Úvahy posttelevizní – Vraždění po česku

Čest a chvála budiž vzdána protentokrát České televizi a konkrétně režisérovi Davidu Vondráčkovi za dva dokumenty, jež se odhodlala veřejnoprávní televize uvést 4. a 6. května (ten druhý, drastičtější – Vraždění po česku – dokonce v „prime timu“ ve 20.00 na ČT 2). Oba snímky vnesly do obecného jubilejního tlachání a opakování stokrát řečeného kolem konce 2. světové války a tzv. divokého odsunu fakta a skutečnosti, jež dosud buď vůbec nebyly zveřejněny, nebo nejsou (odmítají být?) obecně akceptovány. Jakkoli první snímek (Sbohem Český koutku) ukazuje na první pohled dost nepřehlednou, nekonečnou absurditu plošných historických řešení na osudu odsunutých kladských Čechů (hlava polská, srdce české a úředně jsem byl Němec, upozorňuje jedna z postav příběhu) a brutalita války je tu dokumentována mj. příběhem paní Marie Jahodkové, jež vděčí za své narození sovětskému vojákovi, který znásilnil její matku, snímek nakonec nevyznívá krutě, spíše hořce úsměvně a místy dokonce pozitivně (to když líčí solidaritu neznámých Čechů z vnitrozemí, kteří se vyhnaných kladských krajanů ujali). To se v žádném případě nedá říci o druhém snímku, který vybočuje z obvyklého standardu snímků, jež nás – a je to tak kvůli udržení historické paměti dobře – utvrzují v tom, co už v zásadě víme (že hitlerovský nacismus, jindy stalinský komunismus bylo bezprecedentní zlo). Vondráčkův snímek přináší však skutečnosti, jejichž existenci 65 let po válce a 20 let na svobodě dosud většinově odmítáme vůbec vzít na vědomí, natož je kriticky reflektovat. Odporují totiž navyklým představám o nás Češích jako vždy a všude obětech, nikdy masových vrazích, provádějících ať už v civilu nebo v uniformách pravidelné československé armády zvěrstva, srovnatelná s těmi nacistickými nebo později komunistickými. A správně v dokumentu konstatuje historik Toman Brod, že v těchto dějinných zvratech nelze zabránit reakcím anonymních občanů, kteří si vybíjejí nahromaděnou nenávist vůči zlu třeba i na bezbranných obětech, že však prvním úkolem demokratického politika by mělo být tyto nahromaděné emoce tlumit, dávat jejich průchodu právní rámec, a ne je rozdmychávat či dokonce nepřímo k násilí vyzývat, jak to fakticky učinil prezident Edvard Beneš při nešťastném a mohutně aplaudovaném projevu 16. května 1945 (Je třeba vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých.), jak to učinil svými výzvami i generál Španiel (Vyčistit prostor od Němců) nebo čtyři vrcholní politici země (kromě Beneše i Zdeněk Fierlinger, Ludvík Svoboda, a Prokop Drtina), podepsaní pod nemravným „amnestijním“ zákonem číslo 115/Sb., který de iure prodloužil válečný stav i „s činy oprávněné odplaty“ až do 28. října 1945. Snímek však – tentokrát ústy historika Tomáše Staňka – nesmlčel jako možnou příčinu (nikoli omluvu) českých zvěrstev těsně předchozí zvěrstva nacistická, páchaná doma i na frontě, jež se mohla negativně otisknout do mentality frontových vojáků. Jenže bohužel – masoví vrahové, velící masakrům, nebyli většinou žádní frontoví hrdinové (četník Bohuslav Marek, František Říha, falešný kapitán František Foukal, mimochodem kolaborant a pozdější agent StB „Gorjači“). Hned v úvodu přináší snímek otřesný archivní dokument – amatérský film z masové vraždy německých civilistů na Bořislavce. Můžeme donekonečna diskutovat o historické oprávněnosti násilného transferu tří milionů našich bývalých spoluobčanů, oba tábory (jež se jako semiotickým znakem svého přesvědčení přizdobují jedním ze dvou pojmenování – odsun / vyhnání) se asi nikdy neshodnou, ale na něčem bychom se měli shodnout všichni. 750 tisíc lidí bylo při divokém odsunu vyhnáno a 25 tisíc zabito protiprávně, a 763 zavražděných civilistů – včetně pěti dětí – u Postoloprt (stejně jako jindy 120 žen a 72 zblízka zastřelených dětí u Přerova) nemělo zůstat trvale bez trestu. Už kvůli satisfakci třem synům zvražděných otců, vystupujícím ve Vondráčkově filmu…