Úspěšné ostravské bienále
Už po jedenácté se v ostravském Divadle loutek (a přidružených prostorách) konal mezinárodní loutkářský festival Spectaculo Interesse. Bylo by nošením sov do Athén psát o tom, že vzhledem k postupnému expandování tohoto specifického uměleckého druhu prakticky do všech sousedních divadelních disciplín stává se i ostravské bienále stále více přehlídkou „alternativního“ než čistě „loutkového“ divadla. Přitom význam této akce spočívá mj. i v tom, že v hledišti – na rozdíl od jiných, médii hýčkaných festivalů (psal o tom v posledním „plzeňském“ čísle DN kolega Hulec a já jeho slova podepisuji) – kromě pozvaných vzácných hostů z celého světa pravidelně usedají opravdoví, autentičtí divadlamilovní Ostraváci. A to – opět na rozdíl od jiných festivalů – všech věkových kategorií. Takže festivalová porota může hodnotit nejen výkony performerů, tanečníků, mimů, herců viditelných i skrytých, ale i bezprostřední, autentické „výkony“ obecenstva, a to nikoli ad hoc svezeného pouze za účelem této akce. Kdykoli jsem sedával v podobných porotách, bylo pro mne nemyslitelné, že bych mezi relevantní hodnocené položky nezapočítával i míru a kvalitu divácké participace na představeních, schopnost ji nepodbízivými prostředky probudit k životu, rozvíjet a inspirovat novými nápady, a tak se obapolně obohacovat.
Inscenace Zigmund Follies francouzské Compagnie Philippe Genty obdržela Hlavní cenu poroty FOTO ROMAN POLÁŠEK
Proto mi bylo trochu líto, že představení, které – z toho, co jsem v Ostravě viděl – vzbudilo jednoznačně největší, přímo hmatatelný a měřitelný divácký ohlas, totiž Happy Bones (autor a performer je slovinský režisér, hudebník Matija Solce), zůstalo bez ceny. Chápal bych, kdyby šlo u tohoto ryze autorského „one-man show“ o nějaké prvoplánové bavičství. Jenže tady se v představení, zarámovaném Nohavicovým songem o posledních věcech člověka (resp. o „papierovych botach“), přes hodinu, metodou gejzír, hrálo, zpívalo a improvizovalo – o smrti. Matija hrál nejen na „akordeon, hlas a trochu kostí“ (jak se uvádí v programu), ale jeho hlavním hudebním nástrojem jsou především samotní diváci. Byli nenásilně, bez obvyklých agresivních křečovitostí, zapojováni do hry: tvořili divotvorným zvukům, jež vycházely z Matijových úst, k jeho vedoucímu hlasu tu rytmický „beglajt“, tu melodický kontrapunkt. A bylo to ryzí „divadlo místa“, rostoucí z neopakovatelné situace, jinde nemyslitelné než „teď a tady“: tématem byla mj. nejen Ostrava, ale i samotná přehlídka a její porota, na níž si protagonista nechal v sále posvítit. Diváci tak nebyli jen nástrojem, ale i tématem, a to po čertech aktuálním, totiž tématem manipulace: byli po švankmajerovsku upozorňováni na svou „vedenost“ a „loutkovost“ (a to nejen při sezení v divadle) – a tak se tu šťastně naplnilo Vančurovo humor není smáti se, ale lépe věděti.
Omlouvám se představením, která jsem nezmínil (minimálně by si to zasluhovaly dvě znamenité produkce Naivního divadla Liberec: soutěžní, ryze divadelní a nádherně metaforické O beránkovi, který spadl z nebe, režie Michaela Homolová, a nesoutěžní skvělá tečka za festivalem: k loutkářským i neloutkářským manýrám sebekritické divadlo na divadle Třetí gong aneb Loutky hrají divadlo v režii Tomáše Dvořáka). Ale nemohu se tu nezastavit u představení, které stálo jaksi na opačném pólu k výše zmíněnému, zvláště proto, že porota je k mému zděšení ohodnotila jako laureáta jedné ze tří cen (malou útěchou bylo, že to nebyla cena hlavní, tu získalo podle shodných ohlasů po zásluze představení, jež mi o vlas uteklo: Zigmund Follies francouzské Compagnie Philippe Genty).
Tím odstrašujícím zážitkem byl pro mne španělský „scénický western“, ve skutečnosti prvoplánová protiamerická agitka A House in Asia (autor, režie i název souboru týž: Agrupación Señor Serrano). S výjimkou jednoho zpěvu na playback a jednoho kovbojského tanečku jsme se více než hodinu dívali na profily a pozadí tří aktérů, kteří se spolu s námi – tedy převážně zády k nám – dívali na velké projekční plátno, kam přenášeli do předtočených záběrů a střihů historických snímků aktuální videozáběry svých kamer. Ty snímaly zdrobnělé, tři navlas podobné domy, jeden v Severní Karolíně, druhý v Jordánsku a třetí, ten hlavní, v Pákistánu, kde se skrývá obávaný terorista, na něhož je tu pořádán Američany po 11. září 2001 brutální hon. A tento hon na teroristy je opakovaně, takřka do omrzení konfrontován s krvavou brutalitou vyvražďování indiánů Američany jako nepolepšitelnými kovboji (jako by s genocidou původních obyvatel obou Amerik historicky první nezačali právě Španělé; jenže o tom španělské záběry nevypovídaly, bylo to pouze okrajově zmíněno v jednom z anglických titulků, dovysvětlujících polopatisticky viděné, což bývá vždycky znakem nedůvěry k vlastnímu divadelnímu jazyku). Neberu autorům jejich protiamerický zápal, jenž zvláště v Evropě mluví autenticky z duše jistě mnohým. Neberu jim – ba obdivuji ji – ani technickou bravuru filmových projekcí a střihů v reálném čase. Ale nepřijel jsem na divadelní festival, abych se díval na biograf, po většinu času zcela ignorován živými herci (vlastně promítači). A tak důvodem těchto řádků je obava, že cenou ověnčená inscenace může být napříště trendem, který de facto znamená smrt divadla jako média, pro které je setkání živého diváka s živým, trojrozměrným hercem či loutkou (nikoli s projekčním plátnem) conditio sine qua non.
Komentáře k článku: Úspěšné ostravské bienále
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
