Útroby ZLOMVAZu (No. 3)
Dosť už bolo Tartuffa, teraz prichádza Tartúf
VŠMU letos přivezla na pražský Zlomvaz inscenaci, která se tváří jako další z mnoha Moliérových komedií Tartuffe. Vzhledem k tomu, že jsme vyrostli už v rozděleném Československu a byli jsme ochuzeni o pravidelnou dávku televizní slovenštiny, určitá část její slovní zásoby a gramatiky nám zůstává záhadou. Proto jsme si bláhově mysleli, že Slováci jednoduše francouzský název překládají pěkně podomácku Tartúf. Po zjištění, že autorem má být Baklažán-Gratis Pokolená Golier, nám ale došlo, že to překladatelský záměr (a asi ani překlep) není. Nenechte se zmást festivalovým katalogem, který uvádí jako autora Moliéra, ten „oficiální“ se při převozu z Bratislavy kamsi vytratil.
Dramaturgyně Miriam Kičinová a režisérka Kristína Chlebová přišly se smělým plánem obrátit příběh slavného pokrytce naruby a zobrazit ho jako posledního skauta, Orgonem najatého profesionálního špeha, který má odhalit skutečnou podstatu rodinných vztahů. Jaké jsou tyto vztahy? Bezmála borgiovské – matka v poněkud rozvleklé expozici téměř svádí nevlastního syna, mraky kokainu se stahují nad služkou Darinou, neprovdaná Mariana je v pokročilém stádiu těhotenství. Co tím hra získala?
Rodinné konstalace vycházejí z Moliéra… FOTO TOMÁŠ BOKOR
Tvůrci vytvořili především originální inscenaci, která volně vychází z rodinných konstelací popsaných Moliérem, avšak většinu situací přizpůsobuje tvůrčímu záměru. O co jsme však byli díky radikální úpravě ochuzeni? Některé situace, vzhledem k zachování částí textu a jeho současnému podrobení radikálnímu režijnímu záměru, přicházejí o svůj vnitřní smysl. Například scéna, v níž se Orgon stále důrazněji zajímá o Tartuffovu spokojenost, zatímco mu rázná Darina vnucuje informace o zdravotním stavu jeho ženy, naráží na nejasnou motivaci pána domu (je-li Tartúf najat, proč se o něj tak znepokojeně zajímá?). Matoucí je také scéna, v níž se Tartúf nechává poprvé svést Elmírou. Není zřetelné, zda slouží k vykreslení Tartuffova charakteru, nebo je záminkou pro Damisovo vyhnání. Především ale přicházíme o hlavní poselství Moliérovy hry: totiž že nejzkaženější jedinci se tváří nejsvatěji. Studenti VŠMU vykreslují svět, ve kterém je vše přesně takové, jakým se zdá. Orgon od začátku tuší, že jeho rodina je zkažená – a je to pravda. Moralistka Pernellová, jejíž zápal studenti ve shodě s autorem parodují, kárá rodinu v zásadě oprávněně. Je karikatura, jakkoliv zábavná, v tomto případě na místě? Obdobně vzbuzuje podezření z tzv. „ha-ha efektu“ i obsazení vedlejší postavy Filipky mužem. V důsledku úprav rovněž dochází k zploštění některých postav, především Kleanta. Oproti původnímu textu, v němž je hlásnou troubou liberálních myšlenek, tak trochu mluvčím samotného
Moliéra, zde funguje jen jako otravný švagr bez vyššího ideového poslání. Míra herecké stylizace je vysoká, což ovšem komediální žánr dobře snáší. Nejvýraznější postavy vytváří Daniel Fischer (Orgon) a Alexandra Palatínusová (Darina). Dominantní služka funguje jako hybatel akcí na straně rodiny – všechny její členy zásobuje alkoholem i drogami, přichází s plánem na překažení sňatku Mariany s Tartuffem atd. Její drzost se vyjímá ve scénách s Orgonem, jehož cholerickou povahu dráždí až k explozím vzteku a fyzického násilí. Fischerův Orgon je pro inscenaci stěžejní postavou. Přesně ztělesňuje věk a charakter postavy, do jeho charakteru vnáší odstíny smutku a životní únavy, dojemný okamžik hořce nabitého štěstí ostře kontrastuje s tragickým vyústěním představení. Sám Tartuffe je v této režijní koncepci rádoby kladnou postavou, chladným zaměstnancem spíše než spojencem. Herecké řešení Daniela Žulčáka, spočívající v povýšeně elegantní póze (nápadně připomínající Jamese Franca v počátcích kariéry), je proto odpovídající. Z nějakého důvodu se v závěru představení proměňuje v soudce celé společnosti a s Alcestovým trojverším z Misantropa odchází ze zkažené civilizace do divočiny.
Ústředním scénografickým prvkem je dlouhý stůl, na obou stranách zakončený dveřmi. Působí nejen jako hodovní tabule, ale zároveň jako překážka, se kterou musí herci neustále bojovat: přelézat, podlézat nebo chodit přímo po ní. Moderní kostýmy pomohly oddělit dekadentní členy rodiny od těch „slušných“. Všichni, až na Orgona, Tartuffa a madame Pernellovou, mají pestrobarevné kostýmy, které mnohdy odpovídají modernímu trendu „color blocking“.
Z představení odchází divák příjemně pobaven, částečně zmaten občasnými nejasnostmi a zaujat některými hereckými výkony. Téma pokrytectví se sice vytratilo, zato jsme byli svědky toho, jak nedůvěra a vzájemné lustrace se z politického prostředí dostaly i do soukromí rodinného. A způsobují tak rozklad rodiny.
KATEŘINA HOLÁ a ADAM SVOZIL
Moliére: Tartúf. Překlad Fedor Ballo a Vojtech Mihálik. Režie Kristína Chlebová, dramaturgie Miriam Kininová, scénografie Ján Ptačin, kostýmy Michaela Mokrá, hudba Tiger Lillies, Tom Wals. Hrají Daniel Žulčák, Daniel Fischer, Judit Bárdos, Anna Nováková, Jakub Lorencovič, Alexandra Platínusová, Otto Culka, Michal Kalafut, Dominika Kavaschová, Lukáš Dóza. Premiéra 21. listopadu 2011, divadlo Lab, VŠMU, Bratislava.
Komentáře k článku: Útroby ZLOMVAZu (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
