Už máme, co jsme chtěli? (No. 2)
Po přečtení anotace jsem se obávala, že představení 99 slov pro prázdnotu tallinnského souboru Kanuti Gildi SAAL bude její plochou ilustrací. Bála jsem se, že tvůrci budou pouze připomínat všeobecně známé teroristické útoky (inspirovali se útokem na redakci časopisu Charlie Hebdo) a hlásat velká moudra o rozdělené Evropě osvědčenou formou apelativního divadla. Naštěstí jsem se mýlila. Celá věc byla poměrně sofistikovanou divadelní metaforou a téma roztříštěnosti evropských hodnot zobrazila dvojice herců, manželů Maike a Iggy Lond Malmborg, skrze do obrovských rozměrů nafouknuté trapno.
Z plakátu inscenace. Foto Tarvo Hanno Varres
Celé představení začalo tmou a hlučným příchodem dvou rytířů v brnění. Stále ještě v příjemné anonymitě tmy rozpohybovali publikum cvičením na téma „lidský mikrofon“, čili jednoduchým opakováním slov herců, za jejichž obsah nenese nikdo zodpovědnost. V rámci následující čtyřminutové sekvence příšerně nahlas hrající metalové hudby jsme dostali možnost odejít. Takto na začátku samozřejmě představení nikdo nevzdal, a tak se pokračovalo. Strop posetý reflektory se rozsvítil ostrým světlem v celém sále a „ve jménu demokracie“ rozpaloval stejnou měrou herce i diváky. Od této chvíle by odchod znamenal pozornost celého sálu, což si každý dobře rozmyslel. Tedy až na jednu výjimku. Divačka přede mnou po nějaké době zřejmě správně usoudila, že podobně jednotvárné bude představení až do konce, a demonstrativně odešla, přičemž ještě hercům zamávala. Tím vlastně porušila nastavená pravidla: odejít se mohlo na začátku, když jsme ještě netušili, co nás čeká, což je výstižný obraz falešné svobody. Vzniklou situaci herci bohužel nijak neokomentovali, což byla vzhledem k důrazu na sdílení společného „tady a teď“ celkem škoda. Možná nechtěli narušit tok textu v titulkovacím zařízení za nimi – to však stejně fungovalo jen na dobré slovo a většina sálu, soudě dle reakcí publika, angličtinu ovládala.
I chytlavá písnička byla samozřejmě trapně provedená. Foto Tarvo Hanno Varres
My ostatní, kdo jsme v sále zůstali, jsme tedy dobrovolně akceptovali poetiku trapnosti. Rytíři stáli čelem k divákům, čas od času se o pár kroků přemístili a tvářili se, že nevědí, co si s plným sálem diváků počít. Přitom si pochvalovali, jak skvělá věc divadlo je a že díky práci našich předchůdců, kteří zrušili čtvrtou stěnu, je tento rovnoměrně nasvícený prostor, v němž dýchají herci i diváci tentýž vzduch, krásnou metaforou demokracie a možné je zde úplně vše. Stejně úžasné jim přišlo i to, že si každý z diváků může svobodně vytvořit zcela odlišnou interpretaci představení. Když však padnou veškeré hranice a rezignujeme na smysl věcí, najednou není, o čem mluvit a co tvořit. A tak herci dál nervózně postávali, trapné ticho čas od času přerušili nějakou banalitou na téma, jak je to všechno skvělé, přičemž si svými výroky často sami protiřečili a vychvalovali i věci, které zas tak skvělé nejsou. Temporytmus se dlouhou dobu neměnil a svou monotónností, kdy se pravidelně opakovala promluva jednoho, trapné ticho, přitakání druhého („yeah!“) a jeho vlastní promluva, paradoxně udržoval napětí.
Na konci nás herci probudili čtyřminutovým řevem. Foto Tarvo Hanno Varres
Plnou koncentraci publika však měli tvůrci jen do chvíle, než ztlumili plošné osvětlení. Když v nastoleném přítmí začali vařit kávu a na plátno promítat staré fotografie, které komentovali rádoby osobními příběhy, začínala jsem se pomalu nudit. Chápala jsem, že jde stále o hru s absentující tradicí, když nechávali fotografie kolovat a my jsme zjišťovali, že jsou zabalené v původním igelitovém obalu a na všech je napsaný název výrobce a rozměry rámečku. Vnímala jsem také paralely mezi tím, že naše babičky pracovaly sedm dní v týdnu, protože musely, zatímco my máme možnost volby a tváříme se, jak jsme svobodní, a přitom jsme otroky své práce a ke štěstí nám stačí šálek dobré kávy. Temporytmus se však výrazně zpomalil a představení začalo být jednotvárné. Když se navíc začala opakovat i forma – opět se rozsvítilo a pokračovalo v opěvování svobody, demokracie a neomezených možností a pak se opět v přítmí promítalo – už jsem sledovala hodinky. I to byl ovšem kalkul tvůrců, kteří nám na začátku sdělili, jak dlouhé představení bude – čili jak dlouho to budeme muset vydržet.
Na konci nás herci pro jistotu probudili čtyřminutovým řevem, tentokrát v živém provedení, jehož energie (zvlášť v podání drobné blondýnky) byla obdivuhodná a vysloužila si nadšený potlesk publika. Poté vysvětlili impuls ke vzniku inscenace, zahráli chytlavou (i když samozřejmě trapně provedenou) písničku a konečně nás z té zvláštní bubliny propustili.
Kanuti Gildi SAAL, Tallinn (Estonsko) – 99 slov pro prázdnotu. Režie, scénář, výprava a hrají: Maike Lond Malmborg a Iggy Lond Malmborg. Dramaturgie: Johan Jönson. Technické řešení: Kalle Tikas, Taavet Jansen, Revo Koplus. Premiéra: 11. 11. 2015. Divadlo pod Palmovkou, Praha v rámci 3. ročníku festivalu Palm Off, 23. října 2018.
///
Více na i-DN: Palm Off Fest
Komentáře k článku: Už máme, co jsme chtěli? (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
