Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Útržky z paměti (I) Literární listy
Důvodů opustit redakci Divadelek jsem měl několik, hlavním nejspíš byla ambice sepsat cosi jako paměti, svůj životaběh, v němž mi osud dopřál potkat plejádu osobností, které ho formovaly, byť ne vždy úspěšně. Cosi jako paměti zdaleka nemám dokončeno, nabízím jen pár kapitol v naději, že je nepíšu pouze proto, abych se vyrovnal sám se sebou.
Probouzím se ztěžka z malátného snu. Nad mou postelí se sklání maminka: Jeníčku, vstávej, obsazují nás Rusové. Zapínám rozhlas po drátě a nevěřícně poslouchám ta nečekaná slova:
Všemu lidu Československé socialistické republiky. Včera, dne 20. srpna 1968, kolem třiadvaceti hodin večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky…
Je pět hodin ráno 21. srpna 1968. Bydlel jsem tenkrát u rodičů v Unhošti, ospalém maloměstě, které mi k srdci nepřirostlo. Autobusy na lince Rakovník – Nové Strašecí – Unhošť – Praha ještě jezdí. Odjíždím s ranní dělnickou směnou. Spolucestujícím běží hlavami bůhvíco, zarytě mlčí, jen jeden neustále vykřikuje – proč nás nezavolali, proč nám nedali zbraně! –, než ho kolega na sedadle okřikne – nech už toho, prosím tě!
Jdu pražskou Betlémskou ulicí k domu číslo 1, v němž sídlí redakce Literárních listů. Zamčeno, z oken se vyklánějí sovětští vojáci v pruhovaných tričkách a se samopaly v rukou. Kdosi mi poklepe na rameno. Je to Karol Sidon: Redakce teď pracuje na třech různých místech, kdyby našli jedno, ještě dvě zůstávají. Přišel jsem se jen podívat, jestli už tady jsou. Odvádí mě do čtyřpokojového bytu v Mikulandské ulici, v němž prožiji první okupační srpnový týden.
Byl jsem studentem druhého ročníku Fakulty sociálních věd a publicistiky a současně elévem v Literárních listech, které byly tenkrát středobodem mého života. Dodnes si pamatuji ten chladný únorový den roku 1968, kdy mě a kolegu-eléva Zdeňka Rosenbauma ve skromně zařízené kanceláři přijal šéfredaktor Literárek Dušan Hamšík: Přečtěte si naše první číslo, které dneska vyšlo, a pak vás představím redakci. Jen zběžně „proletím“ očima úvodník předsedy Svazu čs. spisovatelů Eduarda Goldstückera a nemohu se „odtrhnout“ od ankety Odkud / S kým / Kam, která vyplňuje většinu novin. Odpovídají spisovatelé, kritici, výtvarníci, divadelníci, skladatelé… Nejvíc se mi líbí odpovědi J. R. Picka: Odkud. S Bedřichem Smetanou. Z Českých luhů a hájů. S kým. S Aloisem Jiráskem. Proti všem. Kam. S Vasilejem Ažajevem. Daleko od Moskvy.
Týdeník Literární listy brzy dosáhl i na tu dobu obrovského počtu 300 000 výtisků a díky své relativní ekonomické samostatnosti (z jeho zisku financoval Svaz československých spisovatelů vydávání knížek s malým nákladem) si mohl dovolit vyplácet velmi slušné platy a exkluzivní honoráře. Jen můj elévský příjem činil dvanáct set korun měsíčně, stejnou sumu pobírala má matka jako učitelka mateřské školy. Byl to velký „podnik“ i s pracovníkem dokumentace, redakčním zřízencem, řidičem, houfem sekretářek a plně obsazenými rubrikami, v nichž působila velká jména tehdejší kultury – kromě níže zmíněných například v rubrice Kritika a umění vedené Vladimírem Karfíkem básník Antonín Brousek, Milan Schulz, Alexandr Kliment a „půl-úvazkář“ Ivan Vojtěch, v publicistické Ivan Klíma, Luboš Dobrovský, Jiří Lederer, Zdeněk Pochop a na půl úvazku Pavel Nauman, autor Pohádek o mašinkách, jež miluji dodnes. A v zahraničním oddělení mimo jiné excelentní překladatel Igor Hájek. Zdeněk byl přidělen právě do zahraniční rubriky k Hájkovi, Františce Faktorové a k A. J. Liehmovi.
* * *
S A. J. Liehmem jsem se už trochu znal z besedy o filmech nové vlny v Kladně. Po besedě mě vezl spolu s Ester Krumbachovou do Prahy svou „šestnáctkou“ – Renaultem 16. Padl jsem mu do oka a možná díky tomu mě pověřil sepsáním jmenného rejstříku ke své knížce Rozhovor. Královsky mou práci ze svého zaplatil, dal mi patnáct set korun – oběd v restauraci se tehdy dal pořídit za cca patnáct korun, dobré boty stály stovku a luxusní sako z Domu módy pětistovku.
Někdy v polovině devadesátých let jsme se náhodou potkali v Celetné ulici při jedné jeho návštěvě Prahy. Byl krajně kritický k polistopadovému vývoji a na mou otázku, co právě dělá, skepticky odpověděl: Čekám na smrt, tady ode mě nikdo nic nechce. Tak to ne, řekl jsem já a nabídl mu volnou spolupráci s Divadelkami – čistě podle jeho chuti nám cokoli napsat. Pro Divadelní noviny nejprve napsal, na tři pokračování, pár svých vzpomínek a posléze jednou, dvakrát do roka u nás publikoval Liehmův pařížský zápisník.
Mým určením v Literárních listech bylo reportážní oddělení. Šéfuje Ludvík Vaculík, redaktory jsou Helena Klímová, Karol Sidon, Petr Chudožilov a Miroslava Rektorisová. Vaculík navštěvuje naše oddělení zřídka, slovo si bere až na celoredakčních poradách. Neodvažuji se mu přiblížit. Připadá mi nepřístupný, věčně zamračený, vždy s čepicí – „francouzskou“, pod níž zlověstně blýskají skla brýlí. Aspoň tak se mi to tenkrát zdálo. Teprve po mnoha letech jsem ho mohl poznat trochu zblízka. V první dekádě nového tisíciletí jsem v Divadelních novinách inicioval rubriku Dopisy bez hranic, v níž si dvě osobnosti vyměňovaly postřehy o současné kultuře, divadle, životě a o sobě samotných. Psal si třeba Milan Lasica s Jiřím Stránským – a také Ludvík Vaculík s Břetislavem Rychlíkem. Vaculík, odmítaje komputery, pokaždé přinesl do redakce svůj text napsaný na stroji, chvíli se zdržel, ptal se na naše noviny, na divadlo a velmi jadrně komentoval politické dění. Bylo to příjemné, inspirující popovídání si.
Byl jsem v Literárkách k ruce Mirce Rektorisové při tvorbě stránky Stalo se, souboru kulturních glos, zpráv a aktualit, kterou jsem posléze napodobil v Divadelkách pod názvem Kronika. Můj přínos té rubrice nebyl nijak ohromující, ale jednu zásluhu snad na ní mám. Každé Stalo se uzavíral podčárník, aktuální fejeton, zamyšlení, které pod titulem Soukromý politický zápisník pravidelně psal Vladimír Blažek. Jednoho dne z jakéhosi důvodu své autorství vzdal. Co kdyby ho nahradila Ester Krumbachová, napadlo mě. Výborně! Přijato, jeď za ní.
* * *
S Ester jsem se znal z Kladna, byla důvěrnou přítelkyní malířek sester Válových, které jsem coby student tamního gymnázia pilně navštěvoval. Ester nabídku redakce Literárek přijala. A tak jsem týden co týden dojížděl pro její fejeton do ulice Za zelenou liškou, do jejího bytu plného koček a pozlacených zrcadel. Ester byla žena plná rozporů. Jedinečná scenáristka a výtvarnice, hybatelka československé nové filmové vlny, která se přátelila se špičkovými evropskými intelektuály, například s Friedrichem Dürrenmattem. Na druhé straně měla potřebu stýkat se s podsvětím. Občas jsem s ní musel posedět v hospodě čtvrté cenové skupiny mezi dělníky v zašpiněných montérkách, nejrůznějšími šíbry a ztracenými existencemi. Plastové ubrusy polité pivem, podpultový prodej tehdy módního fermetrazinu, stupidní řeči, které si občas braly na mušku právě ji. Nevadilo jí to, byla ve svém živlu a většinou platila útratu za celý lokál. Dodneška netuším, jestli hledala inspiraci u „lidí z ulice“, anebo jí ty hospodské návštěvy vyrovnávaly existenciální úzkost, která je vlastní snad každému hypercitlivému tvůrčímu člověku. Věra Chytilová, která Ester znala jako málokdo, později na mou otázku odpověděla, že se není čemu divit: Ester z podsvětí vzešla a duší byla cikánský baron. Nejsem si jist, zda je to vyčerpávající odpověď.
S Ester jsem se vídal i v normalizaci, kdy jí režim zakázal jakoukoli tvůrčí práci a živila se výrobou šperků pro jakési lidové umělecké družstvo. Hned po listopadu jsem s ní jako dramaturg Československého rozhlasu připravil její původní rozhlasovou hru a v roce 1992 jsem ji pozval jako autorku do obnovených Divadelních novin. Napsala pro nás seriál Perly v ústřicích – pět jiskrných portrétů-esejí o Miroslavu Macháčkovi, Evaldu Schormovi, dr. Ivanu Vyskočilovi, Janu Klusákovi a Petru Ustinovovi. Naposledy jsme spolu mluvili telefonem o Vánocích 1995. Přál jsem jí k Novému roku a prosil ji o schůzku. Odmítla – je unavená a hned po silvestru jede na měsíc k moři. Nejela k moři, šla do nemocnice, jelikož měla nadranc játra, a v té nemocnici v únoru zemřela.
* * *
V průběhu Pražského jara byly Literární listy hanobeny tiskem „spřátelených“ socialistických zemí jako ohnisko kontrarevoluce, jež v Československu vše řídí a organizuje. Byl to samozřejmě nesmysl, pokus ovlivnit politické dění jsem v redakci zaznamenal pouze jednou, to když předseda parlamentu Josef Smrkovský veřejně odsoudil Dva tisíce slov a redakční chór zněl: to se musí změnit. Připadalo mi absurdní, že by nějaká redakce mohla přesvědčit vrcholného politika ke změně názoru. Mýlil jsem se.
Už tehdy jsem ale měl vůči té reformní hvězdě Pražského jara ambivalentní pocity. V březnu či v dubnu pořádala naše fakulta s Josefem Smrkovským veřejnou studentskou debatu. Přišla na ni snad pětistovka studentů i z jiných škol, byli jsme v prostorné posluchárně namačkáni jako sardinky. Padl dotaz, jestli je pravda, že 6. května 1945 dorazila do Prahy mise americké armády s tím, že požádá-li Česká národní rada o pomoc, generál Patton ji poskytne navzdory Eisenhowerovu zákazu – a americká armáda bude nejpozději 8. května v Praze. A vy, soudruhu Smrkovský, jste coby místopředseda Rady tuto nabídku odmítl? Smrkovský odpověděl, že ano, protože věděl, že když Prahu osvobodí Američané, nikdy v naší zemi nebude socialismus. V tu dobu Pražané umírali na barikádách.
Mou nechuť vůči Josefu Smrkovskému znásobila ještě jedna drobná událost. Asi tři měsíce po sovětské okupaci byla ve výstavní síni Ústředí uměleckých řemesel na Národní třídě vernisáž výstavy soudobého malířství. Listy mě na ni vyslaly coby svého zpravodaje. Zahajovací projev měl mít právě Smrkovský, ale předcházela mu píseň Karla Kryla Pasážová revolta. Smrkovský se rozzlobil a otcovsky začal Krylovi domlouvat, že skutečnost je jiná, ale ty, chlapče, za to nemůžeš, tu píseň jsi nesložil, jen nevíš, o čem zpíváš. Rozhostilo se trapné ticho, Kryl znechuceně odešel a výstavu zahájil přítomný kunsthistorik.
* * *
Miroslava Rektorisová byla znalá všech tajností a dovedností novinářského řemesla, ale vlastní autorské ambice neměla. Věnovala se tzv. černé práci, redigování, korekturám a nápadům, čím svou rubriku obohatit. Tehdy do českého kulturního prostředí vtrhl jako nezvaný host komiks, nakonec dobyl i literární časopisy, už v sedmašedesátém roce vycházel v Plameni kreslený komiks o kritiku Aleši Hamanovi coby Batmanovi. A Miroslavu napadlo, že by komiks mohl „prosvětlit“ i rubriku Stalo se, její sloupce zpráv bez ilustrací. Oslovila Miroslava Liďáka, který měl v redakci na starosti karikatury. Řekl, že nemá čas, ať to nabídneme jinému kreslíři, on se na to pak podívá. Telefonovali jsme bez úspěchu řadě výtvarníků, nápad, že by se komiksu ujal Jiří Suchý, tehdy velká divadelní a pop hudební hvězda, původně grafik, Miroslavu, která stejně jako já milovala Semafor, zaujal. Bylo by to velmi atraktivní, řekla. Zavolej mu. Tedy jsem Jiřímu Suchému zavolal, on ale nabídku odmítl: Mám toho moc, nenašel bych čas, ale dejte šanci mému bratru Ondřejovi, je možná lepší kreslíř než já. Ondřej vytvořil, myslím, velice povedený komiks o Allenu Ginsbergovi coby králi pražského majálesu, ale Liďák jej neschválil. Ondřej pak v Listech několikrát publikoval satirická spíš říkadla než verše, reagující na sovětskou okupaci. A tak počalo naše přátelství, které se nakonec rozpadlo.
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Útržky z paměti (I) Literární listy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
