Úvahy posttelevizní: Ceny, křeč a televize
Také jste si všimli, jak se kolem některých nepodarů na obrazovce, uváděných s bezpochyby bohulibými úmysly jinak sympatickými lidmi, chodí jako kolem horské kaše? Takové taktní obcházení doslova tekutého trapasu v přímém přenosu týkalo se letos i udílení cen, jak jinak než „prestižních“ (už to samotné slovo v našich mediálních končinách pomalu ztratilo nadužíváním prestiž) Magnesia Litera. Udílelo se ve Stavovském divadle 10. dubna 2011. Nevím, kde se u nás bere pověra, že udílení cen za cokoli musí být pro obrazovku opentleno nějakým „originálním“ – s meritem věci nesouvisejícím – nápadem na taškařici, v jejímž stínu se samotný akt oceňovaných děl i osob stává něčím dokonale vedlejším, ba zbytným. O knihách i osobách – neřku-li o dobře utajených porotách – se nedozvíme vcelku nic. A přitom představit ve zkratce značně neprůhledný systém, kritéria výběru a složení porot by v tomto případě nebylo od věci. Už proto, že snad jediná průhledná z devíti cen je cena čtenářů, o níž rozhoduje široké internetové hlasování; záhadnější je „velká 300členná porota“, složená výhradně z „lidí z branže“, jež uděluje dvě ceny (kniha i objev roku): pátral jsem namátkově ve svém okolí mezi lidmi, kteří buď publikují nebo píší o knihách (sám jsem jich vydal osmnáct a referuji o nich s přestávkami 30 let), ale velkého porotce jsem se nedopátral: asi se nepohybuji v těch správných kruzích. O šesti z devíti cen Magnesie rozhodují pětičlenné poroty, v nichž se to možnými střety zájmů jen hemží. Na jeden příklad lobbistického „tlačení titulů“ svých kolegů z okruhu Revolver Revue upozornil už před půlrokem na Vltavě v laskavě kritickém tónu Jáchym Topol. A právem: v porotě za prózu sedí např. významný editor a kritik, spjatý právě s Revolver Revuí (pomiňme, že podle údajů z webu v rozporu se statutem ceny porotuje už čtvrtý rok). A letos už je podruhé laureátem za prózu autor z vydavatelské „stáje“ Revolver Revue (letos za faktograficky značně problematický román Vrač, který je monologem zhrzeného ruského herce; autor si ho na ceremoniál „náhodou“ přivedl s sebou a představil ho v jednom z mála živých vstupů večera vtipně českému publiku). Na další z možných střetů zájmů, tentokrát v oboru literatura faktu a nakladatelství Academia, upozornil už v LN myslím dost průkazně Petr Zídek. Ale vraťme se k samotnému ceremoniálu.
Ceny předávaly i Dagmar Havlová a Aňa Geislerová, Magnesia Litera 2011 FOTO ARCHIV
To, že před časem Jan Burian při udílení cen „jen“ mluvil, jak mu jeho prostořeký zobák narost, o svých knižních láskách i neláskách, a občas do toho u piana zapěl píseň, připadalo ambiciózním tvůrcům Litery zřejmě málo. I měli nápad: vymyslí si pro cenu napříště reklamně pohledného, milého maskota v podobě dnes asi největší sympaťandy mezi filmovými celebritami. I napíší Anně Geislerové vtipný textík, který ona s přidanou hodnotou rozpaků odříká – a ještě vsadí skvělou herečku jako loutku do uměle zkonstruovaného „divadelního“ rámce. Výsledkem podobných upocených snah o „inscenaci“ bývá specifický žánr, zvaný křeč. Příznačný pro tento žánr byl letos ve Stavovském moment, kdy za právem oceněnou Hanu Androníkovou přišla převzít cenu čtenářů nám neznámá osoba mužského pohlaví (manžel? bratr? manažer?), která sice vyslovila milé přání, aby se spisovatelka uzdravila, ale zapomněla se představit: té osobě, neuvyklé vystupovat, nevyčítám pranic, zato zkoprnělé moderátorce a ostatním účinkujícím téměř všechno. Vrcholem trapnosti ceremoniálů bývají odjakživa proslovy činovníků. Až na drobný detail, že někdejší cenzuru nahradila sponzura (proto se do Stavovského přišel svěřit s láskou ke knize i faktický prezident ČEZské republiky Martin Roman), se od Biľakových časů mnoho nezměnilo. Fráze i pakultura projevu jsou stejné, stejná je bohužel i servilita moderátorů (nechápu, proč se moderátorka snažila zachraňovat antikulturní proslov z knížecího dopuštění ministra kultury a loudit pro něj potlesk slovy: Oceňme odvahu pana ministra, že sem přišel!
V jednom se však musím moderátorky zastat: byla po celý večer zapasována do svěrací kazajky stupidního nápadu, že někdo v sále ukradne knihu roku, a tak celý večer přerušují dva „kriminalisté“, pátrající po knize (což je jim záminkou k nekonečným vtipuprostým tanečním a pěveckým exhibicím). Doporučil bych jim domácí studium pojmů „střih“ a „zkratka“ – třeba u kolegy Ondřeje Havelky, který v zájmu temporytmu večera při přímém přenosu z vydařeného předávání cen plzeňského Finále (23. 2. na ČT 2) neváhal omezit svůj zpěv třeba jen na třetinu, v jednom případě dokonce dvacetinu písně: věděl totiž, že tam je on kvůli filmům, a ne naopak. Nemluvě o Janu Budařovi, jemuž při – tentokrát výjimečně šťastném – moderování letošních Lvů asistovali tanečníci, kteří ovládali umění u nás i v politice z nejvzácnějších: umění včas přestat.
Komentáře k článku: Úvahy posttelevizní: Ceny, křeč a televize
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
