Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Útržky z paměti (VII) Bohnice, Ypsilonka, Svaz dramatických umělců

Politický (špionážní?) background Miroslavy Daňkové – byl-li vůbec jaký – nebyl absolutní, jak si patrně myslela. Jako blesk z čistého nebe přišlo její odvolání z funkce šéfredaktorky Práce a vynucený odchod do penze.

Soudruzi zřejmě potřebovali trafiku pro Cyrila Smolíka. Byl původně zpravodajem Československé televize v Německé spolkové republice. Proslavil se rvačkou s tamní policií a jeho reportáže z německých měst, v nichž luxusně oblečené davy a míhající se mercedesy a volkswageny doprovázel slovy tady v západním Německu už žebrá téměř každý, byly neúnosné i pro nízká měřítka normalizační televize. Byl to jeden z nejodpornějších lidských typů, které jsem kdy v životě potkal. Poprvé jsem ho spatřil v redakčním bufetu, kde si po jídle z úst vyndal protézu, počal ji čistit a zbytky jídla v puse vyplivoval na podlahu.

Coby nový šéfredaktor mě, snad už třetí den po svém nástupu, Smolík zbavil vedení kulturní rubriky a do pozice její šéfky jmenoval Ninu Divišovou, která dosud pracovala ve sportovní rubrice týdeníku Svět práce a s kulturou ji spojovalo pouze manželství s rockovým zpěvákem a hudebníkem Michalem Prokopem. Týden na to mi soudruh šéfredaktor vyřadil z novin recenzi na inscenaci Ostře sledovaných vlaků v libeňském divadle. Šel jsem se ho zeptat proč. Odpověděl: Protože Hrabal je lump a darebák a jeho jméno se v mých novinách už nikdy neobjeví. A pokračoval: Řekněte mu to, já dobře vím, že se s takovými lidmi stýkáte, vy jste typická ředkvička (navrchu rudý, vevnitř bílý) a já vás dostanu k lopatě.

Beze slova jsem jeho kancelář opustil a druhý den jsem podal výpověď s žádostí o okamžité ukončení pracovního poměru. Smolík ji nepřijal a napařil mi devítiměsíční výpovědní lhůtu.

Vydal jsem se do Bohnic za primářem Janem Cimickým, s nímž jsem se znal přes Vladimíra Justla. Cimický byl též básník a překladatel francouzské literatury. Řekl: Diagnostikoval jsem ti těžkou endogenní depresi, tři dny si poležíš tady v ústavu a potom tě předám do ambulantní péče. Jednou měsíčně budeš chodit na kontroly k obvodnímu psychiatrovi, mluvit budeš podle mých pokynů, léky, které ti předepíše, si v lékárně vždy vyzvedneš a hodíš je do koše. Stalo se.

Po devíti měsících jsem byl zázračně uzdraven – a bez místa. Aniž bych o to žádal, dostal jsem nabídku lukrativního zaměstnání v Československé televizi. Mé nástupkyni, nové šéfce kulturní rubriky deníku Práce, bylo velice žinantní, že ve funkci nahradila právě mě, a rozhodla se mi pomoct. S manželi Prokopovými jsem se totiž dobře znal od dob mého angažmá v Melodii. Několikrát jsme se rodinně vzájemně navštívili a dvakrát jsme společně pobývali na odborářské rekreaci. Nina je slušná žena, nakonec právě ona opravdu psychicky zkolabovala po věčných konfliktech se Smolíkem a rovnou z redakce ji odvezly bílé pláště. Jejím otcem byl plukovník Diviš, první náměstek ústředního ředitele Čs. televize. Jak by se ti líbilo být dramaturgem zahraničních pořadů? zeptal se mě na schůzce, kterou Nina smluvila. Budeš jezdit po západní Evropě a z tamních televizí vybírat programy, co by se nám hodily. Doma ti půjde plat a v cizině budeš mít valuty. Namítl jsem, že pořádně neovládám žádný cizí jazyk. Nevadí, v rychlokursu tě nějaký naučíme. To se ví, že se mi to líbilo. Vyplnil jsem příslušné papíry a soudruh náměstek stanovil další setkání za čtrnáct dní. Na něm pravil: Je to schváleno, ale je tu ještě maličkost. Chtějí s tebou mluvit soudruzi z vnitra. – A o čem? – Nic zvláštního. Podepíšeš jim spolupráci a občas pro ně něco venku vyzvedneš a něco někomu doručíš. Odmítl jsem. Soudruh plukovník řekl, že si to mohu rozmyslet a do týdne mu zavolat. Nezavolal jsem.

Byla tu ale ještě jedna šance. Alex Koenigsmark, s nímž jsem se spřátelil na divadelních festivalech a jehož povídky jsem tiskl v příloze Práce, mě navštívil s tím, že v rozhlase v redakci seriálů hledají „slušného komunistu“. Ve straně je jen její šéf – jeho dobrý přítel – a je mu přičítáno k tíži, že není s to obsadit tak závažná místa dramaturgů alespoň jedním členem KSČ. Přijal jsem tu nabídku s ulehčením. Žena, výtvarnice hraček a loutek, byla na volné noze a uživit rodinu z jejích příležitostných příjmů a mých pár stovek, jež jsem vydělával bokem, bylo obtížné.

* * *

Těch pár stovek bokem byl plat za čtvrt úvazku dramaturga ve Studiu Ypsilon, jež se Janu Schmidovi v roce l979 podařilo „přesadit“ z Liberce do Prahy. Dramaturgy jsme byli jmenováni tři – Zdeněk Hořínek, já a Jan Bernard, ale ten to rychle vzdal, takže jsme zůstali se Zdeňkem jen my dva.

Liberecká Ypsilonka byla po Semaforu a Činoherním klubu mým třetím divadelním uhranutím. Poprvé jsem ji uviděl v Divadle Na zábradlí s Picassovou „nehratelnou hrou“ Touha chycená za ocas a podruhé v divadle Ateliér se Swingovým večerem tzv. na přidanou. Něco takového jsem předtím nikdy neviděl. Divadlo, které pracuje s totální autenticitou a „vtipy a situace“ z ulice přenáší rovnou na jeviště. Divadlo, v němž se při improvizovaných večerech pere na jevišti prádlo a o Vánocích smaží kapr. Divadlo objevující tzv. nehratelné hry a témata, jejichž inscenování považují jiná divadla za nemožné. Divadlo „Gesamtkunstwerk“, spojující činohru, operu, swing a rozhýbané výtvarno v originální celek. Divadlo sázející na kolektivní improvizaci jako základní metodu výstavby inscenace. Jan Schmid je tvůrcem svébytného divadelního stylu, který nemá v českém divadle precedent a jenž oslovuje publikum dodnes. A kromě toho je Schmid otevřenou osobností, která přijme každého, kdo se zajímá o jeho poetiku. A tak přijal i mne.

Schmidem vytoužený přechod Studia Ypsilon z Liberce do Prahy byl umožněn tolerantním ředitelem Státního divadelního studia Petříkem, které spravovalo pražské malé scény. SDS mělo centrální dramaturgii, jíž jsme se Zdeňkem funkčně podléhali, nutno ale říct, že do našich dramaturgických záměrů nijak nezasahovala. Sestávala ze dvou osob, které jsme posměšně nazývali Dobšinskij a Bobšinskij – mladého Hubače, který se už tenkrát (podle mě marně) pokoušel být dobrým scenáristou jako jeho otec, a překladatele Oldřicha Černého. Když se po listopadu 1989 přítel Černý stal šéfem naší tajné služby, říkali jsme si s Vladimírem Procházkou (který mu tenkrát funkčně podléhal jako dramaturg Činoherního klubu), že můžeme klidně spát.

V roce 1980 bylo Státní divadelní studio, jež malým scénám umožňovalo přece jen volněji dýchat, zrušeno a jeho soubory přifařeny ke kamenným divadlům. Ypsilonka statutárně přešla pod Divadlo Jiřího Wolkera – a bylo hůř. Ředitel Karel Richter vystupoval vůči Ypsilonu často mocensky a jeho (nám nadřízený) dramaturg Bohumil Nekolný, zvaný Pegy, občas zasahoval do ypsilonské dramaturgie, což ospravedlňoval různými taktickými důvody. Ještě v roce 1988, uprostřed československé parodie sovětské perestrojky, nám vyškrtl z dramaturgického plánu Kafkovu Ameriku, a když jsme se s Janem Schmidem ptali proč, řekl, že to nepovažuje za takticky vhodné, a diskusi s námi rázně ukončil. Hořínkova dramatizace nedokončeného románu Franze Kafky mohla mít ve Studiu Ypsilon premiéru až po listopadovém převratu.

Působení v Ypsilonce mě přivedlo do Svazu českých dramatických umělců, respektive do komise pro tzv. studiová divadla, kterou vedl právě Bohumil Nekolný. Skládala se ze zástupců malých scén, většinou jejich dramaturgů, z Husy na provázku (která se musela přejmenovat na Divadlo na provázku, když jakýsi vtipálek připsal na plakát s titulem Husa na provázku k prvnímu slovu písmena á a k), Činoherního studia, hradeckého Draku, Divadla na okraji, Ypsilonky a přizvaných kritiků a publicistů.

Zadáním komise bylo posuzovat tvorbu studiových divadel, její role však byla především obranářská: odbornými posudky a diskusemi po premiérách zachránila mnohé inscenace, které normalizační moc hodlala zakázat. Oficiální autorita a jistá moc svazu byla spjata s jeho předsedkyní, členkou ÚV KSČ (a přední sovětskou kolaborantkou), herečkou Jiřinou Švorcovou: snad díky vědomí příslušnosti ke svému stavu však dramatické umění spíš hájila, než že by mu do cesty kladla překážky. Vím, že několikrát pomohla i Cimrmanům a Jiřímu Suchému v Semaforu. Veřejnost ji nenáviděla. Když přišla z titulu své funkce na pražskou Letnou podpořit Divadlo ve stanu, které bylo těsně před zákazem, publikum ji vypískalo.

Autoritářské manýry Pegyho Nekolného mi však brzy přišly nesnesitelné a raději jsem přestoupil do jiné svazové komise – pro autorskou tvorbu. Její smysl byl podobný: bránit hry současných dramatiků a pomáhat jejich uvedení. Tlak normalizačních činovníků na kulturu se stále zvyšoval, nepřijatelný pro ně byl nejen nonkonformní Karel Steigerwald, ale i Oldřich Daněk, jehož dobré hry přímo ani nepřímo o soudobém společenském marasmu věru nevypovídaly.

Z diskusí nad textem byl vždy pořízen zápis s doporučením, jímž tvůrci šermovali v souboji se svými schvalovateli. Po emigraci šéfa komise Karla Vondráška jsem se stal jejím předsedou.

Nemám k dispozici zápisy z jednání té komise, ale dám ruku do ohně za to, že její stanoviska k „problematickým“ hrám byla vždy kladná. Podíl měla kupříkladu, na samém sklonku normalizace, na uvedení dramatu Hlasy ptáků zakázaného Josefa Topola v Divadle na Vinohradech. Hlavní zásluhu na možnosti hrát Topola si v brožuře Aparát / Soumrak polobohů přičítá básník a prozaik Jaroslav Čejka, tehdy stranický funkcionář z kulturního oddělení ÚV KSČ. Možná ji tenhle „ranhojič české kultury“, jak nazývá sebe samotného, opravdu měl. V diskusi nad Topolovým textem však vystupoval velmi obezřetně a jeho uvedení vázal na různé podmínky. Nedůvěřoval jsem mu, po pravdě řečeno, štítil jsem se ho jako autora Kulisáků, prvního normalizačního románu, který ještě před Pludkovým Vabankem poplival šedesátý osmý rok. Bylo to o to horší, že Čejka ovládá finesy literárního řemesla a Kulisáci jsou napsáni čtivým stylem. A mou nedůvěru vůči němu prohloubila stať Kýč třetí generace publikovaná v Kmeni, v níž kriticky popravil Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí – a zapomněl ovšem dodat, že si ji v Československu nemůžeme přečíst.

Diskuse nad posuzovanými texty musela být jakoby kritická, museli jsme v ní klást otázky autorům, jak to nebo ono mysleli, a obě strany byly srozuměny s tím, že je to předem připravená hra. K debatě nad Topolovými Hlasy ptáků jsme přizvali také režiséra připravované inscenace Jana Kačera. Utkvěla mu v paměti natolik, že si na ni vzpomněl i ve výpravném sborníku Divadlo na Vinohradech 1907–1997: Topolovu hru jsme prosazovali velmi těžko a dodnes vzpomínám na slyšení v jakémsi dramaturgickém sborečku pitomců a na aroganci jejich předsedy, nyní velmi agilního šéfredaktora Divadelních novin. Nemám Janu Kačerovi za zlé jeho hrubá slova a ani vteřinu mě nenapadlo mu je připomenout, když jsem pro rozhlasovou Vltavu připravoval dokument k 50. výročí Činoherního klubu či pro tutéž stanici o rok později psal medailon ke Kačerovým osmdesátinám. Jenom podotýkám, že ta slyšení sboreček pitomců pořádal bez nároků na honorář, ve svém volném čase a několikrát byl povolán k raportu, jakou že to problémovou hru zase zaštítil.

Vím, že režiséra Kačera jsem v devadesátých letech několikrát popudil negativními recenzemi na jeho inscenace v Národním divadle, jednou se dokonce vyjádřil, že odchází z angažmá kvůli mně, což bylo značně přehnané. Na druhou stranu musím říct, že když Divadelky požádaly o finanční podporu Nadaci Charty, které zrovna předsedal Jan Kačer, byla nám promptně udělena.

* * *

Svaz českých dramatických umělců vydával čtrnáctideník Scéna. Jeho prvním šéfredaktorem byl Otakar Brůna, hodný, tolerantní muž, jehož pravomoci byly ovšem omezeny proti jeho vůli dosazeným zástupcem Josefem Jelenem. Bývalý kněz, v padesátých letech ve vězení, z něhož se vykoupil spoluprací s StB, patřil k nejbrutálnějším normalizačním sekerníkům. Už na počátku normalizace v Rudém právu pod pseudonymem Otava útočil na režiséry, kteří nebyli nastupujícímu režimu po chuti, hlavně na Otomara Krejču a jeho Divadlo za branou. Brůna se Jelena bál a trvalo několik let, než se mu podařilo se ho zbavit. Hlučný, neustále zapřádající rozhovory s každým, kdo vstoupil do redakce, při nichž málokdy nedal najevo svůj militantní ateismus. Jenže co já vím? O Vánocích 1992 nebo možná 1993 jsem šel s dětmi na mši ke svatému Jakubovi. Hned u vchodu klečel Josef Jelen, modlil se a z očí mu tekly slzy.

(Pokračování.)

• Autor: Jan Kolář
• Publikováno: 28. května 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Útržky z paměti (VII) Bohnice, Ypsilonka, Svaz dramatických umělců

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ