Ušpiní se všichni
Kleistova komedie Rozbitý džbán se u nás v posledních letech na jevištích moc neobjevovala. Není divu, téma zkorumpovanosti a účelové manipulace zasahující soudní moc dosáhla v současnosti přece jen vyšších pater, než jaké představuje více než dvě stě let starý text. Vídeňský Burgtheater se ho ale pokusil oživit bez zásadních aktualizací, i když ho vyvázal z přesných dobových souvislostí.
Michael Maertens v roli soudce Adama FOTO ARCHIV PDFNJ
Inscenace je určena především vizuálně. Její téma sděluje přímočaře už scéna, v níž z okolní šedi vystupuje bílá plošina, prostor pro nastávající soudní proces o rozbitý džbán. Obklopena je mazlavým bahnem, jemuž se postavy usilovně vyhýbají, aby do něj časem stále víc zapadaly. Jeho stopy postupně ulpívají i na kostýmech, které skvěle charakterizují jednotlivé postavy. Jeviště se tak stává zdrojem mnoha komických situací, které z místy dost statické hry dělají dobrou zábavu. Jistá nevýhoda této koncepce režiséra Matthiase Hartmanna spočívá ale v tom, že je téma od začátku tak průhledně nastolené. Překvapují pak spíše vtipné detaily a jednotlivé akce, i když přílišný respekt ke Kleistovu textu přináší i některé retardující momenty – zvláště na začátku inscenace, který dost dlouho působí jako prolog ke skutečnému ději. Od něj se Hartmann neodchyluje, řeší jinak jen jeho konec. Všichni totiž vědí, že proces, který je před nimi veden, má jasného, usvědčeného, ale vlastně nedotknutelného viníka a každý k tomu – snad s jistou výjimkou dívky Evy – svou troškou přispěje. Doslova i obrazně se tak všichni ušpiní, a proto nemůže následovat komediální happy end. Zatímco interpretace soudního rady Waltera jako účastníka celého podvodu může z textu snadno vyplynout, rozhodné gesto zde udělá Eva. Na rozdíl od původní předlohy se se svým milým Ruprechtem nesmíří, peníze od Waltera nepoužije na jeho vykoupení z vojny, ale dá je matce. Tak, jak je zde systém korupce nastaven, nemůže ani jedna postava odejít s čistým štítem. Nejde tedy jen o to ukázat „ty nahoře“, kteří se zneužívání moci dopouštějí, ale i „ty dole“, kteří tomu svou pasivitou a spoluúčastí nahrávají. Právě tímto posunem Hartmann výsostně aktualizuje klasickou komedii a nepotřebuje ji ani zgruntu přepisovat či vycpávat soudobými narážkami.
U Burgtheateru je samozřejmostí, že se režisér může opřít o jednotlivé osobnosti i jejich dokonalou souhru. Prim hraje Michael Maertens jako soudce Adam, spíše taková nanicovatá nula, která má však postavení, jež mu dává moc nad ostatními. Maertens se neustále proměňuje, dokáže být výhrůžný, vzápětí sebelítostivý, poťouchlý i bodrý. Jeho schopnost vymýšlet stále nové a nové kličky, jak se dostat z nepříjemných situací, je obdivuhodná. Zapojí všechno, co má k dispozici, je vlastně neustále v jakémsi vnitřním pohybu, i když někdy vypadá jako natvrdlý trouba. Dobře mu sekunduje Roland Koch v roli soudního rady Waltera, kterého prezentuje jako trochu prkenného, suchého byrokrata. Kochův Walter chce zůstat nad věcí, předvádí proto výrazné pohybové eskapády ve snaze nezapadnout do okolního marastu. Není to ale žádný ušlechtilý spravedlivý, jen se snaží všechno svinstvo patřičně zakrýt. Vynikající kreaci vytváří Maria Happel jako Marta, údajně počestná vdova a strážkyně místní morálky. Paradoxně vystupuje v minisukni a obtaženém svetříku s narudlými vlasy jako ztělesnění erotické vulgarity. Excelentní je její dlouhý monolog o historii rozbitého džbánu, který ani chvíli nenudí. Ostatní herci výrazně dotvářejí venkovský mikrosvět, snad jen představitelka Evy Yohanna Schwertfeger má trochu ztíženou pozici tím, že se stává jakousi nositelkou poselství inscenace a v závěru se tak uchyluje k zbytečnému psychologizování.
Komentáře k článku: Ušpiní se všichni
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
