Divadelní noviny > Kritika

Už je tady zas aneb Dvakrát Schimmelpfennig

Málokterý současný dramatik je tak plodný jako Němec Roland Schimmelpfennig (*1967). Od roku 2001, kdy vzbudil celosvětovou senzaci hrou Arabská noc, většinou píše dva tři texty ročně, mnohdy na objednávku. I na repertoáru českých divadel jeho jméno figuruje celkem často. V této sezoně se Národní divadlo Brno vrátilo k autorovu hojně uváděnému, čtrnáct let starému textu Zlatý drak v překladu Petra Štědroně a Městská divadla pražská nastudovala v české premiéře a překladu Jany Sloukové Prasklej svět z roku 2018, jenž vznikl pro mnichovskou scénu Residenztheater.

Pod značkou Schimmelpfennig se skrývá dobře rozpoznatelná poetika, čerpající z tradice epického divadla a magického realismu. Pro autora je typické, že nahrazuje dialog vyprávěním, ať už v první, či třetí osobě, což mu dovoluje cestovat časoprostorem a obsáhnout příběhy mnoha postav. Rozehrává tak složitou síť vztahů, jež výstižně zrcadlí neurózy a slabá místa současné západní společnosti, často s odkazem k archetypální moudrosti mýtů či pohádek. Atypická forma Schimmelpfennigovým hrám dodává punc postdramatického experimentu, avšak ze střípků výpovědí, impresí a promluv si lze téměř vždy složit relativně koherentní příběh. Díky tomu se autor dovede zavděčit i konzervativnějším divákům, takže se mu nevyhýbají ani větší scény měšťanského typu.

Brecht by zaplesal

V Brně režíroval Martin Glaser, držitel Ceny Josefa Balvína za inscenaci Arabské noci, kterou v roce 2011 vytvořil pro Moravské divadlo v Olomouci. A opět dokázal, že Schimmelpfennigovi rozumí. Komplikované předivo Zlatého draka uchopil s důrazem na hravý, antiiluzivní rozměr autorovy poetiky. Ostatně Schimmelpfennig jako by k tomu v případě této hry režiséry přímo vybízel, když v soupisu postav píše, že ženy mají hrát muže, mladí herci staré postavy a naopak, a nadto nechává aktéry o figurách vyprávět ve třetí osobě. Vlastně tak vzniká konstantní zcizující efekt, s nímž Glaser umí vcelku invenčně pracovat. Třeba hned v úvodu inscenace, kdy pětice herců sebevědomě napochoduje jakoby v civilu na dřevěný chodníček vztyčený nad forbínou, ukloní se, načež jeden z nich slavnostně přednese název hry. Od začátku je tak patrné, že veškeré dění na scéně se odehrává jenom jako, že si tu společně na něco hrajeme, něco si představujeme. Možná se spolu s herci snažíme vcítit do kůže cizích lidí, kteří se od nás mohou lišit nejen pohlavím či věkem, ale také životním stylem, svými soukromými problémy, či dokonce kulturní identitou.

Děj se odehrává v různých patrech městského činžáku, v jehož suterénu se nachází restaurace Zlatý drak. Pracují tu – často ilegálně – emigranti z Asie, kteří se na Západě všemožně snaží protlouct. Kolem ústředního tragického příběhu Mladého Číňana s bolavým zubem, jenž sem přišel hledat svou sestru, se vrství střípky osudů Evropanů. Jejich společným jmenovatelem je velká frustrace z nedostatku lásky a promarněných životních příležitostí. Hra má silný sociální apel a do kontrastu s individualistickou, bezohlednou západní společností staví kulturu východní, jež stále ctí rodinné vazby a pečuje o základní hodnoty, jako je úcta k bližnímu či sociální cítění.

Scénograf Petr Vítek rozdělil scénu na dva základní plány. V popředí je čtyřmi surreálně zkosenými stolky s židlemi naznačen prostor restaurace, obehnaný dřevěným chodníčkem. Vzadu nad ním je na elevaci umístěna kuchyně, s bezútěšně bílým kachlíčkováním, rozparcelovaná na pět identických kójí s pěti identickými kovovými pracovními stolky pro pět asijských kuchařů. Ve druhé půli inscenace, jak ubývá pohádkové hravosti a přibývá drsné reality, se scéna ještě rozšíří o temnou komůrku pro ztracenou sestru alias Kobylku v patře nad kuchyní a nakonec, v průhledu do hloubky jeviště, i o malebný domek kdesi v Číně, kde žije rodina Mladého Číňana. Schimmelpfennigovi se v Mahenově divadle dostalo skutečně pompézní scény, jež ale zároveň skvěle funguje jako hřiště pro žonglování s postavami.

Herci Viktor Kuzník, Hana Doulová, Eliška Zbranková, Bedřich Výtisk a Petr Kubes střídají identity jako na běžícím páse a stačí jim k tomu rychlá změna rekvizity či části kostýmu. Daří se jim zachovávat si od postav brechtovský odstup, v čemž je jim velmi nápomocná vyprávěcí forma hry, pouze ve sporých dialozích si občas dovolí na okamžik se vcítit, místo hráče-vypravěče se stát postavou samotnou. V tom vynikají zejména Eliška Zbranková a Viktor Kuzník, kteří se od figur distancují pomocí sofistikované nadsázky a decentní klaunské hravosti, což Schimmelpfennigovi svědčí. Své postavy vybavili výraznou, místy komickou pohybovou stylizací, kterou ale dovedou v okamžiku zrušit, aby mohli určitý podstatný, třeba jímavý okamžik pojmout realističtěji. Kuzník například vytvoří velmi úsměvnou studii pohybů luční kobylky a nenuceně pobaví i ve chvílích, kdy roztomile caprtá z kuchyně ke stolkům coby úslužná švitořivá servírka. Zato pánové Výtisk a Kubes si odstup od postav místy udržují pomocí okatého přehrávání, obzvláště v rolích letušek sklouzávají až k parodii, kterou ještě podtrhují stereotypní kostýmní prvky. Hana Doulová si povětšinou počíná, jako by vyprávěla pohádku, což svědčí pasážím s bajkou o mravenci a kobylce, ale v jiných scénách projev herečky působí příliš naivisticky a navíc zpomaluje jinak vybroušený temporytmus inscenace.

V Brně vznikla podívaná přístupná širšímu publiku, která se příliš netrápí společensko-kritickým nábojem Schimmelpfennigovy hry, spíše v textu nachází zdroj hravé jevištní poetiky a komických situací a mravní naučení nechává vyplynout jaksi mezi řádky. Nemyslím si, že je to špatně, však i Brecht tvrdil, že odjakživa je posláním divadla lidi bavit (Malé organon pro divadlo). Jde o to, aby tak činilo chytře, se snahou něco podstatného sdělit. A to Glaserova inscenace dovede.

Deset ran západních

Také Prasklej svět s podtitulem 170 fragmentů ztroskotané zábavy reflektuje zvětšující se sociální rozdíly mezi lidmi a neurózy paralyzující naši společnost, ovšem autor tentokrát k těmto problémům přistupuje mnohem seriózněji, dokonce vytváří paralelu s deseti ranami egyptskými. Byť v textu rovněž nalezneme vyprávění ve třetí osobě, mnohem větší plochu než ve Zlatém drakovi zabírají dialogy. Hra zachycuje návštěvu mladého páru umělců z chudých poměrů u bohatých mecenášů ve vile na kopci daleko za městem. O ději téměř nelze mluvit, Schimmelpfennig se až obsesivně vrací ke stále stejným situacím a bez temporální či kauzální logiky je dekonstruuje na oněch zmíněných 170 fragmentů. Jako refrén zaznívají identické promluvy, přičemž autor při každé repetici přidává jen málo nových informací. Drama tak působí až příliš řídce, jako vzdušný vír slov, impresí a nočních můr, které se k nesnesení cyklí – ale co z toho vzejde? Překladatelka Slouková v časopise Městských divadel pražských Moderní divadlo slibuje nečekaný obraz naší současnosti, zahalený oparem tajemství. Já četla trochu moc apartní konverzační hru ozvláštněnou dekonstruktivistickými postupy, jejíž sdělení je v jádru velmi přímočaré: svět míří k zániku a na vině jsou rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými. A Bůh mlčí…

Inscenace režiséra Michala Dočekala, uváděná v Rokoku, důvěřuje textu a vizuálně i herecky setrvává v žánrové škatulce konverzačního dramatu. Na jevišti se nachází realistický model luxusního obývacího pokoje se zrcadlovou zdí, velkou zlatou dekorací a dvěma zelenými pohovkami. Dekadentní atmosféra by se tu dala krájet a podtrhují ji i kostýmy boháčů Toma a Sue – on má na sobě luxusní oblek s motýlkem, paradoxně doplněný teniskami (ty přeci nosil i Steve Jobs), ona sexy zlatou róbu. Jako by šli na ples, snad chtějí okatě demonstrovat své bohatství a moc, možná to ani jinak neumějí. V podání herců Petry Tenorové a Jiřího Štrébla jde o dva snoby, kteří se snaží působit jako lidé otevření a v jádru normální, ale tato póza vyznívá křečovitě a stejně nedokáže zakrýt jejich pocit nadřazenosti.

Mladá umělkyně Sophia a její přítel Jared jsou oděni ležérněji, on velmi nevkusně, v bílých kovbojských botách a síťovaném bomberu s flitrovanými perutěmi na zádech, s tlustým řetězem kolem krku. Ztělesnění tzv. white trash, což je slangový výraz pocházející z USA označující chudé bělošské obyvatelstvo. Tomáš Weisser ho hraje jako impulzivního, nepříliš bystrého týpka s komplexem méněcennosti, který opravdu mohl strávit nějaký čas ve vězení. Martina Jindrová zpodobila Sophii jako sympatickou inteligentní dívku v jednoduchých volných košilových šatech, jejíž bezprostřední vystupování usvědčuje ostatní z přetvářky a sebeklamu. Ke kongeniální kreaci pak dospěla Ivana Uhlířová v roli služebné Marie. Drobná žena ve starosvětské uniformě se stává glosátorkou toho jarmarku marnosti, místy v podvratné kabaretní stylizaci. Tupý údiv střídá znepokojivá zaťatost, přecházející až v cynismus. Bez jakkoli doslovných prostředků Uhlířová naznačuje, že tato žena, považovaná boháči za další položku inventáře, by se potenciálně mohla mstít. Přitom v postavě vězí cosi nadpřirozeného, archetypálního, možná je jakýmsi médiem neokázalé moudrosti boží.

Dojem blíže nespecifikovaného apokalyptického nebezpečí Dočekal podtrhuje několika scénickými efekty, například náhlým vzplanutím ohně uprostřed mobiliáře či naopak nenadálým ponořením jeviště do tmy. Velká zrcadlová stěna mu umožňuje čarovat se světlem a vytvořit efekt hořícího světa, možná implodujícího slunce. Vizuál inscenace umí ohromovat. Její tempo je však k nesnesení pomalé, nikoli však hypnotické, nálada spíše ospalá než meditativní. Dočekalův Prasklej svět prostě působí až příliš akademicky, je to formálně vycizelovaná, jenže emočně chladná rozvaha nad dekadentním světem nevědomky se řítícím do propasti.

Národní divadlo Brno – Roland Schimmelpfennig: Zlatý drak. Překlad Petr Štědroň, režie Martin Glaser, dramaturgie Milan Šotek, scéna Petr Vítek, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, světelný design Martin Špetlík. Premiéra 7. října 2022 v Mahenově divadle (psáno z reprízy 17. října 2022).

Městská divadla pražská (Rokoko) – Roland Schimmelpfennig: Prasklej svět. Překlad Jana Slouková, režie Michal Dočekal, dramaturgie Kristina Žantovská, výprava Martin Chocholoušek, hudební spolupráce Michal Novinski. Premiéra 10. prosince 2022 v divadle Rokoko (psáno z reprízy 11. ledna 2023).

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 3. dubna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Už je tady zas aneb Dvakrát Schimmelpfennig

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ