Úvahy posttelevizní
Někdy mám pocit, že na Kavčích horách trpí povážlivou ztrátou paměti. Jako by zapomínali, že mají v archivu kvalitní dokumenty, vyrábějí méně kvalitní, jež k tématu nepřidávají nic nového. V roce 2000 natočila Kristina Vlachová snímek, za který dostala prestižní cenu v Chicagu: Zprávu o králi Šumavy. Mimo jiné i na základě jeho zhlédnutí odměnil prezident Václav Havel jeho protagonistu, statečného převaděče Josefa Hasila, vysokým státním vyznamenáním. Proto jsem byl zvědav, co nového tvůrci vybádali v novém zpracování tématu (Král Šumavy v rámci cyklu Po stopách třetího odboje, scénář Luděk Navara, režie Marcel Petrov, ČT 2 10. 1.). Zarazila mě už anotace na webu ČT: ostravští tvůrci prý natočili unikátní svědectví o člověku, jenž žil v utajení v Chicagu, jeho pobyt je dosud zcela neznámý, a cyklus Po stopách třetího odboje bude první (sic!), který jeho story přinese na TV obrazovky. Přitom snímek recykloval to, co natočila už Vlachová. Jako by na Kavčích horách zapomněli, že mají všechna práva k repríze staršího snímku. Proč ČT utrácí peníze na prostou recyklaci již zpracovaného tématu, která krom zprávy, že pan Hasil se svou manželkou v Chicagu stále žije, nepřináší nic nového? (Něco podobného jsem zažil v den padesátého výročí smrti Vlasty Buriana – je hezké, že ČT v pořadu Komici na jedničku opakuje již dříve natočené (prosto)pravdy o komikově osudu, jako by ale zapomněla, že už od roku 2007 má copyright na hodinový dokument o Burianově vzestupu a pádu Sesazený král komiků z dílny režiséra Petra Kotka, který je mj. podrobnou rekonstrukcí celé komikovy poválečné kalvárie. Kdy už ho jindy reprizovat, než v den kulatého výročí 31. ledna?
Brožová žádala trest smrti dokonce i za údajné šíření mandelinky bramborové! Sedmaosmdesátiletá Ludmila Polednová-Brožová v dubnu 2009 při nástupu do věznice ve Světlé nad Sázavou FOTO MÁRIA RUŠIŇOVÁ
To naštěstí není případ snímku režiséra Víta Hájka Příběh herečky (scénář napsal dle své stejnojmenné knihy historik Petr Zídek, který – vedle dalších historiků Tomáše Bursíka a Aleše Kýra – ve filmu též vystupuje). Dokument, odvysílaný 8. 2. na ČT 2, je příběhem prokurátorky Ludmily Brožové-Polednové, známé z procesu s Miladou Horákovou – i ze svého „vlastního“ procesu (byla v regulérním demokratickém řízení odsouzena na 6 let, odseděla si však pouhý rok a devět měsíců, a na základě prezidentské milosti byla tři dny před Štědrým dnem 2010 propuštěna). Připomeňme, že novopečená kandidátka na prezidentku Jana Bobošíková v době procesu s Brožovou v deníku Metro porovnala obě „statečné“ ženy, rozuměj Miladu Horákovou a Ludmilu Brožovou, a shledala je, protože si každá stála odvážně za svou pravdou, obě hodné obdivu. Kandidátka na prezidentku se tedy domnívá, že vrah je stejný hrdina jako oběť (má-li kandidatura představitelky takto deviantního myšlení zatím „jen“ 3% podporu veřejnosti, je to pro mne zpráva o zatím „jen“ 3% deviaci současné populace). Dokument byl pozoruhodný zejména ve dvou směrech: že nezůstal pouze u procesu s Horákovou, ale podrobně se zabýval i méně známými procesy (Brožová žádala trest smrti dokonce i za údajné šíření mandelinky bramborové!). Proces se skupinou Milady Horákové, který spolu s řetězově následnými procesy se stovkami odsouzených je největší kauzou poúnorové soudní mašinérie, nebyl zdaleka jediný, na němž se prokurátorka podílela. Práva sice vystudovala za dva roky (jako někteří dnešní rychlodoktoři z Plzně), ale jelikož se v nejsledovanějším procesu výborně osvědčila, od té doby její pilná práce na justičních jatkách ještě zintenzivněla. Další přidanou hodnotu portrétu vidím v důsledném uplatnění podceňované role divadla (teatrality) nejen ve vystupování, v rétorice, ale i v motivacích jednání a celoživotního nasměrování rudé prokurátorky. Divadelní maskou bylo už její jméno – jmenovala se Biedermannová, ale jelikož se inscenátorům nehodilo, aby zrádkyni s typicky českým jménem soudila žena s „germánským“ jménem, přijala jméno po matce za svobodna. Ostatně kariéru začínala jako herečka Divadla mladých pionýrů a brzy poznala, že doba nabízí jejímu herectví jinší šance. A tak se celoživotně vehrála do role třídní mstitelky na celostátně sledovaných soudních scénách, kam přenesla svůj revoluční patos, který zněl přece jen melodičtěji než šmíráctví Urválkovo: byla jeho „lyričtější“ variantou. Namísto divadelních emocí rozséval její citový jed utrpení skutečné: místo potlesku smrt. Ale dodejme, že jeviště soudu jí bylo ještě malé: podle zprávy ČTK z 16. 6. 1950 svolala veřejné shromáždění v Nuslích, kde řekla: Nejvyšší soud bude o odvolání čtyř k smrti odsouzených – mezi nimi i dr. Horákové – rozhodovat jako soud, kde rozhodne vůle pracujících. Již dnes nám docházejí rezoluce, aby trest byl vykonán (…) A tak Nejvyššímu soudu byla z iniciativy Brožové odeslána rezoluce, v níž občané Prahy 14 děkují Státnímu soudu za spravedlivý rozsudek a žádají, aby Nejvyšší soud rozhodl co nejrychleji, aby mohl být vykonán spravedlivý trest.
Komentáře k článku: Úvahy posttelevizní
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
