Už máme, co jsme chtěli? (No. 4)
Od spojení kontroverzního režiséra Olivera Frljiće s berlínským „multikulti“ Maxim Gorki Theater se jistě dalo očekávat leccos šokujícího, nepohodlného a obrazoboreckého. S inscenací GORKI – Alternativa pro Německo? se ale na pražský Palm Off Fest překvapivě dostavila eticky, politicky i esteticky nezávadná podívaná.
Šest etnicky diverzních herců odhaluje absurdní paradoxy naší doby FOTO UTE LANGKAFEL
Nezávadná se v tomto případě rovná nepříliš objevná. Frljić se spolu s týmem adekvátně angažovaných herců zabývá velice aktuálním tématem opětovného vzestupu extrémní pravice, jenže jádra věci se dotkne jen vzdáleně, přičemž si vypomáhá dnes už poněkud vyčpělou formou „autentické výpovědi“. Jak to v Gorki Theater někdy bývá zvykem, šest etnicky diverzních herců vytváří dojem, že jsou na jevišti sami za sebe, a zasvěcují nás do střípků svých životních osudů a politických stanovisek. Tým přitom používá metodu subverzivní afirmace, tedy jednoduše demonstruje postoje a myšlenkové pochody zastánců extrémní pravice, konkrétně německé strany Alternative für Deutschland, a nechává je, aby se samy usvědčily ze slabomyslnosti a fašizoidních sklonů. Tato strategie funguje, ale obávám se, že u nás i v Německu může oslovit pouze diváky již přesvědčené, tedy ty, kteří by stranu typu AFD nikdy nevolili.
Text vzniklý kolektivní tvorbou přitom poměrně vtipně demaskuje absurdní paradoxy dnešní doby. Till Wonka například poukazuje na to, že to on, stoprocentní běloch, se cítí na svém pracovišti diskriminován, neboť u Gorkého mají herci patřící k nějaké menšině vždy přednost. Tvůrci předvedou také povedenou ukázku citového vydírání. Mareike Beykirch a Svenja Liesau jsou tedy vyzvány, aby předvedly své umění, protože tu horší z nich je nutné propustit (v souboru je moc „pravých“ Němek). Obě se vytasí se srdceryvným vyprávěním o nejtěžších okamžicích svého života, druhá jmenovaná dokonce přivede na pódium dítě, pozůstatek traumatického znásilnění. A diváci jsou vyzváni, aby rozhodli intenzitou potlesku o tom, která může zůstat. Někdo se zdrží hlasování, někdo si vybere svou favoritku, někdo možná dokonce hlasuje pro obě… Jde o ukázku demokratického systému na té nejprimitivnější úrovni. Tvůrci totiž také poukazují na to, že extrémní pravice umí velice dobře využít demokracii ve svůj prospěch (například pomocí hry na city), ačkoliv ji samozřejmě chce po svém vítězství vymýtit.
Na jevišti se zjeví také model historické budovy Maxim Gorki Theater FOTO UTE LANGKAFEL
Za nejzdařilejší část inscenace považuji samotný začátek, kdy se umělci z Gorki Theater sebekriticky strefují do vlastních řad (před staženou oponou s nápisem Odvaha říct pravdu a za pomoci negativních recenzí, které na ně vyšly). Když se ale konečně začnou výrazněji zabývat hlavním tématem, projekt pomalu ztrácí „drive“. Opona se zvedne a na forbínu se valí pojízdný model Gorkého divadla, který ale herci záhy zase rozeberou; jde o prvoplánovou ilustraci rozpadu starých hodnot včetně demokracie. Přes extrémistické fráze a inscenované politické potyčky si režisér propracuje cestu až k pesimistickému závěru. Aktéři si svlékají části kostýmu, jejichž spojením na těle Mareike Beykirch vznikne nacistická uniforma. Žena/nacistka uchopí holubici míru, vyleze na vrchol konstrukce, jež zbyla z Maxim Gorki Theater a cituje z programu AFD. Nakonec se zeptají dětského herce, zda by za vlast položil život. (Kladná) odpověď je jasná předem. Jde o inscenaci kašírovanou jako onen rozbouraný model Gorkého divadla.
PS: Na diskuzi vyšlo najevo, že minimálně jedna osoba pochopila závěr inscenace pozitivně. Nepřesvědčení se touto formou zřejmě opravdu přesvědčit nedají.
Maxim Gorki Theater: GORKI – Alternativa pro Německo? Režie Oliver Frljić, scénografie Igor Pauška, kostýmy Sandra Bekanić, dramaturgie Aljoscha Begrich, světlo Jens Krüger, zvuk Hannes Zieger. Hrají Mehmet Ateşçi, Mareike Beykirch, Svenja Liesan, Nika Mišković, Salilou Seck, Till Wonka, Alexander Sol Sweid. Premiéra 15. 3. 2018. Divadlo pod Palmovkou, Praha v rámci 3. ročníku festivalu Palm Off, 27. října 2018.
///
Více na i-DN: Palm Off Fest
Komentáře k článku: Už máme, co jsme chtěli? (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
„Eticky, politicky i esteticky nezávadná podívaná…“
Trochu nerozumím. Proč by měla být inscenace a priori „závadná“. A co vlastně „závadná“ znamená…?!
„Nezávadná se v tomto případě rovná nepříliš objevná…“
Cítím to jako výčitku této inscenaci či tvůrcům. „Objevnost“ ale přece není míra „závadnosti“ ani kvality. V případě této inscenace tvůrcům vůbec nešlo o objevnost (ostatně o tu jde v divadle málokdy), ale o čitelně formulovaný – a vtipně a inteligentně podaný – společenský postoj, o gesto, o apelativnost a především o jasné pojmenování současné krizové politické situace v Německu. A to je vždycky důležité. To je přece smysl politického divadla. Nikoli objevnost či závadnost. V politickém umění málokdy jde o přesvědčování nepřesvědčených, ale mnohem častěji o veřejně deklarovaný postoj. Říct Ne je někdy velmi třeba. Možná právě dnes.
Navíc to bylo provedeno působivými divadelními prostředky (skvělé herectví, práce s výtvarným znakem, s hudebními motivy) s jasně čitelnými citacemi a odkazy, v Německu jistě ještě čitelnějšími než byly pro nás. Kéž by u nás někdo dokázal zdejší situaci takto pojmenovat. Obávám se, že čeští divadelníci – snad kromě Míry Bambuška – se dokážou jen výsměšně šklebit.
29.10.2018 (2.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Kykalová
Frljić
je známý svými kontroverzními inscenacemi a skandály, které vyvolávají, ale tahle inscenace ze židle nezvedala. A pro mě především právě z divadelního hlediska: „Působivé divadelní prostředky“, jak je nazýváš, jsou podle mě působivé jen tehdy, pokud jsou objevné a neopakují známé šablony. Stejně tak mluvíš o „vtipně a inteligentně podaném postoji“, ale i vtip je přeci opravdu zábavný jen napoprvé a „opakovaný vtip není vtipem“. Rozhodně tedy nesouhlasím s tím, že v divadle jde o objevnost málokdy – naopak neinvenční umění pro mě není uměním. Obrovský model divadla, který dvakrát popojede k divákům a zpět a herci ho rozeberou jako symbol rozpadajících se hodnot nebo skládání nacistické uniformy z částí kostýmů jednotlivých herců na důkaz toho, že minulost i s jejími negativními aspekty a kolektivní vinu v sobě nese každý z nás, mi přijde neskutečně prvoplánové, a zvlášť od takového režiséra, jakým je Oliver Frljić, očekávám mnohem více. Chytil ses slovíčka „závadnost“ – možná není vhodně použité vinou jeho negativního zabarvení, ale politické divadlo by podle mě nemělo pouze „pojmenovávat nějakou situaci“, ale vyvolávat otázky a veřejnou diskusi, či ještě lépe podněcovat k činu. A v tom mi přišla Frljićova práce vždy velmi inspirativní, jak v Olomouci donutil divačku zvednout se ze židle a nakráčet na jeviště, aby zachránila topeného herce ze spárů dvou násilníků v představení Balkan macht frei – nebo v Brně na představení Naše násilí a vaše násilí dokonce celou skupinu diváků (to jsem neviděla). Takže opakuji, v sobotu se mi v hledišti sedělo až příliš pohodlně.
29.10.2018 (8.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
„Působivé divadelní
prostředky jsou působivé jen tehdy, pokud jsou objevné a neopakují známé šablony…“
Pokud by se tato premisa použila důsledně, nemusí se chodit do divadla, a pokud by se „divadlo“ zaměnilo za umění, pak ani na výstavy, na koncerty či číst knihy. Kdy najdeme „objevné prostředky, jež neopakují známé šablony“? Jen zcela výjimečně u vrcholně experimentujícího, novátorského umění či směru, a to jen v prvotní fázi. Jakmile s těmito prostředky umělec pracuje dál, vesměs opakuje a rozvíjí dané postupy (šablony, prostředky), zaměřuje se už míň na formu a víc na obsah sděleného. Frljić, jak jsem jej zažil, v podstatě opakuje určitou formuli sebezptytného divadla, již používá pro nastolení a zdůraznění zvolených témat. Není to provokace pro provokaci, jak si někteří diváci i kritici myslí, ani mu nejde o to zvednout během představení diváka ze židle, byť se tomu vůbec nebrání. Chce vždy něco podstatného říct, rozkrýt, upozornit na to, a to se mu daří. I v této práci. Přispívá v ní k důležitému německému – a svým způsobem i celosvětovému – diskursu o současných (plíživých) projevech fašismu a populismu. Mluvit o takových projevech z jeviště přímo, jak to dělá ve svých inscenacích Frljić, není u nás zvykem poukazem na to, že tyto projevy patří na politická kolbiště, že „my už to všechno přece dávno víme“. Ale postoj se musí – či by se podle mě měl – vyjadřovat vždy i skrze umění a v uměleckých kontextech, neb je to jistým způsobem očistné – teprv vyslověný názor se stává názorem a opakovaná pravda pravdou – a formuluje se tím celospolečenské povědomí. A právě to Frljićovy práce – i tato – dělají. Bez ohledu na to, budeme-li se přít o míru inovativnosti či provokativnosti. A bez ohledu na to, že někdy mají dopad i na celospolečenské dění, jako bylo třeba Prokletí (Klatwa) či Naše násilí, a někdy zůstávají více v divadelním, intelektuálním prostoru, jako byla tato práce.
29.10.2018 (10.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Petra Zachatá
Milý Vladimíre,
Kateřina už v podstatě odpověděla za mě – jako by mi četla myšlenky. Nicméně: asi máš pravdu, že slovo „nezávadné“ je možná trochu závadné, ale k Frljićově estetice se, myslím, hodí. Režisér se proslavil kontroverzními inscenacemi, které nějaké skupině diváků vždy připadaly příliš skandální, neetické, urážlivé – jinými slovy – nějakým způsobem závadné. Proto jsem očekávala úplně něco jiného než onu krotkou podívanou, kterou ve spolupráci s Maxim Gorki Theater vytvořil. Až moc otrocky se podle mého názoru přizpůsobil estetice tohoto divadla. A bohužel nesouhlasím s tvým názorem, že politické divadlo je hlavně o jasně a úderně formulovaném statementu. Myslím si, že to je pouze nutné východisko. Od tvůrců politického divadla očekávám schopnost analýzy, chci slyšet argumenty, které mi nějakým způsobem dokážou rozšířit obzory nebo mě podnítí k tomu, abych poupravila/prohloubila svůj názor na věc. To se v tomto případě nestalo. Co se týká umělecké formy: k německému politickému divadlu neodmyslitelně patří experimenty s jevištními prostředky, hledání nových forem, které by podtrhly či rozvinuly obsahovou stránku věci. To podle mého názoru Frljić nedokázal – viz Kateřinin komentář o pojízdném divadle a skládacím kostýmu (že z toho vznikne uniforma, si myslím hodně z nás spočítalo předem). Souhlasím, že je velice potřebné, aby se divadlo k problematice vzrůstajícího pravicového extremismu v Evropě vyjadřovalo. Přála bych si ale, aby tvůrci kvůli snaze o přesvědčivý politický statement neupozaďovali estetickou stránku věci (jak se podle mého názoru stalo u více inscenací na Palm Off Festu – možná dokonce, že u Frljiće nakonec nejméně, ale přece).
PS: Mám dojem, že problematika přesvědčování přesvědčených je velkým tématem současného politického divadla?
29.10.2018 (10.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Feyfar
Paní Zachatá:
také si myslím, že „přesvědčování přesvedčených“ je tématem současnosti. Uvádím to v souvislosti s jinou inscenací/inscenacemi: http://www.divadelni-noviny.cz/aktuality-petra-feyfara-no-3. Tam píši: „Zdá se mi, že jedním z problémů Frljičovych inscenací je, aspoň jak jsem pochopil z diskusí, že se snaží přesvědčovat přesvědčené. Trochu mně to připomíná léta padesátá minulého století, kdy se se také hrály hry o přesvědčených údernících pro přesvědčené úderníky (i když nechci tvrdit, že současní intelektuálové jsou něco takového, jako tehdy úderníci).“
06.12.2018 (16.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Petro,
dva, možná tři commenty –
myslím, že není pro refelxi umění dobré brát sebe sama a svá očekávání za jediného arbitra viděného (chci slyšet argumenty, které mi nějakým způsobem dokážou rozšířit obzory nebo mě podnítí k tomu, abych poupravila/prohloubila svůj názor na věc). Na představení nejsi jen Ty a je třeba sledovat i jak působí na ostatní. A v případě Frljićových inscenací jsou reakce diváků velmi živé a je patrné, že jsou pro ně jistým způsobem potřebné, podstatné. Tříbí si v nich a skrze ně své názory (mluvil jsem o tom s několika diváky po představení) a nacházejí i podněty k pochopení situací a k jejich rozkrývání skrze modely, s nimiž Frljić pracuje.
Používáš pro hodnocení díla nějaké své předem dané představy a těmi pak výsledek poměřuješ. Tomu nerozumím. Každé dílo sice existuje v různých kontextech, jimiž lze poměřovat, ale současně – a především – stojí před námi samo o sobě a my ty kontexty teprv skrze výsledek hledáme. A Frljić se nestaví do proudu experimentů a hledání nových jevištních forem, taková nebyla žádná jeho práce, co znám, ale – jak už jsem psal minule – používá známé a vyzkoušené postupy a prostředky pro reflexi zvoleného tématu, jež se snaží co nejapelativněji divadlem pojmenovat a spodní proudy těchto jevů vynášet na povrch. Nemyslím, že by to mělo být na závadu. Zvlášť když tyto prostředky jsou použity funkčně a podle mě velmi působivě. A to jak úvodní sebezpyt herců tak i využití modelu divadla coby frankensteinovského intelektuálního monstra, jež málem „zajede“ diváky. Obraz obludně, nebezpečně působícího, až na okraj rampy vjíždějícího domu ovšem nemusí evokovat jen Frankensteina, ale třeba i barikádu. Tento obraz/symbol byl podle mě divadelně (výtvarně) velmi působivý, až fyzicky se diváka dotýkal, a k danému tématu byl vysoce funkční. I následné rozebírání budovy, kdy z divadla zbydou již jen prostupné, „prostřílené“ buňky. Tento obraz považuju i za jistý sebeironický povzdech autora právě co se týká působení divadla na celou společnost a jeho apel, že je třeba i na takových barikádách vytrvat. Obraz herce, jemuž ostatní z částí svých kostýmů stvoří uniformu (německého) vojáka, je přece velmi výmluvný a díky holubici i velmi ironicky vytvořený symbol odvolávající se opět k danému tématu a otázkám, do jaké míry jsme za stav věcí (spolu)odpovědni a že i my sami máme cosi z tohoto vojáka v sobě, aniž si to možná připouštíme. Je to podle mě velmi případná tečka za celou inscenací.
A co se týká Tvé výtky, že „nakonec se zeptají dětského herce, zda by za vlast položil život. (Kladná) odpověď je jasná předem.“ – na diskusi po představení zaznělo, že odpověď je v různých představeních jiná a že na jaře řekl představitel dítěte „Nevím“. Podle mě mohlo zaznít cokoli, nemuselo to být nutně Ano, Nevím, či Ne. Jakoukoli odpověď si divák sám dosadí, do kontextu inscenace patří. Nejde totiž o to, co dítě odpoví, ale apel na to, v jakém vyrůstá světě a co jej formuje. Že si své vrahy i oběti vychováváme sami třeba právě i tím, že mlčíme, neb „to přece víme“.
29.10.2018 (11.27), , Trvalý odkaz komentáře,
Petra Zachatá
Vladímíre,
shodnout se v tomto případě opravdu nemůžeme, neboť se obávám, že zde opravdu jde o otázku rozdílného postoje k politickému divadlu i k Frljićově tvorbě. Tak už jen jedna poznámka: já se opravdu nepokládám za jediného arbitra viděného, samozřejmě si ráda poslechnu další názory, ale nemyslím si, že by kritik měl uzpůsobovat svůj názor podle reakcí lidí, které si poslechne po představení. (Ostatně nikdy nevyzpovídáš celé hlediště.) Jasně, debata po představení může ve výjimečných případech můj názor poupravit, ale i kdybych si v sobotu poslechla kladné ohlasy od několika diváků (paradoxně jsem slyšela hlavně ty negativní), v tomto případě by to můj názor změnit nemohlo. A kritika je přece názor, reflexe individuálního pisatele, ne? Kdyby nebyla, tvá oblíbená rubrika Pro a proti by přece ztratila smysl…?
29.10.2018 (11.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Kykalová
Takže správný kritik
má odpozorovat reakci publika a hodnotit představení podle ní? Psát oslavné recenze na prvoplánové komedie bulvárních divadel, protože u svého publika slaví úspěch? Já myslím, že když jdeme na Frljiće, máme všichni nějaké očekávání a úkolem kritika je spíše nezůstat u všeobecně panujícího názoru, že Frljić je prostě dobrý režisér, ale překročit své očekávání a podívat se na věc právě kriticky. Mně ty symboly přišly prostě hloupé – Tobě ne a v takovém případě nemá cenu se o tom hádat. Určitě si ale nemyslím, že by měl kritik hladit po srsti všeobecného vkusu. Měl by naopak z kožichu vybírat blechy.
29.10.2018 (12.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Neviděl jsem.
Nicméně pochybuji o Vladimírových tezích: každý se k dílu může vyjadřovat jen ze svých pozic a ty jsou dané předem, myslím strukturalisté tomu říkali estetická pozice. Tu nelze měnit, lze si ji jen uvědomovat a vědět, že je výlučná a nemusí či vlastně nemůže se shodovat s pozicí jiných. Dát nějak na reakce diváků či se jich ptát – to se kritik mění v reportéra, a jistě může jaksi reportérsky ty věci v kritice zmínit. Nicméně ve vynesení kritického soudu je kritik (každý hodnotitel, odborný neodborný jedno jest) toliko sám za sebe a tak je třeba jeho soudy vnímat. Jinými slovy, Vladimíre, lze polemizovat se soudy jiného i s jeho argumentací, ale nelze po něm chtít opravu jeho postoje.
29.10.2018 (11.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Tedy ještě jsem měl říct natvrdo:
kritik je nezbytně v pozici jediného arbitra viděného, Vladimíre, mýlíš se.
29.10.2018 (11.53), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Asi jsem nebyl zcela pochopen a řeknu to tedy natvrdo.
Kritik naprosto samozřejmě vyjadřuje svůj ryze osobní názor a postoj a vůbec mě nenapadlo, že by tomu mělo být jinak. Ale pokud tento názor není konfrontován s realitou daného díla, jeho smyslem a dopadem, může sice být tento názor zajímavý a třeba i provokativní, nicméně se míjí s daným dílem o kilometry. A o tom jsem ve své výtce „brát sebe sama za jediného arbitra viděného“ psal. Frljićovi šlo o zcela něco jiného, než chtěla slyšet a vidět – jak píše – Petra. Nemluví tedy o díle, ale o sobě. A to je podle mě obecná kritikova chyba.
29.10.2018 (12.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Jakub Škorpil
Vladimíre, a ty víš o co „jiného“ Frljićovi šlo?
Nebo jinak řečeno: vidíš tu záludnost své věty? Petra s Kateřinou se pletou a vidí inscenaci chybně, protože jenom TY víš o co Frljićovi šlo. Jenom tys ho pochopil správně. Nemluvíš tedy i ty spíš o sobě než o díle? Neděláš ty stejnou chybu, jakou vytýkáš svým kolegyním?
P.S.: Jak už je možná patrno, pod soudy Petry Zachaté i Kateřiny Kykalové bych se bezezbytku podepsal. Dodávám snad jen, že nuda a povšechnost obsahu tentokrát podstatněji „nasvítila“ primitivně skandalózní a namnoze hysterickou tvůrčí metodu OF.
29.10.2018 (12.27), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jakube,
rozhodně nepoužívám argument, „co jsem očekával“, ale snažím se argumetnovat tím, co jsem viděl a slyšel, a to pak interpretuju a z toho vyvozuju – svůj (!) – názor, o co Frljićovi v této inscenaci šlo.
Ty by ses sice podepsal pod soudy Petry a Kateřiny, nicméně jim – nebo aspoň Petře – právě ta primitivní skandalóznost chyběla. A podle mě – v tom se s Petrou shodnu – tam skutečně nebyla. Ostatně ani nic přehnaně hysterického, pokud ovšem nepovažuješ úvodní – velmi ironicky, s nadhledem a odstupem pojaté – spílání herců mezi sebou za hysterii.
29.10.2018 (12.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Vladimíre,
už ti odpověděli jiní, ale tohle nemohu nechat bez povšimnutí: platí individuální estetická pozice pro hodnocení, a neplatí „konfrontace s realitou díla“ – přiznám se, že nevím, oč jde. Realita díla = různé aspekty existence díla v daném časoprostoru, které se možná dají i nějak objektivizovat, ale nemůže jít o nějaké vnímání či nedejbože interpretaci díla!!!
Tohle jsou pro nás tak podstatné věci, že se s nimi opravdu nehauzíruje!
Prostě z nějakých důvodů si myslíš o inscenaci něco jiného než Petra a další, o pravdě se v tomto případě mluvit nedá, neexistuje, jen různost názorů a jejich argumentace. Problém vidím v tom, že místo argumentace svého názoru zpochybňuješ názor jiného a dokonce způsob, jak k němu došel, a to je faul!
30.10.2018 (9.27), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Josefe,
mluvím o jediném a stále to v této diskusi opakuju. O kontextu a realitě (bytostnosti) díla. Pro srozumitelnost: Jdu-li do sportovní haly a myslím, že uvidím fotbal, ale oni hrajou házenou, nemůžu na tu házenou stále koukat jako na fotbal a vyčítat hráčům, že hrajou rukama. To je vše. To je ta realita.
A to samé je kontext díla. Pokud automobil je vyroben pro to, aby jezdil po silnici, či s ním po té silnici jedu, těžko mu můžu vyčítat, že neumí jezdit či nejezdí po poli.
Když tedy někdo argumentuje tímto způsobem, nezbývá mi než na to upozornit. Od tohoto zařazení – reality díla – se totiž nutně odvíjí jeho interpretace a posouzení kvality.
Samozřejmě se mohu v zařazování díla do kontextů a jeho prvotním – tedy autory předkládaném – smyslu (bytostnosti) díla mýlit. Od toho je diskuse a konfrontace názorů a pohledů.
A ještě ta konfrontace s realitou (dopadem) – kdysi jsem se o tom doširoka bavil s Petrem Pavlovským a jsem jím jistě ovlivněn. Podle něj má kritik vnímat i dopad díla. To neznamená, že se jím musí řídit. Ale říká-li, že dílo nefunguje, ale ono na řadu lidí funguje a možná je namířené právě na ně, jen on s tím fungováním nesouhlasí či se mu zdá chybné, vzniká velký problém v porozumění tomuto dílu. Opět pro zjednodušení: Neměl bych hodnotit bulvár měřítky „artu“. Bylo-li tedy politické divadlo vnímáno velkou částí publika až manifestačně pozitivně, je podle mě nesprávné nevzít tento dopad do svých úvah a nezamyslet se nad tím, proč tomu tak bylo (to neznamená měnit názor, ale snahu dílo pochopit). Ale Ok – to je na každém, jak chce dopad díla vnímat či se jím neřídit.
30.10.2018 (11.41), , Trvalý odkaz komentáře,