Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Útržky z paměti (VI) V Polsku, v Jugoslávii, v Rusku a zase doma
Pobyt v kulturní rubrice deníku odborů byl příjemný. Podobně jako v jiných institucích reálného socialismu se ani v Práci nemuselo příliš pracovat. Snažil jsem se spravovat své obory řádně a totálně nepropadat cynismu některých svých kolegů z reportážního oddělení, kteří každou reportáž začínali slovy: Kola redakční volhy se zastavila před vrátnicí národního podniku… A bylo jedno, jestli ČKD, Nové huti Klementa Gottwalda, či plzeňské škodovky – a procházelo jim to. Ale redigovat recenze pilně a ochotně dodávané externisty věru dřina nebyla.
Putování v zemi, kde zítra znamenalo naše včera – Jan Kolář na stavbě BAMu na Sibiři FOTO ARCHIV JANA KOLÁŘE
K benefitům pozice redaktora celostátního deníku patřily cesty do redakcí obdobných periodik spřátelených socialistických zemí, kterým jsme říkali lido-demo. Od Polska po Jugoslávii, možné bylo využít i podobných nabídek Svazu novinářů. Několikrát jsem pobýval v NDR a v Budapešti, jednou ve Varšavě, kde mě upoutala inscenace Adama Hanuskiewicze Slowackého Balladyny. Českému divadlu jako by se v normalizaci zastavil čas, násilně zbaveno kontaktů se světem se – s výjimkou malých scén – pohybovalo v přísně konvenčním rámci. Vidět v Polském národním divadle jezdit hrdiny Balladyny na motocyklech, vnímat velký otevřený prostor, v němž se patos a tragika mísily s groteskou, bylo pro diváka z Československa nesmírně osvěžující. S Hanuskiewiczem se mi podařilo uskutečnit i obsáhlý rozhovor, který vyšel ve Scéně. Byl vůči mně milý a kromě otevřenosti mi nabídl i vodku a klobásky, které jsme s chutí pojídali. Poláci vůbec byli nanejvýš přátelští, umožnili mi každý pracovní kontakt, jejž jsem si přál.
S Jugoslávci to bylo jiné: ani návštěva bělehradských divadel, ani setkání s jugoslávskými divadelníky, nýbrž turistická pouť po Černé hoře, korunovaná opulentními snídaněmi a večeřemi. Ani chvilku sám, stále s průvodcem a tlumočníkem, občas jsem měl dokonce dojem, že mě považují za agenta československé zpravodajské služby. Paranoia? Nemyslím, vztahy mezi titovskou Jugoslávií a husákovským Československem nebyly tak docela přátelské. Jinak: jugoslávská skutečnost mi v porovnání s naší normalizační realitou připadala jako nedostižný sen. V knihkupectvích světová literatura od u nás zakázaných autorů, i náš Milan Kundera, v kinech Hvězdné války, v obchodech s hudebninami snad všechny hvězdy amerického jazzu na gramofonových deskách, na cestě Černou horou jsme míjeli bělobou zářící zemědělské usedlosti, před každou druhou byl zaparkován Volkswagen Golf. I návrat do Prahy jugoslávským boeingem byl mnohem komfortnější než let československým hlučným tůčkem do Bělehradu.
* * *
Mou nejkurióznější zahraniční cestou však bylo putování v „zemi, kde zítra znamenalo naše včera“. Byl to zájezd organizovaný Svazem novinářů. Po přistání v Moskvě houf českých novinářů rozdělili na tříčlenné skupinky, každou s jiným určením. Já s Benjaminem Frágnerem z časopisu Architekt a ještě jednou paní redaktorkou, už si nepamatuji odkud, jsme měli za cíl Sibiř, výstavbu BAMu, bajkalsko-amurské magistrály, megalomanského projektu nové železnice z Moskvy do Vladivostoku. Z neznámých důvodů jsme v Moskvě, kupodivu bez dozoru, zůstali ještě tři dny. Prohlížejte si město, řekl náš ruský průvodce. Tenkrát bylo v sovětské metropoli velice obtížné dostat se do jakékoli restaurace, jichž bylo jako šafránu a před každou stála nekonečná fronta. První večer jsme s Benjaminem marně objeli taxíkem všechny v centru a hladoví jsme se vrátili do našeho hotelu Rossija, kde se daly zakoupit pouze párky a zvadlá rajčata v bufetech na chodbách. Restaurace v hotelu už byla dávno zavřená. Přejete si jídlo? zeptal se při placení jízdného taxikář. Přikývli jsme. Proč jste to neřekli hned? Otevřel kufr svého žigulíka, který obsahoval malé lahůdkářství: kaviár, studené vepřové, francouzské bagety, vodku a ruský sekt.
Druhý večer se na nás usmálo štěstí. Před vchodem do bistra Sibirka na Gorkého třídě bylo prázdno a uvnitř řada volných stolů. Sotva jsme si stačili objednat, objevily se u našeho stolku dvě krásné plavovlásky a plynnou angličtinou se zeptaly, jestli si mohou přisednout. Samozřejmě jsme souhlasili. Večer ubíhal v přívětivém rozhovoru, slečny tvrdily, že jsou studentky filosofie na moskevské univerzitě, obě s námi trochu flirtovaly, a když zjistily, že nejsme Kanaďané, jak si původně myslely, ale Češi, nedávaly své zklamání příliš najevo. S Benem nás napadlo, že jsou to prostitutky, a i když ne, byla nám jejich vstřícnost a občasné jakoby náhodné doteky přece jen podezřelé. A tak jsme nabídku, abychom po zavírací hodině pokračovali u jedné z nich doma – rodiče prý odjeli na daču –, s díky odmítli. Brzo ráno odlétáme do Jakutska a vrátíme se za týden. Kdybyste se snad potom s námi chtěli vidět, pravila ta modrooká blondýna, zavolejte a vtiskla mi do ruky papírek se jménem a telefonním číslem: oba jste strašně pěkný, chytrý kluci.
Let letadlem Aeroflotu trval devět hodin a hodně jsem se při něm o životě v SSSR dozvěděl. Hned po startu letuška ostrým hlasem sdělila, že na palubě sovětských letadel je zakázáno popíjet alkohol a že v průběhu letu dostanou cestující studené kuře. Vzápětí se do naší přední kabinky dostavila se sektem, vodkou a černým chlebem s kaviárem. Také kuře nás minulo – přinesli nám candáta s pomfrity. Bylo mi trapně. A ještě trapněji mi bylo při mezipřistání v Irkutsku. Na tři Čechy čekal mikrobus, který nás dovezl do místností Inturistu. Vypadalo to tam jako v našem Tuzexu: americké cigarety, skotská whisky, francouzský koňak, nescafé, rakouská šunka, finský losos. Vše ale za ruble. Asi po dvaceti minutách nás průvodce vyzval k návratu do letadla. Před Tupolevem stál zástup ostatních cestujících: ošuntěle oblečení muži a ženy, starci a mladé matky s dítětem v náruči, kteří museli pokorně čekat, až nastoupí tři inostranci.
Nevím, jak vypadá hlavní město Jakutské autonomní republiky dneska. Tehdy to byla stopadesátitisícová aglomerace topící se v panelákové šedi. Pouze dvě restaurace, do druhé nám průvodce zapověděl zavítat, prý by to bylo nebezpečné. Uprostřed města stál velký Univermag. Prázdné, dočista prázdné police, za pulty nudící se, pokuřující prodavači, jen ve dvou odděleních bylo cosi ke koupi: v sekci kožešin vydělané sobí kůže a v sekci knih Leninovy a Brežněvovy spisy.
Cestování podél budoucího BAMu, s výjimkou krátkých zastávek v úchvatné přírodě sibiřské tajgy, sotva stojí za zmínku. Neuspořádaná staveniště a umounění dělníci v helmách, kteří nás v rozhovoru pokaždé ujišťovali o nerozborném přátelství mezi Sovětským svazem a Československem. Jen jednou jsem byl při té cestě doslova u vytržení. To když nás naložili do malého Jaku 42, letěli jsme asi hodinu nad tajgou, přistáli na lokálním letišti a odtud pokračovali gazíkem na velkou vysekanou paseku v tajze. Stál tam dvoupatrový dřevěný dům s nápisem Vokzal. Uvnitř seděl muž v uniformě s vizitkou načalnik pojezda, který nás pohostil čajem. Stavbařům kolejí však v tu chvíli zbývalo k tomuto nádraží urazit dvě stě, tři sta kilometrů. Skoro jako z Gogolových komedií.
Po návratu z Jakutska nás opět z neznámých důvodů nechali trčet tři dny v Moskvě. Mohli jsme se s Benem v hotelu Rossija ukousat nudou. Co kdybychom zavolali těm holkám, řekl Ben, pozveme je na skleničku, aspoň to bude nějaká vzpruha. Vytočil jsem darované číslo. Telefon dlouho vyzváněl a pak se ozvalo: Komissariat gosudarstvenyj bezopasnosti, slušam. Okamžitě jsem zavěsil.
* * *
Rok po mém návratu z Ruska režim rozpoutal hysterii kolem Charty 77. Přečíst jsme si ji nesměli, zato jsme byli pod nejrůznějšími výhrůžkami nuceni podepisovat Provolání čs. tvůrčích svazů známé jako Anticharta. Každý takový podpis měl různý motiv, myslím ale, že mnohé redaktory, spisovatele, filmaře, výtvarníky a další k němu přiměla fáma pološeptem šířená v kulturních institucích. Zněla zhruba takto: kdo podepíše, bude moci normálně působit v oficiální kultuře, tímto aktem kulturní pogrom skončí. Zda ji rozšířila StB nebo samotná strana, těžko soudit, jisté je, že mnozí moji známí z kulturního světa se k ní upínali jako k naději.
Rozhodl jsem se Antichartu nepodepsat – a pak jsem udělal něco horšího. Okamžitě jak se v redakci Práce objevily podpisové archy, hodil jsem se marod a doufal jsem, že se na mě zapomene. Zapomnělo se, jenže nemoc jsem naplánoval na krátkou dobu. V den mého návratu do redakce podepisovali Antichartu v Divadle hudby populární zpěváci a komici a já tam musel mašírovat a napsat obšírnou zprávu, že i celý populární žánr se hlásí k tzv. reálnému socialismu. Mohl jsem odmítnout? Mohl, ale nenašel jsem odvahu nést důsledky.
* * *
K nepříjemnostem mého pobytu v Práci patřilo povinné referování z Festivalu politické písně v Sokolově a z Neumannových Poděbrad. Snažil jsem se ty články psát ryze odborně. Tak jsem v jednom z nich zkritizoval výstup recitátora a herce Alfréda Strejčka právě na Neumannových Poděbradech, zdál se mi příliš patetický. Den po otištění se v mé redakční kóji prudce rozrazily dveře a dovnitř razantně vstoupil samotný interpret, doprovázen svou tehdejší přítelkyní a pozdější emigrantkou (sic!) Consuleou Morávkovou. Oba mi svorně začali lát, že můj odsudek Strejčkova skvělého výkonu byl diktován tím, že se on angažuje pro politiku strany – a že tedy požadují tiskovou opravu. Vyhodil jsem je. Šli o patro výš stěžovat si šéfredaktorce.
Tou byla tehdy Miroslava Daňková, mezi normalizačními šéfy bílá vrána. Vzdělaná, sečtělá, rusky, francouzsky a italsky mluvila plynně. V padesátých letech vedla italské vysílání Československého rozhlasu a šeptalo se o ní, že je agentkou KGB. Asi na tom něco bylo, po jejím příchodu Práce hojně uveřejňovala texty sovětské agentury APN a především vůči nadřízeným vystupovala s neobvyklou suverenitou. Zažil jsem v její kanceláři telefonát s všemocným tajemníkem ÚV KSČ Fojtíkem. Cosi jí nařizoval a ona ho ledově odbyla: Ne, soudruhu Fojtíku, šéfredaktorkou jsem já, až budeš ty, tak to tak bude. A zavěsila.
Po odešlém Aloisi Humplíkovi mě pověřila vedením kulturní rubriky. Ale také do redakce přijala několik podivných postav, například jakousi soudružku Sulkovou, kterou jmenovala šéfkou zahraničního oddělení. Dotyčná soudružka ve mně okamžitě vycítila „třídního nepřítele“ a na poradách vedoucích kulturní rubriku tvrdě kritizovala. Prý v ní dávám slovo pravicovým oportunistům. Daňková však tu denunciaci vždy rychle uťala. A chránila mě též před hromobitím, které soudruzi z „útisku“ (Úřad pro tisk a informace – následná cenzura) či z různých oddělení ÚV spouštěli kvůli kdejaké drobnosti, která se jim v novinách nelíbila. Například jsem jednu tiskovou stranu sobotní přílohy věnoval stému výročí Paula Kleea včetně reprodukcí jeho kreseb, což rozlítilo byvšího neúspěšného malíře, soudruha Semína z kulturního oddělení ÚV KSČ. Požadoval vůči mně uplatnit sankce a soudružka šéfredaktorka ho zpražila slovy, zdalipak ví, že Paula Kleea zařadili nacisté do sféry zvrhlého umění, a jestli se tedy s nimi solidarizuje.
A měla vkus, hrubě se jí nelíbila podoba i obsah sobotní přílohy, kterou dosavadní vedoucí Vondra s malířem Štemberou naplňovali v kondelíkovském stylu včetně přihlouplých Štemberových karikatur. Tak mi ji hodila na krk. Říkalo se, že po té změně to byla výborná příloha. Myslím, že výborná nebyla, mantinely, v nichž jsme se směli pohybovat, byly příliš úzké. Reportáže, sloupky a fejetony měly jistou literární úroveň: jako redaktora jsem přijal mladého spisovatele Jiřího Medka, který témata zadával svým generačním druhům. A sem tam v ní opravdu cosi zajímavého vycházelo, třeba Jungwirthův seriál Nádeníci strachu, mapují americkou detektivní hard-boiled school. Mou zásluhou snad bylo, že jsem grafickou tvář přílohy svěřil surrealistickému malíři Martinu Stejskalovi a obstaral mu tak živobytí.
S Martinem Stejskalem jsme se pak znovu setkali v Divadelních novinách. Vytvořil jejich první grafický koncept a víc než deset let byl jejich dvorním úpravcem.(Pokračování.)
Komentáře k článku: Útržky z paměti (VI) V Polsku, v Jugoslávii, v Rusku a zase doma
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
