Divadelní noviny > Názory – Glosy
Už jim zase hráblo aneb Jak (ne)dopsat hru
Mám problém. Astrologicky jsem Blíženec. Snad proto mi stále tryskají náměty na divadelní hry. Hotové vřídlo. Dalo by se to rovnou jímat do pohárků. Dokončování scénářů však už taková brnkačka není. Než námět naskicuji, přiletí další a vytěsní ten první. Proto jsem se rozhodl posílat ty nejslibnější do Divadelních novin. Divadla se tak seznámí s tím, co by mohla mít, když se mnou na ten námět uzavřou smlouvu. A to bude právě ta motivační páka, díky které pak rozptýlený Blíženec námět vtělí do hry. A zrovna tahle hra potěší diváky se zálibou v konspiračních teoriích.
Manželé středního věku si celá léta hrají na špiony. On dělá pro Američany, ona pro Rusy. Bezbranným svědkem je od útlého dětství jejich dcera Lucie. Jako malá to brala vážně, ale ve svých osmnácti už pochopila, že je to celé jen hra. Vypráví o tom svému chlapci, mladému režisérovi a dokumentaristovi Patrikovi, který je tím příběhem fascinován. Rozhodne se, že dívčiny rodiče přepadne i s filmovým štábem.
Rodiče mezitím odcestovali do lázní a režisér je chce překvapit právě tam. Lucie, která je nejprve Patrikovým nápadem nadšená, se však po čase obává, aby rodičům „odhalením“ jejich minulosti nehrozilo riziko, ale mladík ji uklidní, že si na špiony určitě jenom hráli. Vždyť mu to sama svěřila.
Návštěva právě těchto lázní má pro Luciiny rodiče kouzlo nabité dávnými emocemi. Tam se kdysi seznámili a tam také začali hrát svoji hru na špiony. A tak neodolají a zase ji rozehrají, ačkoli už je to jaksi sentimentálně vyčpělé. Manžel tak brzy v nenápadném lázeňském hostu poznává amerického autora špionážních románů Charlese Sweetyho, který se tu léčí inkognito. Radostně vykřikne: Ano, to je on, můj rezident, a bez dlouhých řečí k němu suverénně zamíří. Manželčin opožděný výkřik: Dej si pozor, však já tu mám taky toho svého, už ani nevnímá.
Manželka vzápětí též odchází a na lázeňské promenádě osloví prvního rusky mluvícího muže. Je to dobromyslný tlouštík s pohárkem v ruce. Přesvědčuje ho, aby s ním okamžitě odešla do nedaleké kavárny. Lázeňský host, překvapený neznámou dámou i její zmatenou ruštinou, ji nejprve považuje za luxusní lázeňskou prostitutku, přesto ji zvědav na další vývoj následuje.
V kavárně oba vlítnou právě do zasvěceného rozhovoru manžela s jeho „rezidentem“. S vítězným úsměvem úspěšné lovkyně představí manželka svého „rezidenta“, ačkoli ani neví, jak se jmenuje. Pjotr Ivánovič Babuškin vytuší trapnost situace a představí se sám. Atmosféra houstne, ale jiným směrem, než by se kdo nadál. Oba „rezidenti“ si s výrazem upřímného potěšení potřásají rukama a vesele spolu anglicky konverzují. Babuškin i Sweety se znají jako známí autoři spy-stories. Do napjaté situace nadto nečekaně vpadne Patrikův filmový štáb, provázený Lucií, která jim poněkud zmateně vysvětluje, že se bude točit rozhovor o jejich „špionském“ angažmá.
V rostoucím chaosu už nikdo neví, kdo je kdo, co je skutečné a co je jenom „jako“. Krize identity zasáhne i oba „rezidenty“ a šíří se z jeviště do hlediště, takže jsou zasaženi i diváci, neodolatelně vtaženi do fascinujícího informačního víru. Po skončeném představení zjistí, že východy z divadla jsou spolehlivě zamčeny a všude, a to i na toaletách, jsou namontovány kamery.
Někteří jsou vyslýcháni s otázkami snažícími se je informačně „vytěžit“ s ohledem na to, co vlastně viděli. Když se konečně východ z divadla otevře, už tam na ně v záři reflektorů číhá… ano, skutečná televize s dalšími otázkami investigativních reportérů.
Ještě dlouhé týdny se citlivější diváci vzpamatovávají z utrpěného psychického šoku. Ti nejzranitelnější se sami hlásí k výslechu na policii. Vzrůstá zájem o preventivní konzultace u psychiatrů.
Ti méně citliví a třeba i lehce zlomyslní doporučují svým přátelům a příbuzným nejbližší reprízy inscenace jako fascinující zážitek postmoderního, případně ultra-post-postmoderního divadla. O dlouhodobý úspěch představení je postaráno. Bumerangovým efektem však tento výtvor zasáhne i samotného autora. Rozjede se u něj akutní paranoia z pocitu, že svou přehnanou autorskou snahou bezděčně odhalil něco, co mu nejobávanější tajné služby nikdy nedarují. Nechá se tedy na vlastní žádost internovat na neznámém místě pod změněnou identitou, provázenou též důvěryhodně provedenou plastickou operací.
Komentáře k článku: Už jim zase hráblo aneb Jak (ne)dopsat hru
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
