Útržky z LE TISKu (No. 4)
Od 10. do 13. května se v holešovickém Studiu Alta konal čtvrtý ročník festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu / Mange ta grenouille. Každý den vycházel festivalový magazín LE TISK, který lze též sledovat na webových stránkách festivalu. Paralelně reflektovali festival studenti Katedry divadelní vědy FF UK na svém blogu Divědové na blogu. Vybrané útržky jsme publikovali na iDN. Nabízíme závěrečný příspěvek – z posledního dne festivalu, neděle 13. května.
David Prachař, Claire Le Bris-Cep a její dcera, herečka a dramatička Laureline Le Bris-Cep. FOTO KAREL ŽIŽKA
Moje přítomnost je moje minulost
Jeden muž. Jeden dům. Jeden stůl. Jedna židle. Jedna lahev růžového sektu. Jedna sklenice. Tři roky života, který stagnuje. Text Všichni živí autorky Laureline Le Bris-Cep je ve své podstatě voláním o pomoc. Zachycením zoufalé touhy po vytržení z osamění. Samota přináší prostor myšlenkám, čas zhodnotit dosavadní život. Muž má příliš mnoho času, a tak myšlenky a vzpomínky představují skoro celý jeho svět. Pronáší je nahlas, sám k sobě, jen aby slyšel svůj hlas a pocítil svou přítomnost. Ticho je ubíjející. Muž už není úplně mladý, ale ani úplně starý. Stárne, přibývající roky ho dostihují, ale ještě vzdoruje. Pocit promarněného života střídá odhodlání všechno dohnat. Ačkoli je čím dál jasnější, že se natahuje po něčem, na co už nedosáhne.
Prozatím se rozhodl nic nevzdávat a začíná s rekonstrukcí svého bytu. Předělat svůj pokoj a obývák, aby mu ta, která přijde na návštěvu, pochválila krásný domov. Té, která přijde, nabídne růžový sekt, protože dát si čas od času skleničku bublinek není špatné. V jeho představách se vyvíjejí scénáře možných návštěv – vzpomíná na slečny ze své minulosti – vše ale mizí stejně rychle jako dívky tenkrát. Jen jediná tehdy zůstala, jeho žena. Ženy tvoří středobod jeho vesmíru. Roční období rozlišuje pohledem na ulici. Z nedostatku lidského doteku kreslí ženská těla. Je léto, holky už si vyrazily v sukních. Byt má zaplněný jejich obrazy.
Muž v monodramatu nemá jméno. Může to být kdokoli. Tématem není ani tak příběh onoho muže, ale vzdor proti samotě. Hledání stop zanechaných v životě, které blednou a ztrácejí se. Anebo snad nebyly ani zanechány?
Role muže se v podání Davida Prachaře stala částečně autobiografií. Ohlédnutí do minulosti znázorňovaly promítané osobní fotografie herce z dětství. Stejně tak byly představy o ženských návštěvách doplněny osobními fotkami. Ve skice, kterou sám režíroval, odkryl úzkosti muže z textu, ale zároveň i trochu své vlastní. Byl v roli a zároveň sám sebou. Jeho projev byl neformální. Mezi textem hry reagoval na aktuální podněty, komunikoval s diváky, s fotografem, pronášel vlastní úvahy. Přesto zůstal text téměř netknutý. Proud myšlenek a promluv se podařilo čitelně strukturovat vynalézavou a zcela přesnou prací s hlasem.
Muž zrekonstruoval byt, ve kterém si přesto připadá zavřený jako v prasečím chlívku. Je krásný, ale prázdný. Čeká. Čeká na ni. Na Slečnu. Čeká na kohokoli. Protože všichni jsou přece živí. Žádný důvod držet smutek. Není koho oplakávat. A přece má sklon k pláči. Čas od času vytáčí číslo na telefonu, které většinou nikdo nezvedá. Jeho děti s ním komunikují jen telefonicky a pouze výjimečně. Čeká, ale tak nějak ví, že není na co, ani na koho, protože všechny, které znal, nechal odejít (snad ze strachu?), až nakonec zůstal úplně sám. Vztahy se rozplynuly do prázdna. Uvědomuje si vlastní selhání.
Je horší udělat něco a následně toho činu litovat, nebo litovat toho, že jsme něco neudělali?
///
Více na i-DN:
Francouzi zamíří o víkendu do Prahy
Deník zloděje získal Cenu Grenouille
…
…
Komentáře k článku: Útržky z LE TISKu (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
