Útroby ZLOMVAZu (No. 1)
Příliš divadelní festival
Divadelní festivaly jsou někdy až moc zaměřené na divadlo. Do stěn se vpíjí vyřčené rozhovory a celým areálem pak otřásá jeden mohutný hlas, který stále dokola opakuje: Divadlo, divadlo, divadlo. Až má člověk pocit, že svět venku neexistuje a to nejdůležitější vás nenaučí život sám, ale divadlo. Proto mám od letošního ročníku Zlomvazu velká očekávání! Festival je výjimečně nesoutěžní a zaměřuje se především na čtyři programové linie: herec, text, technologie a prostor. Hlavní účel festivalu je vytvořit platformu pro setkání studentů a pedagogů uměleckých škol z České republiky, Slovenska a Polska; vyměňovat si názory, postřehy a hlavně – přátelit se. A to se přece těžko dělá pod záštitou soutěže. Výjimečně teď nehrajeme zápas, ale procházíme se po hřišti, zkoumáme, kde a jak se dá hrát, u toho popíjíme lahváče a sem tam si pro srandu čutneme do míče. A to je přece to nejlepší, co může být! Na co je soutěž, na co konfrontace, na co umělecký vývoj. Ne, vážně – na co? Až přijde zkáza, budou tyhle věci úplně na nic. Tak se „kamaraďme“, ať můžeme v budoucnu společně bojovat proti válce, totalitnímu režimu, invazi mimozemšťanů, nebo co nás to vlastně čeká. Na všech festivalech je stejně nejlepší ta omáčka okolo, ne hlavní chod. Divadlo je druhotné.
HANA LEHEČKOVÁ
Princip zastírání všednosti… FOTO Filip Smelík
Ne drama, ale karneval
Absint od Pierra-Yvese Chapalaina je hrou o psychologii příslušníků jedné rodiny, v jejichž podvědomí se skrývá „cosi shnilého“. Při zpracování tohoto hamletovského tématu autor nevyužil formy obvyklé pro psychologické drama, tedy neukazuje realistický obraz, skrze který by se čtenář mohl dostávat do větších hloubek. Chapalain zvolil přesně opačný postup. Čtenář je konfrontován s postavami nejprve skrze jejich podvědomí, a teprve potom dostává možnost dobírat se něčeho dalšího, v tomto případě nalézat souvislosti s realitou, kterou zná ze svého všedního života. Chapalain se na svět dívá zrakem dospívající dívky Absint, která se podobá Alence Lewise Carolla, jak to také interpretovali tvůrci této inscenace. Stejně jako pro Alenku se pro ni obraz světa formuje do nápadně groteskních forem.
V Chapalainově textu lze vidět pouze karnevalovou tvář postavy a až následně může čtenář vytušit její tvář pod maskou, která se nikdy neodhaluje přímo. Na tomto principu zastírání všednosti postavila režisérka Linda Dušková svou interpretaci, když se rozhodla rozvinout motiv karnevalu. Na scéně je několik pokojů, jejichž stěny jsou vyrobeny z poloprůsvitného tylu, který se občas podobá lesknoucí se vodní hladině. Ta někdy odráží paprsky světla, jindy je naopak nechává pronikat až do hloubky scény. Realita v hlubinách funguje na úplně jiných principech než realita na povrchu, podvědomí je spjaté s imaginací, a tak je svět na scéně mnohem uvolněnější a hravější, postavy jednají spontánně a podobají se tak dětem. Uvolněnost a hravost, které jsou spojené s karnevalovou atmosférou, jsou příčinami toho, že je inscenace divácky přitažlivá. Tyto prostředky však nejsou použity samoúčelně, ale slouží výpovědi.
Rodina je rozklížená, protože člověk na místě otce náhle pro Absint není tím samým, který zplodil ji a jejího bratra. V minulosti došlo k sázce mezi tímto člověkem a Eduardem, pravým otcem Absint, kterou Eduard prohrál. Vítězem se stal muž s autem a s dobrým sociálním postavením, který ale zdaleka nemá takové tvořivé schopnosti jako Eduard. V čase karnevalu se však hodnoty groteskně převrací a to, co je ve všedním světě chápáno jako „vážené“, se obrací vzhůru nohama. Muži, kteří jsou v inscenaci archetypálně spojeni se světem politiky, jsou nyní viděni z obrácené strany – muži onanují, přestože to ve všedním světě ještě není vidět, jsou tím pádem zbaveni plodnosti a uzavírají se do svého vlastního světa.
Ženy jednají s dětskou spontánností. FOTO Filip Smelík
Oproti mužskému principu spojenému s racionalitou stojí v inscenaci postava matky. Ta má na sobě průhledný kostým naznačující šaty, pod kterým je vidět její oblečení s leopardími vzory. Ženský princip je zde spojen s čistou emocionalitou. Ženy, které jsou na scéně, jednají s dětskou spontánností. Neváhají udělat to, co je jim přirozené. Když přicházejí na návštěvu dvě nevítané sestry, reaguje hostitelka na jejich návštěvu sice mile, ale bez okolků pokaždé odsune židli, na kterou si návštěva zrovna sedá. Matka se chce osušit fénem v domě, kde neustále něco kape a je tím pádem nebezpečná. Je nebezpečná, protože touží zachovat věci v současném stavu, klidně i ve lži, má z rozumu strach, protože by mohl napomoci přesnému pojmenování pravdy.
Když se někdo mění, je z jejího pohledu nebezpečný. Skutečně nebezpečná je však její ochranitelská posedlost. To se ukáže na konci inscenace, kdy prokousne břicho vlastnímu muži, který jí narušil její spokojený život tím, že promluvil upřímně.Vzorem, který svým dětem klade otec této rodiny, je žena, která se dokázala stát papežem. Takový obraz je groteskní, protože se v něm prolínají dva protikladné principy, ženský a mužský. Teprve jejich prolnutí, navázání kontaktu mezi rozumem a emocionalitou, poskytuje lidské mysli podmínky pro to, aby mohla být kreativní, aby fungovala plnohodnotně. A o to, myslím, Absint jde. Respektive tomu karnevalovému břichomluvci v jejím nitru, který je ale většinou v západním světě ignorován.
BÁRA ETLÍKOVÁ
Pierre-Yves Chapalain: Absint. Režie Linda Dušková, dramaturgie Helena Eliášová, scéna Silvie Gajdošíková, kostýmy Marianna Stránská, hudební spolupráce Vratislav Šrámek, choreografie Kateřina Stupecká. Hrají studenti 3. ročníku KALD DAMU. Premiéra 4. 5. 2012 v Divadle DISK.
Komentáře k článku: Útroby ZLOMVAZu (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
