Ursina Lardi: Hledám alternativy k tradičnímu herectví
V Berlíně žijící herečka Ursina Lardi (nar. 9. prosince 1970 ve švýcarském Samedanu) se během své dosavadní kariéry objevila na mnoha renomovaných německých scénách. Diváci PDFNJ ji znají z roku 1999 z Goethova Fausta divadla Schauspiel Frankfurt, kde hrála Markétku, nebo z loňského představení berlínské Schaubühne Soucit. Příběh kulometu uvedeného v Divadle Archa. Letos se představila na Nové scéně Národního divadla v inscenaci Nekonečný žert. Loni šlo o doku-divadlo v režii Mila Raua, v prvním a letošním případě o výrazně herecké inscenace v režii Toma Kühnela a Roberta Schustera (v roce 1999), respektive Thorstena Lensinga (letos).
V divadelní adaptaci románu Davida F. Wallace Nekonečný žert představujete sedmnáctiletého juniora Hala Incandenziho, tenisovou hvězdu. Jak se vám mladý muž – navíc tenista – hrál?
Nejprve jsem samozřejmě přečetla předlohu a snažila se jí porozumět. Pak jsem byla i u výběru scén. Co se týká role, sleduji vždy dvojí linii, vnější a vnitřní. Když je mezi mnou a mou rolí velký odstup, přijde mi práce na ní velmi zajímavá. Hal je o třicet let mladší než já a je to chlapec. Mimochodem, poslední dobou hraji i jiné mužské postavy, například Oidipa nebo Lenina. Při studiu role ale začínám tím, co je mi nejbližší, a tedy i nejpřístupnější. Hal je sportovec, takže jsem si nejdřív oblékla sportovní oblečení – tričko, kraťasy a tenisky – a pozorovala jsem, co se se mnou děje. Zjistila jsem však, že to nefunguje, protože ta postava není napsaná ani režisérem zpracovaná realisticky. Uvědomila jsem si, že potřebuji vytvořit nějaký stylizovaný konstrukt, takže jsem experimentovala se vším možným. S kolečkovými bruslemi, s neoprenovým overalem a tak dál. Zkoušeli jsme dodat roli ještě nějaké zcizovací prvky. Tak se pomalu zrodila tato – upozorňuju divadelní – postava.
Loni jste se na PDFNJ představila v inscenaci Soucit. Příběh kulometu o humanitárním byznysu, která může být vnímána jako kontroverzní včetně vašeho hereckého přístupu. Jak ji přijímají diváci v zahraničí?
Sjezdili jsme s ní už celý svět, hostovali jsme ve více než pětadvaceti městech a diváci tu inscenaci i mou postavu naivní dobrovolnice, která se dá do služeb neziskové organizace a konfrontuje své postoje a životní situaci s utrpením migrantů a obětí občanské války, přijímají s velkou otevřeností. Moje prvotní obavy, že se vůči ní budou negativně vyhraňovat, postupně padly. U diváků se setkáváme s velkým zájmem a pochopením. Jejich reakce bych nazvala sdíleným soucitem.
Hrajete většinou ve výrazně autorských inscenacích. Jak se díváte na ústup klasických textů a tradičního přístupu k nim?
Momentálně je nepostrádám vůbec, i když jsem pochopitelně hrála i v dramatech Goetha, Schillera či Shakespeara. Baví mě divadelní dramatizace románů nebo možnost spoluvytvářet inscenaci, jako jsme to udělali s Milem Rauem. To je pro mne skutečně velmi důležité. Reflektovat konkrétní situace, do nichž se dnes lidé dostávají. Coby herečce mi připadá podstatné hledat a objevovat alternativy ke klasickému – či chcete-li tradičnímu – herectví. I proto jsou pro mne velkou výzvou mužské role.
Neztrácejí tak ale dnes diváci smysl pro vytříbený herecký styl a jevištní mluvu?
Ani v nejmenším. Herectví vždycky musí být – jak vy říkáte – „vytříbené“, tedy takové, aby postavě dodávalo život a jedinečným způsobem ji interpretovalo. A současné texty se těm klasickým také vyrovnají. Mají kvality srovnatelné s kvalitami textů klasických autorů, jen vznikají a existují v jiné době a v jiném kontextu.
A co vy? Máte nějakého oblíbeného dramatika?
Blízcí jsou mi ruští dramatici. Velmi ráda jsem hrála v dramatech A. P. Čechova a mohla bych vyjmenovat i další, neruské. Ale klasičtí němečtí dramatici k nim nepatří. Více než práce nad původními dramatickými texty je mi ale dnes blízká cesta divadelních zpracování původně nedivadelních textů, a to jak prozaických, tak cestou doku-dramatu.
Ursina Lardi (uprostřed) jako Lenin s Damirem Avdicem (vlevo) v roli Stalina a Jakovem Ahrensem (Dítě) v inscenaci berlínské Schaubühne Lenin (režie Milo Rau, premiéra 19. října 2017) FOTO THOMAS AURIN
Které z vašich aktuálních rolí si na jevišti nejvíce užíváte?
Mám neuvěřitelné štěstí, že všechny inscenace, v nichž momentálně hraji, opravdu miluji. Ne vždy tomu tak bylo. V posledních dvou třech letech ale nebyla inscenace, ve které bych nehrála ráda. Navíc šlo o široké spektrum postav. Ať už o Hala v Nekonečném žertu, můj oblíbený Soucit. Příběh kulometu, Lenina v další mé spolupráci s režisérem Milem Rauem, nebo o účinkování v jedné naprosto nekomplikované francouzské komedii s Herbertem Fritschem.
Role Lenina je pro herečku dost neobvyklá. Můžete mi projekt Mila Raua přiblížit?
Po nastudování Soucitu jsme s Milem Rauem chtěli pokračovat ve spolupráci a Lenin mě od samého začátku, co tento návrh Rau předestřel, velmi zajímal. Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet, zda roli přijmu. Šlo vlastně jen o to, jak postavu zpracujeme. Rozhodli jsme se začít ode mne, od mé civilní podoby a chování. Polovinu představení hraji tedy naprosto civilně a bez jakéhokoli líčení, navíc jsem vesměs ve spodním prádle nebo nahá. Dokonce mě na jevišti koupou. Po snaze představovat podobu skutečného Lenina ani stopy. Uprostřed představení dochází k proměně. Beru si paruku s pleší, knír, mé civilní podobě je velmi brutálně nasazena maska. Lenin je v té hře od počátku velmi nemocný a po té proměně přichází moment prozření, kdy má dlouhý monolog. Pak ho postihne druhá mrtvice a mluví už jen útržkovitě. Pokoušíme se v té inscenaci reflektovat a shrnout poslední týdny Leninova života a k tomu ještě vyprávět o jeho vnitřní proměně. To, že jsem žena, se přitom divákovi neustále připomíná.
Pocházíte ze Švýcarska, kde Lenin připravoval revoluci. Ovlivnilo vás to nějak při přípravě této role?
Kdepak. Hodně jsem si o něm v rámci příprav této inscenace přečetla, ale jako Švýcarka se s ním necítím nijak provázána. Bylo zajímavé číst jeho spisy, ponořit se do dějinných událostí a jejich průběhu a konfrontovat je s celým dvacátým stoletím, které ovlivnil. Znala jsem základní informace o historii bolševické revoluce a o Leninovi ze školy, ale tohle byla příležitost zabývat se jím více do hloubky.
Žijeme v poměrně turbulentní době. Měl by být podle vás herec ve filmu či na jevišti – či skrze film a divadlo – občansky angažovaný?
Je třeba rozlišovat dvě věci. Jako soukromá osoba musí každý člověk v případě potřeby vyjít do ulic a angažovat se. Ale jako umělec musí dávat pozor, aby nakonec na jevišti nereflektoval právě jen to aktuální dění. Myslím, že se jím – stejně jako jakýkoli umělec – může inspirovat, ale rozhodně nemusí. Hraji v inscenacích, jako je Soucit, které na mém občanském postoji v podstatě stojí, i v jiných, v nichž současné dění nebo aktuální problémy doby nehrají žádnou roli. A všechny považuji za důležité. Nemyslím, že by se umělec musel na jevišti permanentně vyjadřovat k politice.
Komentáře k článku: Ursina Lardi: Hledám alternativy k tradičnímu herectví
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
