Úvahy posttelevizní

Věčnou otázku co s divadlem na obrazovce vyřešili už v roce 1965 dramaturg Miloš Smetana, scenárista Evžen Turnovský a průvodce pořadem (tehdy se ještě neužívalo ohavného pojmu moderátor) Václav Voska. Ti zhruba pět let v cyklu Zveme vás do divadla (1965 – 1969) dokázali takřka nemožné – nejen přiblížit cca milionové divácké obci vybrané inscenace „zlatých šedesátých“ (od Dürrenmattových Fyziků přes V+W Sever proti Jihu až třeba po Hrušínského herecký koncert v Holbergově hře Jeppe z vršku), ale především přinášeli frázeprosté promluvy Václava Vosky, který vždy po hutném úvodu vedl jiskrné a přitom fundované dialogy s protagonisty, pamětníky i kritiky. Jako by se Voska řídil zásadou Thomase Manna, že myšlenková hloubka má se usmívat, vedl rozhovory o nejzávažnějších věcech s konverzační lehkostí i noblesou sobě vlastní (ale zároveň i s osobním nasazením, s neodmyslitelnými intonacemi, slovníkem i názory, tedy žádný diktát „objektivnosti“, „vyváženosti“ či nedejbože „politické korektnosti“). A nemluvil jen tak s ledaským – vyzpovídal např. Jana Wericha, Leopoldu Dostálovou, Jiřího Steimara, Františka Kováříka, Otomara Krejču, Otu Ornesta, Miloše Kopeckého, Josefa Trägera, Jana Kopeckého a desítky dalších. Pouštěl jsem si nedávno ty půlstoleté dialogy (některé z nich vyšly před pár lety na CD péčí vydavatelství Lotos), a žasl jsem nad jejich aktuálností, skalpelově přesnými postřehy i krásou češtiny: nenašel jsem v nich jedinou banalitu, jako sběratel floskulí bych tady byl – na rozdíl ode dneška – zcela bez práce. Někdy – jako o přestávce Fyziků – vedl Voska dokonce rozhovor sám se sebou a pomocí citátů z Dürrenmatta vyjadřoval i své kontroverzní názory na divadlo, například na „ztotožnění herce s postavou“: Herec musí být sám sebou… Myslíte, že by herec měl umět dánsky, když hraje Hamleta?“ (1966).

Jenže čas oponou trhnul, přišla normalizace a Voska z obrazovky zmizel. Možná jsem nenapravitelný nostalgik, ale zdá se mi, že s Voskou zmizela z obrazovky i živá prezentace divadla. Nezmizely samotné přenosy – od roku 1982 až dodnes má stejnojmenný nepravidelný cyklus, dokumentárně nesmírně cenný, na starosti rutinně zkušený dramaturg Ondřej Šrámek. Ten zpravidla přebírá i někdejší Voskovu úlohu v rádoby odborných úvodech i ve sporadických, žel neosobních, kožených a uctivě korektně vedených dialozích s protagonisty inscenací:… Jak byste charakterizoval pana Štandlíka?… zeptá se například protagonisty Pratchettovy Maškarády. Morávkovu výbušnou, vysoce třaskavou inscenaci Čechovova Višňového sadu na Vinohradech zase uvede konstatováním jako z čítanky: …Višňový sad je poslední hrou A. P: Čechova… Je to hra o konci světa tradičních jistot a pevných morálních hodnot, po kterém nastupuje věk pragmatismu… Neříkají se tu (až na zanedbatelné výjimky) žádné nepravdy, konstatují se tu jen – neosobně, „bez chuti a zápachu“ – věci očekávatelné a většině diváků ČT 2 dopředu známé. Chápal jsem podobné úzkostlivé snahy o korektnost a panický strach před vlastním názorem za normalizace, ale po roce 1989 je taková sterilita už anachronismem.

Jenže Šrámkovo kožené uvádění a rozmlouvání je pořád ještě oáza zeleně proti betonové šedi anonymních rozhovorů, na jaké tvrdošíjně buduje svou poetiku pražská redakce cyklu Divadlo žije! (naposledy druhou zářijovou sobotu). Voskovu osobnostnímu odkazu bývá naopak nejblíže varianta ostravská s živým a nefalšovaným Jiřím Šlupkou Svěrákem; třetí, brněnská varianta (viz první zářijová sobota) s živým kašpárkem Igora Dostálka je zatím nerozlišením otázek hercem a kašpárkem kdesi napůl cesty mezi pražskou sterilitou a ostravskou živostí. V Praze byla „eskatologie neosobnosti“ dovedena k dokonalosti (snad s výjimkou bouřlivé předloňské reportáže ze Semaforu v době grantové krize). Jde o bohorovné ignorování jazyka média, média povýtce vizuálního, stojícího a padajícího s živou, neanonymní osobností mluvčího. Podobně sterilní jako způsob vedení rozhovoru je tu i memorování cizích frází v anonymních „odborných“ komentářích mimo obraz. (Na konci se sice krčí jméno autora, za nějž to však neznámo proč čte neosobní hlas).

Argument, že dnes se už nevyskytuje žádný Voska, a proto nelze divadlo představovat jinak než takto mrtvolně, je urážkou dnešních herců, performerů i publicistů: tvrdí-li to někdo, pak nejenže nezná výrazné pražské i mimopražské jevištní osobnosti, nikdy neslyšel o Jaroslavu Duškovi, Janu Burianovi, Jiřím Havelkovi či Vladimíru Hulcovi, ale ani neposlouchá operní večery na Vltavě s Jaroslavem Somešem…