Hryzáme do vzduchu, do hlav
Život, to je to, co ještě (nebo stále) nelze, anebo nemůžeme pochopit, proto neexistuje žádný předchozí plán, význam, anebo vysvětlení, píší jako své výchozí stanovisko tvůrci performance Ur-Fascism Jakub Gottwald a Aleš Čermák. Repríza, kterou jsem navštívil, se konala za mírného poprchávání uvnitř a v nejbližším okolí Nové libeňské synagogy v Praze. Jde o případ radikální performance (rozhodně nemůžeme mluvit o inscenaci), jež bude pokaždé jiná, jedinečná, prožitá s jiným nábojem daným časem i místem uvedení i nastavením aktérů včetně diváků nebo ještě lépe – účastníků. Každý, kdo je přítomný, je vtahován do dění, je kontaktován perfomery i ostatními účastníky, prochází prostorem, je nucen reagovat. Je – musí být – aktivní.
Performer Jakub Gottwald kráčí vstříc účastníkům rituálu, zalit světlem vyzařujícím z útrob libeňské synagogy FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ
V úvodu jsou přítomní rituálně vyzváni k zasazení stromu a vytvoření kruhu. Jeden drží druhého za ruku, zformuje se tak had, který obtančí (obejde) místo dění. Uvnitř synagogy se pak odehrávají různé akce, na které je třeba někdy reagovat, jindy jim jen za zvuků elektronické hudby přihlížet. Hybatel dění Jakub Gottwald se v prostoru kostela – rituálně – vysvlékne z civilního oděvu a obleče na sebe napůl kněžské roucho, napůl sado-maso kostým z černé kůže, účastníkům jsou omyty ruce, musí hrát podivné rituální či společenské hry, jsou necháváni napospas vlastnímu úsudku. Kudy a kam jít, kde stát či sedět, co sledovat?
Aktéři také v průběhu performance rozdají účastníkům útlou knihu s přepisem přednášky Ur-Fašismus, kterou 22. června 1995 pronesl italský spisovatel a filozof Umberto Eco na půdě Kolumbijské univerzity. Vyrovnává se v ní se svým objevením – v dětských letech – fašismu v Itálii a hledá, pojmenovává obecné rysy tohoto režimu, které nachází v mnoha ideologiích a situacích současného světa. Za každým režimem a jeho ideologií se skrývá způsob myšlení a cítění, seskupení kulturních návyků, obskurních instinktů a neuvědomělých pohnutek. Nestraší po Evropě nějaký další duch? píše Eco. Gottwald a jeho kolegové evidentně sdílejí podobné pocity a reagují touto performancí.
Její provedení – jistě záměrně – není nijak rafinované, artistní, fyzicky náročné. Vše spěje k jedinému – k vytváření neuchopitelných situací, k oddání se spontánním reakcím na ně, a to vše v duchu tématu temného fašismu v nás i kolem nás. Performeři – vedle Gottwalda to byli hudebník a dva pomocníci – bez emocí, věcně, soustředěně formují dění v prostoru pomocí různých bazálních objektů (rour od látek, filcového koberce, svíček, větví…). Je to divadlo absolutního nasazení a oddání se, divadlo syrovosti, divadlo krutosti, jak o něm kdysi snil Antonin Artaud. Je to jízda divokou řekou plná špíny a ostrých kamenů, proplouvání bahnem, z něhož vyjdete… kdovíjací. A je na nás, jak obrazy, výjevy, akci samou budeme interpretovat. Bylo to divadlo přesných symbolů, anebo falešných obrazů? Byl to rituál, anebo výsměch vážnosti, zdůrazněný závěrečným opékáním buřtů na ohni v barelu? Obraz konce civilizace, varování, běs, anebo výzva k sebeuvědomění, ke společenské aktivitě? Život, anebo smrt?
Ale abych se zcela nevyvázal z pozice přihlížejícího kritika. Byl jsem přítomen temnému, brutálnímu divadlu absolutního bytí, oddání se formě a tématu skrze prostor a jeho symboliku, skrze tělo a sebeobětování se, skrze výchozí Ecův text. Scházelo však i trochu té artistnosti, jež by z Ur-Fascismu činila víc než jen onu bytostnou přítomnost.
Jakub Gottwald, STK Theatre Concept a Krajinou přílivu – U. Eco: Ur-Fascism. Režie J. Gottwald, dramaturgie A. Čermák, hudba F. Šebšajevič, scénografie J. Gottwald a Š. Krahulec. Premiéra 22. srpna 2019 v Trutnově (psáno z reprízy 4. června 2020 v Nové libeňské synagoze).
Komentáře k článku: Hryzáme do vzduchu, do hlav
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
