Divadelní noviny > Festivaly

Up & Down PDFNJ 2013: Vladimír Hulec

Má se za to, že letošní PDFNJ byl nejslabší ze všech. V podstatě tento názor sdílím. To však neznamená, že PDFNJ neměl vysokou úroveň a že stále nehraje výraznou roli v objevování a mapování současných evropských divadelních proudů.

Nebyl jsem v Berlíně na Kresnikově Ville Verdi, ale podle všeho právě tento zájezd byl největším omylem letošní dramaturgie. Inscenace v Německu propadla, v berlínských programových novinách TIP obdržela od německých kritiků v podobné tabulce, jako jsou Hvězdičky v DN, podprůměrné hodnocení mezi 1-2 body z pěti. Když už se jede do Berlína, měla by dramaturgie PDFNJ vybrat „onačejší“ tituly – nabízel se například Marthalerův Horváth. Nebo co pro změnu nezkusit něco v Schaubühne?

V Praze jsme měli možnost vidět inscenace v mnohém zajímavé a cenné, ale divadelně výjimečný byl jen Kimmigův Oidipus Město. Precizně konstruktivistické (přečtením a úpravou předloh), rentgenové vhlédnutí skrze tělo antické mytologie do kostry politické (ne)moci, věčného modelu vládnutí, do tragédií vládců a jejích rodin čelících realitě, která drtí. O vině, jejím uvědomování si a (ne)vyvozování následků, o mužství vers. ženství, o osudových předurčeních, proudech a zradách, kterým se nelze ubránit. Jen je vzít na vědomí a hrdě umřít. Silně intelektuální, ohromně působivé svou jednoduchostí, znakovostí a precizním, „chladným“, patetickým, do pohybového, gestického i slovního výrazového detailu propracovaným herectvím. Famózní Susanne Wolff, skvělí Ulrich Matthes a Bernd Stempel. Nebyl to výklad, byl to grafický, černobílý obraz známého příběhu umožňující zvýraznit motivy, jež (do)dnes rezonují. Uvedení v den, kdy čeští politici sekali sami sobě hlavy, pocit z představení ještě umocnilo.

Ostatní tituly umožnily vhlédnout do témat, která jsou zřejmě v německojazykových zemích živá – vyrovnávání se 3. poválečné generace s důsledky II. světové války. Především silně emotivní, divácky vděčný text Mateřština by neměl zůstat českými dramaturgy bez povšimnutí. Stejné divadlo (Deutsches Theater Berlin) nabídlo opět skvělé – a přitom naprosto odlišné – herectví a promyšlenou a funkční scénu, nicméně formálně nic, co by zdejší divadelní prostředí neznalo. A to je to, čím by PDFNJ měl být – myslím si – především: přivážet divadlo, které zde neznáme, neumíme, teprve objevujeme. Jak v textu a práci s ním tak v herectví, hudbě a scénografii.

V právě tomto ohledu mě ještě velmi zaujal projekt kanadského Mammalian Diving Reflex Všechen sex mého života. Divadlo, které už snad není divadlem, ale skupinovou psychoterapií. Časosběrný dokument upomínající na obdobné (samozřejmě jinak připravované) filmové dokumenty Heleny Třeštíkové. I když mám k výsledku řadu otazníků, právě takové divadlo má být součástí exklusivních přehlídek zaměřených ne na „většinové“ diváky, ale především na intelektuální a odbornou kulturní veřejnost. Projekt si zaslouží delší text a hlubší úvahy nejen ze strany divadelníků, ale (a možná předevěím) i sociologů, psychologů, etiků, estetiků a uměnovědců vůbec.

Abych se nevyhnul ani svému inscenačnímu propadáku, pak jím pro mne bylo monodrama Sviť, černé Slunce. Kulomet slov, které z titulků nešlo učíst, příběh za vlasy přitahovaný, v podání herecky vnějškovém, efektním, inscenovaný v tupé realistické scénografii. Nicméně uvědomím-li si, že jde o lucemburské divadlo, asi moc velký výběr nebyl. Vzpomenu-li však na skvostný Monokl v roce 2011, zklamání bylo obrovské.

Švýcaři na závěr byli sklepácky prčózní, důsledně sebeironičtí a hudebně a zvukově ekvilibrističtí, příjemně intelektuální. Ale vhodní tak na Dobešku, do Ypsilonky nebo do Žižkovského divadla, zkrátka studiového prostředí. Ve velkém sále Nové scény se z nich staly opičky v pavilonu pro slony. Ještěže na závěr (aspoň první den) byla připravená ve foyer NS echt ländlerová hospoda.

Dramaturgie PDFNJ letos zklamala – kromě Oidipa – v podstatě nevýbojným výběrem vybraných titulů, ve kterých příliš zdůrazňovala textovou a tematickou stránku oproti práci s divadelní formou. A to jak v dramaturgické a textové rovině, tak v hereckých, hudebních a výtvarných prostředcích. Doufejme, že tímto směrem nebude pokračovat. PDFNJ by tak ztratil mnoho ze svého lesku a exklusivity.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 11. listopadu 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Up & Down PDFNJ 2013: Vladimír Hulec

1. Šárka Švábová

   

   Na PDFNJ
   jsem výjma Kabaretu Kafka, který byl české odborné veřejnosti (nikoli mně) již dobře známý, absolvovala jediné představení (z toho důvodu se nemohu vyjádřit k úrovni celého festivalu). A rovnou jsem narazila na, podle kolegy Hulce, nejslabší článek přehlídky, lucemburské představení Sviť, černé slunce. Nechápu, proč dramaturgie zařazuje na festival, kde je velká pravděpodobnost jazykové bariéry, podobný scénicky nevýrazný, zato verbálně přeexponovaný monologický tvar. I kdybych chtěla ocenit Feitovo civilní pojetí role (pod slibovaným „svlékáním z kůže“ či „vivisekcí“ bych si ostatně představovala expresivnější podání), bohužel „nepřerostlo“ elektronické tabulky s titulky. Ostermeierova specifická proticírkevní zpověď není svou autentičností bez zajímavosti, ale českému uchu, souhlasím, zní spíš bizarně než odvážně.

   12.11.2013 (22.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ