Útržky světa Jana Koblasy
Zemřel Jan Koblasa. Sochař, malíř, grafik. Filosof. Básník. Tadeusz Kantor kdysi takovými označeními pohrdal. Jsem umělec, říkal. Zemřel tedy umělec, který něco o jednotě věděl, o jednotě ducha a jeho tělesné schránky. Vydal několik knížek svých deníků, kde přemýšlel – pro sebe stejně adresně jako pro čtenáře – o faktu, kterému z nedostatku jiného pojmenování říkáme tvorba. Ty úvahy i jejich výsledky jsou nepřenosné. Jenom dělal, co mohl, aby sobě i svému publiku nabídl ten většině nedosažitelný svět. Jeho úvahy či verše, neboť takovou podobu mají, mi také připomínají Kantora. Jsou tak naléhavé, že se nemohou zdržovat rýmem – … být tím / nechat se tím vstřebat / vstřebat to / to je jediná možná technika vidění / – píše roku 1975. Fascinoval ho život, dá-li se to tak říct, a to i po Kantorově smrti: Jenom mrtví jsou ti, kteří budou / viditelní (pro žijící) / a kteří tak pro tuto nejvyšší cenu / udrží svůj vlastní status / svou jedinečnost… V úterý 3. října se tedy zviditelnil i status Jana Koblasy.
Roku 1952, v nejhorší možné době pro tvorbu, se po maturitě vydal do Prahy studovat AVU. V době vrcholného socialistického realismu. Studenti hledali únik a našli ho v humoru. Koblasa se podílí na první malmuzherciádě, kde se spojily fakulty AVU, DAMU a HAMU a na zmrtvělost režimu reagovaly recesí. V roce 1957 vzniká klub Šmidrové, jehož se Koblasa stává vůdčí osobností a jehož členy byli mimo jiné Nepraš – Dlouhý – Komorous – Vožniak – Klusák – Veselý – Kříž. Výtvarníci, hudebníci, historici umění. Jména, která všichni známe, a kdybychom už věru nevěděli, kam patříme, snad by nám pomohli se trochu zorientovat. Šmidrové poukazovali k dada, jak formuloval Jan Kříž: Proti prefabrikovaným normám životní sterility měl být vypálen znesmyslňující ohňostroj dada, které by jako kolo na lámání prolhaného patosu otevřelo cestu ven. Humor absurdní, groteskní; ne vtip, ale výsměch, revolta. Ostatně jako by, ať už vědomky, či nevědomky, na ně o dvacet let později navazovala i Pražská pětka reagující na obdobná léta normalizační. Slovo „umění“ pro nás bylo sprosté slovo, napsal o té době Tomáš Vorel. Humor byl záchranný kruh, lano, zdroj kreativity, jemuž se dařilo v českých zemích zvlášť v obdobích kalných vod.
Šmidrové pořádali i divadelní představení – v roce 1959 uváděli Paličovu dceru v obdivuhodných kostýmech, kterým vévodily punčocháče – symbol módní vynalézavosti i pokleslosti. A tak se ocitá Koblasovo jméno na břehu divadelních počinů. Spolupracoval s Otomarem Krejčou a mně se stejně jako geniální Vladimír Menšík v Ghelderodeho Maškarách z Ostende (1965) vryly do paměti jeho masky k této inscenaci: groteskní realismus básníka vyjádřil poctou k dílu Jamese Ensora, fantaskního belgického expresionisty. V roce 1969, těsně před odchodem do emigrace, se spolupodílel na Krejčově inscenaci Lorenzaccia. Podepsal se i na výtvarné stránce poslední Krejčovy inscenace pro Národní dívadlo – Portrétu umělce jako starého muže Thomase Bernharda (2001).
Začátkem šedesátých let dětství a legrácky skončily. Jan Koblasa se začíná soustřeďovat na formu vážné tvorby, stává se vůdčí osobností generace, účastní se zatím ještě neoficiálních konfrontačních výstav. Čas, v němž pracoval, zároveň utvářel jeho samého, jeho obrazy, sochy, grafiku. A jeho osobní klima. K tomuto světu se blíží i názvy svých prací: Abrahám, Ztracený syn, cyklus Buddhů, Andělů, Proroků.
Mahulena Nešlehová o něm ve své monografii píše jako o typu traumatickém, meditativním, mytickém. Jeho sochy jsou příběhy, mají děj. Proto ani jejich forma nemůže být definovaná jednoduše. Není abstraktní ani realistická. Na konstrukci či na kameni najednou ulpí detail – tvář, hlava – a my diváci se chytáme, po svém rozumíme, imaginujeme s tvůrcem, ztotožňujeme se s útržkem jeho světa.
Takto jsem příběhy jeho plastik poprvé ostře vnímala v Letohrádku královny Anny na velké výstavě roku 1991, kterou inspiroval Tvůj kamarád Václav Havel, Jeníčku. Tak jsme ti říkali, my, co jsme spolu kamarádili. V roce 2012 Ti otevřel Jízdárnu Pražského hradu Václav Klaus. Už nemohu napsat do třetice, už jsi to odpískal, ten zápas. Řekli mi, další kamarádi, že jsi se z nemocnice nechal na revers dopravit domů, abys uspořádal svoje věci, abys odešel z uklizeného domu. Abys před svého Pána předstoupil spořádaně. Arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka poslal Tvé paní útěšný dopis. Víš to? Víš to, jak je nám líto, že jsi nás všecky opustil?
Tvoje Kateřina (Věra Ptáčková)
Komentáře k článku: Útržky světa Jana Koblasy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
