Uškrtit vlka holýma rukama

Daniel Dvořák zopakoval znamenitý tah ze Státní opery Praha, když dokonce ve výhodnějším komornějším prostoru Mahenova divadla uvedl repliku inscenace opery Eugena d’Alberta Nížina (Tiefland). Jen nechápu, proč se v programu ani jinde neuvádí, že jde o inscenaci z roku 2003 v koprodukci s Theater Trier, současné brněnské nastudování pak je v koprodukci s Falckým divadlem Kaiserslautern. U nás léta nehraná opera doplatila na Nejedlého dramaturgické odsudky, navazuje trochu wagnerovským způsobem na verismus, což se promítlo do drsného vášnivého příběhu se symbolickými prvky a přesahy. Stylovou dvojlomnost přesně vystihl režisér Heinz Lukas-Kindermann ve výtvarném zpodobení Daniela Dvořáka: pěvci věrohodně hrají ostré konflikty a střety až po divokou rvačku, v níž mladý pastevec Pedro zabije surového bohatého Sebastiana. V symbolické rovině tedy holýma rukama uškrtí vlka a vybojuje život a hlavně lidskou důstojnost sobě i Martě, dívce, kterou Sebastiano už jako nezletilou začal zneužívat a nyní ji chtěl formálně provdat. Dva outsideři se vzepřeli brutální síle a moci, i tak lze hlavní téma opery pojmenovat.

Síla nastudování je právě v dualitě verismu a symbolismu, tedy ve spojení významového zpěvu a fyzických hereckých akcí tělo na tělo, což osobně považuji za jeden v opeře z nejobtížnějších úkolů vůbec. Martu, a při onemocnění domácího Ivana Choupenitche i Pedra, si ovšem brněnští půjčili z Kaiserslauternu: Susanne Schimmack je Martou už stárnoucí a hlavně utrápenou neustálým ponižováním, ustrašenou i vášnivou, Pedro Steffena Schantze je mladý silák, který se těžce vyrovnává s minulostí Marty a sbírá odvahu uškrtit svého vlka. Však Sebastiano v podání chlapáka Richarda Haana je i proti němu hromotluk, pro Haana možná životní role hrubiána a manipulátora, který myslí, že mu patří svět, přechází od zpěvu do dramatických výkřiků či parlanda, výhružně se zmocňuje prostoru kolem sebe, ale stejně jako Schimmack a Schantz v pečlivě volených místech hlasově nebo pohybově strne, což má sílu významových i emocionálních „forte“. Všechny postavy jsou vedeny v oné dvojlomnosti a přesně zazpívané i zahrané, vyzdvihněme ještě alespoň Andreu Priechodskou s její postavou děvečky Nuri, sbor s nabílenými tvářemi naopak zdůrazňuje symbolickou, jaksi umělou rovinu inscenace. Proč je potom takové operní herectví u nás stále vzácností? Proč u nás jen zřídkakdy lze poslouchat tak ztišený orchestr, z něhož ovšem co chvíli zabouří dynamická pasáž, výkřik akordu, orchestr zvukově pestrý, sladěný do barevných ploch? Dirigent Jan Zbavitel zase dvojlomně udržel pevný řád nastudování a přitom popustil muzikantské spontaneitě. Energie z nastudování významné, u nás nesmyslně podceňované partitury jen srší.

Návraty k takovým inscenacím netřeba tajit, takovými je třeba se chlubit!

Národní divadlo Brno v koprodukci s Pfalztheater Kaiserslautern – Eugen d’Albert: Nížina (Tiefland). Dirigent Jan Zbavitel, režie Heinz Lukas-Kindermann, scéna a kostýmy Daniel Dvořák, sbormistr Pavel Koňárek. Premiéra v Mahenově divadle v Brně 2. října 2010.