V Ypsilonce si opět pohrávají s operetou
Mam’zelle Nitouche, francouzská opereta z pera Florimonda Hervého, patří k nejproslulejším i nejmilovanějším dílům žánru již bezmála 140 let. Hervé své poslední, ale též jediné dílo, jímž se doopravdy proslavil, napsal v roce 1883. Od té doby Nituška prakticky nezmizela ze scény, a to ani na českém jevišti (prvé uvedení se odehrálo v pražském Národním divadle roku 1890), kde se větší oblibě těší spíše opereta vídeňská. Jistě na tom má zásluhu i Oldřich Nový, nejen svou aktualizující úpravou z roku 1938, ale především charismatickým uchopením ústřední rozpolcené postavy Célestina/Floridora – klášterního varhaníka a operetního skladatele současně. Nového verze stále znovu ožívá na českém divadle, byť třeba v kombinaci s jiným dramaturgickým přístupem (Semafor, 2010 – v dílčí úpravě Jiřího Suchého). Z pražských uvedení poslední doby zmiňme ještě Hudební divadlo Karlín (2013), z mimopražských pak Divadlo F. X. Šaldy v Liberci (2016).
Feldekova zhuštěná úprava slavné Mam’zelle Nitouche přináší silnější polarizaci rozmarného příběhu, kontrastní profilaci dvojlomně rozeklaných postav a samozřejmě i vděčně umocněné herecké příležitosti FOTO JIŘÍ KOTTAS
Studio Ypsilon nesáhlo po Nitušce poprvé. V roce 1976, tedy ještě v Liberci, ji zrežíroval Jan Kačer, s Jitkou Novákovou († 2018) a Jiřím Lábusem. Principál divadla Jan Schmid tentokrát zvolil úpravu slovenského básníka, prozaika a dramatika Ľubomíra Feldeka a pod názvem Utíkejte, slečno Nituš! ji svěřil slovenskému režisérovi Peterovi Oravcovi. Feldek svou dramaturgickou úpravu pro televizní inscenaci Play Mam’zelle Nitouche (1972) přepracoval později pro Nitru (Divadlo Andreja Bagara, 1986). Komorním potřebám Studia vyhovuje především zjednodušení děje a sloučení hlavních postav Představené a Majora do jedné, stejně jako zpěvačky Corinny a poručíka Champlatreuxe do druhé dvojpostavy. Nutná byla i radikální redukce sboristek (respektive i sboristů, v ypsilonkovském pojetí), ať už jsou to schovanky kláštera, herečky místního divadla, či důstojníci Majorova oddílu. Rozverný operetní příběh se zhruba čtyřiceti postavami, vtipně oscilující mezi prostředím kláštera, divadla a kasáren, by se sem prostě nevešel.
Ale není to jen provozní nutnost, co je ve hře. Dramaturgické zhuštění přináší i silnější polarizaci rozmarného příběhu, kontrastní profilaci dvojlomně rozeklaných postav a samozřejmě i vděčně umocněné herecké příležitosti pro Jaroslavu Kretschmerovou coby Představenou a Majora i Kryštofa Mendeho v genderově podminované dvojroli Corinny a Champlatreuxe. Převleky, kalhotkové role, toto staré operetní haraburdí nabývá v podmínkách ypsilonkovského reje aktualizovaných významů. Hravost a improvizace je vtipně redukují na pouhý náznak a eliminují tak nebezpečí příliš přímočarých odkazů k rozhádanému dnešku, posedlému poslední módou – konfrontačně podávanou non-binární sexualitou. Zda je tento opatrný Oravcův náznak výrazem respektu k tradici souboru, preferující nadhled před urputnou doslovností, či spíše taktiky „hlavně identitárně nenarazit“ – to ponechám na soudu diváka.
Ten se může především potěšit výkonem Lumíry Přichystalové v titulní roli. Její Nitouche je spíše „dívka, s níž hrajou všichni čerti“, než pokrytecká „slečna netýkavka“. Hravě bezprostřednímu projevu herečky dominuje temperamentní pohybové aranžmá, půvabná operetní stylizace, méně již zpěv. Ale to platí i pro výkony všech ostatních, na čele s Petrem Vrškem v roli Floridora/Célestina: herecké zpívání je atributem Ypsilonky od samého počátku a nikomu to příliš nevadí.
Studio Ypsilon, Praha – Florimond Hervé, Ľubomír Feldek: Utíkejte, slečno Nituš!. Režie Peter Oravec, hudba Florimond Hervé, hudební nastudování Dominik Renč, hudební přídavek Miroslav Kořínek, výprava Ondřej Zicha, choreografie Jan Onder, dramaturgie Jaroslav Etlík. Premiéra 18. ledna 2019.
Komentáře k článku: V Ypsilonce si opět pohrávají s operetou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
