podaří na vysokých podpatcích ze skříně slézt) a také, jak se tak nepřetržitě a zbytečně hádají, zanikají i dobře napsané scény (za všechny ta, kdy se matka ptá babičky, zda byla u Stasi). Vrcholem bylo, když předstíraly, že chtějí nějaký ten kus nábytku do hlediště hodit – naštěstí tam jen předaly servírovací stolek, který pak ležel návštěvníkům v první řadě u nohou. To asi aby dosáhly kontaktu s diváky.

Někomu se zdá být tato režie vtipná (viz homepage divadla), sám ji pokládám za tak „neumětelskou“, že se jí dokonce daří utajit herecké schopnosti opravdu dobrých představitelek… V Disku by neobstála. Ne, představení se mně nelíbilo a vzpomněl jsem si, jak třeba dokázal problematiku židů v Německu zpracovat Dani Levy, švýcarsko-německý filmař a i divadelník.

Vzduch z kamene

I další transgenerační hra, s kterou přijel vídeňský Schauspielhaus, mne zklamala. Narozdíl od shora uvedené, měla docela pěkné dialogy. Ty byly velice špatně přeloženy do češtiny. Jeden příklad za všechny (samozřejmě si nepamatuji přesně, neprofesionálně jsem si nevzal tužku a bloček): Du hast es auch nicht gepackt znamená Tys to taky nezvládl, a ne co v titulcích stálo česky (myslím: Tys to taky nesbalil). Také byla docela zajímavě zrežírována (hru odehráli čtyři herci ztvárňující různé osoby, velice rychle přecházeli z jedné v druhou), ale téma – válečné neurózy procházející generacemi – nezaujalo, sotva jsme se s ním mohli ztotožnit. Navíc byly změny času a osob (válka, poválečná léta, současnost) dosti nepřehledné. Hře resp. autorce scházela nejspíš kvalitní dramaturgická spolupráce, která by jí pomohla tento nedostatek překlenout.

Všechen sex mého života

Po – z mého pohledu poněkud trapném – vystoupení She She Pop před dvěma lety jsem nečekal nic dobrého. Tehdy se mi moc nelíbilo, jak pozdně pubertální tvůrkyně – děvenky kolem čtyřicítky – tlačily pod mottem „výměna generací“ své „stařičké“ otce – zdravé muže okolo sedmdesátky – do role krále Leara, tedy aby se vzdali majetku, nebo alespoň sepsali poslední vůle v jejich prospěch, lekali je dalším stárnutím a strkali dokonce jednoho z nich do rakve. Kdybych neznal moře skvělých německy mluvících komiků, uvěřil bych po této exhibici Werichově tezi, že německý humor spočívá především v předvádění nechutností. A vůbec už mi nebylo jasné, proč si tito starší pánové nenajdou nějakou fešandu a děvčata nepošlou někam.

A tak jsem očekával, že opět nějací stařečci a stařenky o něco mladší než já, budou skuhrat a vzpomínat na to, jak tak před dvaceti třiceti lety měli svůj poslední sex. K mé skepsi přispíval i nepohledný upoutávací leták s obrazem ženy, jejíž obličej byl zakryt maskou. A odhalen byl krk, který jak víme ze všech tělesných partií stárne nejrychleji.

Naštěstí chyba lávky! Byl jsem pozitivně překvapen: na scénu přišli vitální starší pánové a dámy, z nich nejstarší a asi nejaktivnější (dáma) něco přes osmdesát, aby nám vyprávěli nejen o sexu a lásce, ale i o svém stále pokračujícím sexuálním životě a snad i možné budoucnosti. Zajímavé, cenné bylo i to, že se setkali Němci a Češi, a že i když tito lidé pochopitelně žili v různých společenských systémech, jejich životy měly mnoho společného. Že tedy to, co je opravdu lidské a upřímné, je i všeobecné a všeobecně pochopitelné. Výborný koncept a skvělá moderace zaručila rychlý spád vyprávění a zabránila jak možným trapnostem, tak nudě. Pro mne – i když „off“ a „ne-divadlo“ – jeden z vrcholů festivalu.

Jidáš

Za další z vrcholů festivalu pokládám toto monodrama. Zajímavý text, i když ne zcela originální: každého, kdo se jen trochu zabýval centrálním křesťanským mýtem, úvaha, že bez Jidáše by nebylo ani Ježíše, resp. Ježíše, jak ho známe, jistě napadla. Většinou ji nesledujeme, popř. ji dokonce potlačujeme. Opačnou cestou šla holandská dramatička Lot Vekemans. A napsala výpověď člověka plného obdivu k tomu, jehož zrazuje, člověka, co se ospravedlňuje i hledá vysvětlení pro svůj čin. Tím se vlastně i toto monodrama dostává do blízkosti současných příběhů zrady a dokonce udavačství Stasi/StB.

Působivá je výpověď v okamžicích, kdy Jidáš zdůrazňuje v podstatě svoji nevinu. V Bibli totiž nestojí to, co Ježíši pošeptal, když ho políbil: Zmiz, jdou po Tobě! Takhle on varoval disidenta! Steven Scharf je v této partii neméně přesvědčivý než v popisu jiných situací, které s Ježíšem prožil. Svým hlasem prakticky z jednoho místa na žebříku ovládá ztemnělou scénu, jež se podobá spíše výtvarné instalaci (v předělech se řítí kameny) než běžnému jevištnímu prostoru.

Kapelle eidg. Moos

Inscenace měla být podle mého mínění jakýmsi bonbónkem festivalu. Ve skutečnosti se stala jeho vrcholem. Helvétský humor je zde znám především díky hudebníkovi a režisérovi Ch. Marthalerovi, s kterým Ruedi Häusermann, další švýcarský hudebník a režisér, spolupracoval před tím, než sám v dvaadevátém roce své muzikantství spojil s jevištěm. Od té doby uvedl po celém německy mluvícím prostoru řadu světových premiér převážně vlastních jevištních kreací, často pásma vytvořená z významných švýcarských i světových textů (ale i několik her jiných důležitých autorů, např. E. Jelinekové). Je nejspíš i iniciátorem produkce Kapela Spříseženeckého mechu (tak zní doslovný překlad, eidg. = švýc., resp. spříseženecký), ale v textu k cédéčku vydaném k produkci je uveden jen jako spoluautor ostatních spoluúčinkujících „kapely“. Häusermanna s nimi spojuje dlouholetá spolupráce a přátelství. A to je na tomto kolektivním „muzikálně-divadelním činu“ – jak svoji kreaci autoři, herci a hudebníci (a vlastně i spolurežiséři) označují – vidět. Vznikla zřejmě z jejich improvizací.

Vysoce inteligentní, intelektuální a přece pokorné a skromné uchopení švýcarského způsobu žití a jeho národní hudby – ländleru, ironické, a přeci láskyplné ztvárnění švýcarských problémů a animozit nadchlo, myslím, každého. A to i ty, kteří švýcarskou němčinu, ve které se odehrávala jistě dobrá (především ta zdánlivě improvizovaná) půlka inscenace, nerozumí. Jen zčásti byly tyto texty přeloženy a nešlo jen o nějaké žbrblání, jak se mnozí domnívali, nýbrž o velmi precizní znázornění švýcarské mentality, podobně jako ji předváděly rozhovory strejců v hospodě mluvené zčásti německy. Kdybychom nevěděli, že se všichni tři znají již déle, mohli bychom si myslit, že tak trochu jako berličku, to aby mezi sebou mohli mluvit německy – což Švýcaři dělají prakticky jen tehdy, mluví-li s cizincem – si dva Švýcaři (Häusermann a Ursin) k sobě přibrali německého herce a muzikanta Ratschka. Tím totiž také inteligentně a organicky otevřeli jeden z dnes velmi aktuálních švýcarských konfliktů – mezi Švýcary a německými přistěhovalci. Z tohoto konfliktu vzniká v jejich podání řada humorných scének. Němec kritizuje švýcarské poměry, učí se ale švýcarsky, to že kamarádi nedodrží úmluvu, zaviní zas německý novátor atd.

Jednoduchý příběh o ztraceném a zase získaném vystoupení je zarámován do textů Roberta Walsera – dílem tohoto specifického, doposud ne zcela doluštěného – poslední díla psal specifickým miniaturním písmem. Švýcarským spisovatelem se zabývá Häusermann již po léta (např. Proč jíst pstruhy v Rapperswilu, když můžeme mít v Apenzelsku špek? v Divadle na Neumarktu 1994, nebo Hodler, v curyšském Schauspielhausu 2010). Komických i poetických nápadů a perfektně vypracovaných scének je k nespočítání. Možná až moc – malé zkrácení by nejspíš neuškodilo. Přímo k neuvěření bylo, že po představení stačili herci a muzikanti dále hrát při – po švýcarsku uspořádané – veselici, a to až do vyhození z hospody, tedy divadla. Pozvat tuto skupinu bylo velice šťastné i proto, že se tak vlastně poprvé na festivalu objevila alternativní švýcarská jevištní tvorba. Originálních skupin, které pracují tzv. „nezávisle“, tedy mimo síť městských divadel, je ve Švýcarsku celá řada. A stálo by za to s nimi české publikum seznamovat dál.

Bohužel bylo toto pozvání spíše výjimkou. Většinou se na festivalu objevují divadla oblíbenců festivalového vedení. Festival zdaleka nepokrývá bohatost a šíři divadel německého prostoru (letos navíc program festivalu uvedl podezřele bohatý program Německého divadla Berlín a divadla v Lucemburku, kterážto divadla zřejmě velice úzce s PDFNJ spolupracují).

Abych vysvětlil, co tím myslím: Herbert Fritsch je bezpochyby neobyčejně zábavný, nápaditý režisér. Jeho představení sleduji také s nadšením. Ale jeho režijní práce jsou jenom jedním, a to velice specifickým směrem v německém divadle. Stále ovšem existují režiséři a autoři, kteří inscenují a píší jinak. Často skutečně důležité politické hry, které obsahem konotují s českou společenskou situací. Například před několika lety uvedlo Basilejské divadlo herci a režisérem přímo v divadle zpracovaný text Kristofa Magnussona Das war ich nicht. V této inscenaci bylo předejito přesně to, co se pak skutečně stalo. Asi půl roku po premiéře ztratila největší švýcarská banka UBS vinou machinací řadového zaměstnance miliardy franků (což mimochodem vedlo k zostření světové finanční krize, v téže sezoně uvedlo divadlo v Basileji také Enron). Zajímavé, že? A mimochodem to bylo výborné představení, jako ostatně celá řada dalších, které jsem v Basileji – ale ne v Praze – viděl. Mám na mysli především ty bývalého šéfa činohry Solberga (Loupežnící, Graf Öderland).

Většinou je to prý nedostatek financí, že tu kterou inscenaci do Prahy nelze přivézt. Speciálně se to týká inscenací ze Švýcarska. Švýcaři prý málo na festival přispívají. Myslím, že jde o nepochopení švýcarských specifik. Švýcarsko není centrálně organizovaný stát. Kultura tam tedy není řízena centrálně. Je proto potřeba vyjednávat přímo s provozovateli divadel, kantony a eventuálními švýcarskými sponzory. Navíc je Švýcarsko stát vícejazykový. Se stejným požadavkem by mohli přijít frankofonní země: i v Avignonu Švýcaři pravidelně vystupují (na Off každoročně celá řada skupin) a taky na festivalech v Brazzavillu, ba i v Burkině Fasso…

Ale myslím, že nejde jen o peníze, nýbrž i o dramaturgický záměr některé inscenace do Prahy nepřivézt. Ve zmíněné inscenaci Das war ich nicht hráli 3 (slovy tři) herci, kteří si navíc posunovali kulisy! Drahá tedy nebyla! Před pár lety uvedlo divadlo Solothurn/Biel dramatizaci autobiografického románu Das Land, dass ich dir zeige pražského rodáka Petera Lotara. Lotar nebyl kdekdo, před válkou hrál německy i česky v Německu i Československu, napsal celou řadu her, ve Švýcarsku, kam musil z tzv. rasových důvodů uprchnout, hrál právě v Solothurnu a Bielu, později jako lektor objevil Dürrenmatta. V Česku je téměř neznámý. Inscenace to byla velice zdařilá. Co by se mělo v Praze hrát spíš? Divadlo přirozeně počítalo s pozváním – myslím, že i financování bylo zajištěné – a bylo také pozváno: do Temesvaru. Co dodat?

V prvních letech své existence přinášel festival skutečně paletu významných inscenací. Psalo se o něm, mluvilo se o něm v německých televizních novinách. Propad festivalu koreluje se situací této země, která se také ocitla na okraji zájmu… Doufejme v pozitivní změny.

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 17. listopadu 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Up & Down PDFNJ 2013: Petr Feyfar

1. Vladimír Hulec

   

   Asi se neshodnem
   v hodnocení mnoha inscenací letošního PDFNJ. Především projektu Oidipus město. Vnímám jej jako dramaturgicky důsledně promyšlený, na (věčné) politické vzorce cílený, inscenačně působivý tvar shrnující antická oidipovská dramata do jednoho celku vlastně obdobně, jako to kdysi učinili Tom Lanoye a Luk Perceval s Válkami růží v projektu Schlachten! Obhájit však především chci obsazení Susanne Wolff do postavy Kreonta. Myslím, že vůbec není nutné vnímat Kreonta jako ženu (a snad už vůbec ne jako kancléřku Merkelovou), vždyť je navíc důsledně oslovován mužským rodem. Jde o stejný proncip, jako když hraje žena Hamleta (stalo se již mnohokrát), anebo kdy do role fotografa Miroslava Tichého byla obsazená Ivana Hloužková. Herečka pochopitelně dodá výkladu dané postavy jiné emotivní stránky, ale v těchto případech (a podle mne i v případu této inscenace) se pohlaví postav nemění. A Susanne Wolff svého Kreonta-muže obhájila, herecky byla famózní.
   Jinak hodnotím i text a inscenaci Mateřštiny a úplně se s Vámi rozcházím ve čtení a interpretaci publicistického divadla skupiny She She Pop (ne však v inscenaci Všechen sex…). Ale to už by bylo na dlouhou debatu.

   18.11.2013 (1.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Josef Herman

   

   Ani já
   bych zdaleka nepodepsal všechno o jednotlivých představeních, leccos však ano. Ale za podstatné považuji otázky kolem smyslu a zaměření festivalu, konstatování, že nepodává, samozřejmě ani podat nemůže, „vyvážený“ pohled na německy mluvící divadlo, a že zřejmě letos nenabídl nic moc inspirativního – což považuji za smysl tohoto festivalu já.
   Proč a k čemu PDFNJ, o tom by se mělo přátelsky debatovat.

   19.11.2013 (9.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Vladimír Hulec

   

   Jisté zklamání
   z letošního ročníku je dáno právě velikým očekáváním. Samo o sobě šlo o velmi dobrou přehlídku současného neměckojazykového divadla, podle mne i s výraznou inscenací Oidipa, jež může inspirovat české tvůrce a divákům nabídla u nás zatím nedosažitelné divadelní postupy soudobého divadla po stránce dramaturgické, herecké i výtvarné.
   O smyslu PDFNJ se sice můžeme bavit tu i jinde, ale nezdá se mi, že bychom se dostali jinam než k finančním možnostem. Na rozdíl od plzeňského Divadla, u něhož dramaturgie podle mne vysloveně tápe a spí. Jistě lze problematizovat, zda méně by bylo více a kam ustupovat, ale myslím, že si to dramaturgové PDFNJ velmi dobře uvědomují a teprv další ročníky ukážou, co z toho vyvodí.

   20.11.2013 (1.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Petr Feyfar

   

   Čekal jsem,
   zda se ještě někdo ozve, abych odpověděl souhrnně. A hle -, zřejmě nejsme tak důležití, jak si myslíme a už se neozval, žel, nikdo… Diskuse o smyslu festivalu něm. divadla se (zatím?) nekoná. Vzhledem k tomu, že se v některých hodnoceních rozcházíme, dovoluji si vysvětlit svůj názor týkající se především Oidipa a obsazení Kreona, resp. obsazování mužské role ženou.
   Samozřejmě, že Hamleta hrála řada hereček. Důvody pro to byly ale různé. Stárnoucí S. Bernhardt a asi naopak i mladá Asta Nielsen hrály Hamleta bezpochyby z jiného důvodu, nežli mladičká Katharina Schmalenberg, kterou do této role obsadil značně provokující (nahý Claudius se chladil ve sněhu ležícímu před tovární budovou znázorňující Helsinor, Rosenkranz s Guildensternovou přišli v lyžařském a s lyžemi, duch jukal z kanálu, mimořádně statný Ofelij házel z rozpáraného břicha do rybníku, který se vytvořil během přestávky růže atp.) před lety šéf basilejské činohry Bachmann. O této dekonstrukci jsem tehdy psal v DN, docela se mi ve své kompaktnosti spojené vnitřní logikou jakéhosi komiksu opatřeného Shakespearovým textem, líbila. Hrozně rozčílila Kartera (česko-německo-švýcarsko-židovského režiséra, který žil a pracoval také v Basileji a měl rád a výborně inscenoval např. Dürrenmatta, myslím, že režíroval několik světových premiér tohoto autora – Karterovy paměti otiskly svého času DN). I já si ovšem myslím, že jsem viděl Hamlety – alespoň pro mne – přesvědčivější. Proč do této role obsadil krátce před svou smrtí Peter Zadek také už stárnoucí Angelu Winkler(ovou) jsem nepochopil, mnohým se líbila, neviděl jsem, nemohu tedy po- a už vůbec ne odsuzovat, ale aspoň podle fotek se mi zdá být tato herečka přece jen přijatelnější jako Katharin Blum(ová). A také nevím, proč hrála Tichého žena. Na druhou stranu je Tichý tak skurilní postava, že mne to nerušilo. A navíc byly v textu hry jeho natolik pozoruhodné myšlenky týkající se vzniku úspěchu (jeho?) díla, že to mělo skutečně svůj „šmrnc“. Každé jevištní ztvárnění textu/ů vychází vždy z nějakého konkrétního podnětu. Tím je podle mého názoru v aktuálním případě Kreona, postava ženy v politice, resp. určité zklamání ze skutečnosti, že se ženy v politice nechovají automaticky jinak než muži. Konkrétně v Německu jde o paní Merkel(ovou). Nepopírám, že dramaturgická úprava měla své kvality, obzvl. pokud šlo o analysu moci – právě tím ale byla pro mne předvídatelná a hlavně chladná. Tedy to, co mnozí pokládají za přednost, mi vadí. Navíc „nějak zapadla“ (alespoň jsem si nevšiml, že by byla zdůrazněna, či se vůbec objevila) právě v současnosti aktuální utečenecká tematika, která je součástí boje mezi Antigoninými bratry. Mimochodem, mýlí se někteří komentátoři, domnívají-li se, že antika je na českých jevištích zcela opomíjena – zároveň s touto inscenací se hrál v Komedii Oidipus (bohužel prý poněkud opomíjený diváky), který mne emocionálně zasáhl mnohem hlouběji. A před lety uvedli v Rokoku Oresteiu (režie Zielinski a Svoboda, dával jsem tehdy jako představení roku).
   Pokud jde o SheShePop, jako podnět to byla skupina zajímavá a bezpochyby měla své místo v rámci festivalu. Umělecky to bylo podle mého názoru (a nejen mého, např. v portálu Nachtkritik bylo po premiéře představení označené jako nevhodné k uvedení) slabší. Je pravda, že později bylo představení nějak vyznamenáno a navíc objelo řadu festivalů atp. Ale to už jsme zase u toho, že poněkud genderová tematika musí být nakonec někde oceněna.
   K finančním možnostem jsem se vyjadřoval – specielně pokud jde o švýcarské, potažmo liechtensteinské divadlo, je třeba postupovat při získávání financí jinak, než v zemích centrálně řízených. A myslím, že je také třeba – a to se týče i kritiky viz má poznámka k propadáku/ům měsíce –reflektovat specifiku, ze které a ve které představení vznikají (v tom smyslu se mi např. líbila recenze I. Žáčka o Švýcarech). Tím se ovšem dostávám opět ke smyslu festivalu a to by bylo na dlouhou debatu. Schází mi např. představení českých her hraných v něm. oblasti – moc jich není, ale v Bernu hráli a hrají např. Sikoru (Zpověď masochisty), před tím Zelenku. Schází mi práce českých režisérů v něm. prostoru. O Bielu/Solothurnu jsem psal – jen tak mimochodem: v minulé sezoně byla vybrána publikem jako jedna z deseti nejdůležitějších inscenací (a sice již po čtvrté: 2009, 2011, 2012) v celém(!) německy mluvícím prostoru inscenace tohoto divadla (procedere: kritici vyberou důležité inscenace, v tomto roce jich bylo 48 a z nich pak vybírá dále publikum) vytvořené režisérkou Deborahou Epstein z textů solothurnského autora, jednoho z nejvýznamnějších současných žijících švýcarských spisovatelů Petera Bichsela „Mit wem soll ich jetzt schweigen?“ (S kým mám teď mlčet?)…. Ano, radši už budu mlčet….

   09.02.2014 (19.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Vladimír Hulec

   

   Pane Feyfare,
   více než dva měsíce je pro internet příliš velká časová vzdálenost na to vyvolat skutečně diskusi, o kterou jsem se s Josefem Hermanem pokusil. Charakterizujete mnoho inscenací, těžko na to reagovat, a tak jen opakuju, že je podle mne velmi chybné přímočaře vykládat obsazení herečky do mužské role jako kauzální výklad postavy (žena v mužské roli, ergo mužská postava je či byla ženou, anebo že obsazení odkazuje na současné ženy – např. političku Merkelovou). Ani v jednom případě, o kterých se zde bavíme – tedy Susanne Wolff v roli Kreonta a Ivana Hloužková v roli fotografa Tichého – tomu tak podle mne není. Jedná se vždy o nenápadné posuny, pikantní koření (i když samozřejmě s jistou mírou provokativnosti a nabídky i oněch přímočarých výkladů) dodávající inscenacím „šmak“. Ale především jde o vynikající herecké výkony, muž nemuž.

   12.02.2014 (2.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ