Útroby ZLOMVAZu (No. 2)
Hravá ulice
Zlatá ulice uprostřed centra Prahy působí, jako by se minula dobou. Na rozdíl od ostatních uliček Starého města, přeplněných turisty a krámky s nevkusně křiklavým zbožím, najednou vypadá, jako by se na ni zapomnělo. Zůstává zde něco z doby, kdy ulice fungovaly jako místo pro vzájemné setkávání a nikoli míjení, kdy v nich existoval prostor pro dětské hry a nikoli pro parkování aut. Jejich potenciálu se rozhodli využít pořadatelé festivalu Zlomvaz a své motto „Do útrob“ rozšířili kromě prozkoumávání divadla i na objevování skrytého potenciálu města.
Pojďte pane, budeme si hrát… FOTO Dalia Peterová
Zlatá ulice pro nás znamená hlavně místo, které nás vyzývá ke hře, dodávají mladí lidé, posedávající na válcovitých krabicích na malém náměstíčku vprostřed Zlaté ulice. Tvůrci se rozhodli postavit proti běžné realitě ulice, jejímž hlavním smyslem je co nejrychleji ji proběhnout, místo, které nabízí možnost zastavení. K vytvoření takové atmosféry přispívá bar a po náměstí rozmístěné židle k sezení. Dlažební kostky zde zčásti překrývá umělý trávník. Všechna studentská představení, která ve středu proběhla v prostoru Zlaté, spojuje právě tendence k pozdržení bublavého shonu a k odkrývání určité nesamozřejmosti prostoru.
Projekt Zrovna teď Kryštofa Pavelky a kolektivu pracovalo s propojením poezie a kabaretu. Tvůrci si v něm zodpovídají otázku, co pro ně dnes znamená poezie. Postavy ve froté županech se po ránu slézají kolem stolu přeplněného popelníky a lahvemi se zvětralým pivem. Klasické milostné verše, např. Za trochu lásky šel bych světa kraj… se střídají s pragmatickými, až vulgárními veršovanými výstupy ostatních postav, takže výsledný dojem nesklouzává ani k patosu, ani do pokleslé zábavy. Ve chvíli, kdy celé pásmo vrcholí písní Zamilovala jsem se do mimozemšťana, začíná být jasné, že vztah jednotlivých protagonistů k poezii ztroskotává na tom, že se jim nedostává slov pro přesné vyjádření citů. Snaží se najít ve svém životě poezii, ale forma klasických básní je pro ně zoufale přepjatá, stejně jako je vulgární věcnost absolutně nedostačující. Na náměstí za nimi se tyčí vysoký kostel, což dodává celé scéně zajímavě paradoxní rozměr. Evokuje to mystéria, která byla předsunuta před sakrální budovy pro svou přílišnou profánnost, což jim ovšem neubírá na obsahu lidského sdělení.
Podobně jako poezie také performance Čas padá pracuje s odlišným vnímáním času. Tak si všichni zahrajeme nějakou hru, co třeba na schovávanou? vykřikne jeden z nich, rozběhnou se po náměstí a strhávají s sebou i diváky. Při hraní je, stejně jako v divadle, důležité „tady a teď“, ale na rozdíl od něj zažívají diváci radost ze svobodné hry nezprostředkovaně, na svém vlastním těle. Když performeři začnou luštit pozůstalé nápisy na zdi kostela, jedná se náhle i pro jejich publikum o společně sdílený objev paměti místa.
I poslední performance toho dne – Vycházka Stará, stará objevuje „skryté duše“ v okolí Zlaté ulice. Herci vedou průvod diváků ztichlými průchody Starého města a na vybraných místech před nimi rozehrávají výstupy oživující pradávnou historii místa. Skrze využití dobových kostýmů i jazyka rozkrývají zapomenuté vrstvy paměti a donutí tak účastníky zastavit se na místech, kterými by jindy nevšímavě prošli.
Proměna Zlaté ulice studenty DAMU, FAMU, VŠMU, HAMU a VŠUP do skutečně žijícího prostoru tak nabízí nejen příležitost k oddychu, ale i příležitost oddat se pozměněnému úhlu pohledu na naše okolí.
Komentáře k článku: Útroby ZLOMVAZu (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
