Divadelní noviny > Festivaly

Už máme, co jsme chtěli? (No. 5)

Po nejvíce očekávaném představení berlínské inscenace GOЯKI – Alternativa pro Německo? v režii Olivera Frljiće, který tentokrát žádný skandál nevyvolal, zakončilo pražský Palm Off Fest představení varšavského Teatru Powszechneho. Ten se na festivalu představil už loni – shodou okolností právě s Frljićovou inscenací Prokletí, jež v Cenách divadelní kritiky získala titul nejlepší zahraniční inscenace prezentované v roce 2017 v Česku. Letošní příspěvek nese název Spravedlnost a režisér Michal Zadara se v něm zabývá masivním odsunem Židů, k němuž došlo v Polsku v letech 1968-71.

Polsko bylo vždy vnímané jako oběť druhé světové války a německého holocaustu, inscenace Spravedlnost pojednává ovšem o pozdějším odsunu, který iniciovali sami Poláci. Kdybychom hledali paralelu v české historii, nejvíce se nabízejí Benešovy dekrety a „divoký“ odsun Němců po druhé světové válce, který nás, věčně ustrkovaný malý národ, najednou staví do role násilníků a vrahů. Pánovi, který na diskusi po představení označil inscenaci za velmi přínosnou z toho důvodu, že u nás podobná témata neřešíme, tedy doporučuji hru Tomáše Vůjtka Smíření, kterou v Komorní scéně Aréna nazkoušel Ivan Krejčí, nebo film Habermannův mlýn Juraje Herze. S polským 68. rokem tyto události navíc přímo spojuje méně známý fakt, že první vlna Čechy organizovaného odsunu se týkala především Židů…

Frljićova inscenace se mi nelíbila (více v recenzi Petry Zachaté a komentářích pod článkem), i přes mé výtky jde však bezesporu o divadelní tvar. Estetická hodnota Zadarovy inscenace je naopak nulová, což v tuto chvíli není kritika, ale fakt, který na diskusi přiznal sám režisér, když vysvětloval důvody jejího vzniku. Jde o čistě politickou obžalobu viníků židovského odsunu, již by prý režisér podal písemně oficiální cestou, kdyby byl právník, ale protože je režisér, rozhodl se ji zpracovat divadelně (nikoli umělecky) – tedy na jevišti Teatru Powszechneho, které mu vyšlo vstříc, se členy jeho souboru. Přínos inscenace je tedy ryze politický: jako první pojmenovává dosud ne zcela vyjasněnou kapitolu polských dějin jako zločin proti lidskosti a snaží se najít jeho viníky. Podle očekávání je tento boj marný: většina jich je po smrti a tři novináři, v jejichž článcích lze dokázat podněcování k nenávisti vůči rasové menšině, se od své mladické nerozvážnosti distancují.

Michal Zadara v inscenaci demaskuje jazyk, který nepojmenovává přímo, ale pomocí vhodně volených slov úspěšně manipuluje veřejnost. Z výpovědí obětí, které v duchu dokumentárního divadla promítl na hojně využívané projekční plátno, postupně vyplývá, že řada z nich ani netušila, že se jim děje nějaké příkoří. Oficiální stanovisko vlády bylo takové, že mohou odejít, nikoli musejí. Ze země je ovšem vyhostila nenávistná atmosféra, šířená jejich spoluobčany. Otázkou zůstává, jak usvědčit atmosféru a jazyk…

Pokud lze na Zadarově inscenaci něco označit za kreativní, pak je to právě ono demaskování manipulativních jazykových prostředků, když spolu s herci interpretuje jednotlivé výroky novinářů a dochází k hrůzu nahánějícím výrokům typu: Mrtvý Žid, dobrý Žid. Velmi nevýhodné je však oznámení herců na začátku představení, že budou veškerý text číst ze dvou obrazovek umístěných v rozích jeviště zády k divákům, a fakt, že tak po celé představení skutečně činí. Prý se tak chrání před právní odpovědností za vyřčená slova – tu nesou výhradně autoři scénáře. Ve snaze nějakým způsobem interpretovat toto rozhodnutí jsem dospěla k závěru, že chtěl Zadara zdůraznit lhostejnost polských občanů (kteří namísto To je strašné, co naši rodiče provedli, říkají To je smutné, co se těm Židům stalo) k tomuto tématu, a to tím, že nechal i herce, jež do projektu angažoval, působit dojmem, že se za svá slova odmítají postavit.

K divákům je ovšem tento krok velice nevstřícný, protože text, který herci interpretují zpoza stolu s očima upřenýma na jednu z obrazovek či kráčejíce po jevišti sem a tam od jedné obrazovky k druhé, vůbec nepřechází přes rampu a nepůsobí nikterak apelujícím dojmem. Stejně odosobněné jsou i veškeré interakce mezi herci, a inscenace tak postrádá jakýkoli rytmus či gradaci. Zcela odbytá je také práce se scénou, jež zaplňuje celé jeviště a skládá se ze čtyř jednotlivých prostorů: stolu v levé přední části, za nímž visí projekční plátno, řečnického pultíku uprostřed předscény, dalšího stolu v pravé zadní části, obklopeného papírovými tabulemi plnými poznámek, a kávového stolku v pravé části předscény. V tom, jakým způsobem herci mění jednotlivá stanoviště, není žádný systém, jde jim pouze o to, odříkat celý text a projet celou prezentaci – to vše nikterak poutavě. Usínala jsem s hlavou opřenou o opěradlo ve snaze číst titulky promítané nad scénou a trpěla jsem s každým dalším poproszę o slajd či nijak nerozvíjeným, povrchním odkazem na Krále Oidipa, který přeci taky hledal viníka, a přitom jím byl on sám…

Z představení jsem zkrátka odcházela s dojmem, že mi tentokrát opravdu stačilo jen přečíst si recenzi či absolvovat následnou (i když úmorně dlouhou) diskusi, abych se o tématu něco dozvěděla. K samotnému textu totiž představení nepřidalo vůbec nic. Vrcholem mého překvapení bylo režisérovo prohlášení na závěrečné diskusi, že obžalobu během zkoušení sice sepsal, ale nepodal. Když se i režisér váhá za svůj názor postavit, celý projekt tím naprosto bagatelizuje.

Teatr Powszechny, Varšava (Polsko) – Spravedlnost. Režie: Michał Zadara, scénář: Michał Zadara a Nawojka Gurczyńska, hrají: Arkadiusz Brykalski, Wiktor Loga-Skarczewski, Ewa Skibińska, Barbora Wysocka. Premiéra 10. 3. 2018. Divadlo pod Palmovkou, Praha v rámci 3. ročníku festivalu Palm Off, 28. října 2018.

///

Více na i-DN: Palm Off Fest

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 29. října 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Už máme, co jsme chtěli? (No. 5)

1. Vladimír Hulec

   

   V zásadě s Tebou
   – co se týká použitých inscenačních prostředků a jejich působení – souhlasím. Šlo o typické publicistické divadlo. Nicéme toto jsou právě jeho atributy: přinášet na jeviště argumenty pro své teze a proti nim, a tím vyvolat přemýšlení o nich a diskusi. U nás toto téma nerezonuje, ale představme si, že se bude hrát a diskutovat o tom, zda by měli jít před soud ti, kteří napsali či podepsali Antichartu, případně o Chartě dehonestujícím způsobem veřejně psali, čímž podpořili vznik akce Asanace, jež obdobným způsobem „zločinu proti lidskosti“ vyhnala z Československa řadu opozičně smýšlejících lidí (pamatuju na text Kohout u nás dokokrhal, jehož autor vyháněl z Česka Pavla Kohouta). Toto a takové divadlo už nemá prvotní ambice v „uměleckosti“ a nemá ani valný smysl je po něm chtít (byť jsou-li, je to ku prospěchu), ale v závažnosti či důležitosti tématu a strukturovaném nazírání na ně.
   Podle mne inscenaci schází následná – či průběžná – debata s diváky. Debata zakomponovaná do inscenačního tvaru, ne po nějaké pauze, kdy možná ani v Polsku debata není a zde šlo spíše o setkání s tvůrci. Ale debata hned a k jádru věci. Jako tomu bývalo v diskusích v divadlech v listopadu 1989. Ona iscenace si doslova říkala o to, aby se na konci konalo hlasování diváků, kdo si myslí, že šlo o zločin proti lidskosti, a kdo ne. Případně zda ještě dnes někoho soudit (a koho). To je má hlavní výtka autorům inscenace. Že jsem s nimi v mnohém nesouhlasil a volání po odsouzení oné současné političky, co napsala jako elév dva pitomé texty (neomlouvám ji), považuju za scestné, je už jiná věc, která se mohla prověřit právě onou diskusí.

   29.10.2018 (19.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jan Jirik

   

   Dobrý den,
   děkuji moc za všechny názory, které zde zazněly na hostování inscenace Spravedlnost Teatru Powszechného v rámci letošního Palm Off Festu. Vím, že jako jeden z organizátorů festivalu vstupuji do prostoru, který mi nepřísluší, musím však reagovat na informace, o nichž autorka nereferuje pravdivě.
   Nejdříve k diskusi:
   Pán, „který na diskusi po představení označil inscenaci za velmi přínosnou z toho důvodu, že u nás podobná témata neřešíme“ nemluvil o divadle, ale pouze o historických paralelách. A – překvapivě! – ty historické paralely s polským březnem 1968 viděl v „odsunu“ československých Němců…
   Michal Zadara také přesně vysvětlil, proč doposud nepodal trestní oznámení – nechtěl, aby zapadlo během předvolební kampaně, za týden, co uběhl od polských voleb do místního zastupitelstva, to ještě nestihl.
   Interpretace, k níž autorka dochází („To je strašné. co naši rodiče provedli“ místo „To je smutné, co se těm Židům stalo“) je bohužel parafrází slov režiséra, jež zazněla hned v úvodu diskuse po představení. Je určitě fajn, že autorka dospěla ke shodě s režisérem, ale možná by bylo dobré tuto shodu nějak čtenáři zprostředkovat.
   Také děkuji za Vladimírovo připomenutí, co je to dokumentární divadlo. Není mi však jasné, proč toto připomenutí neproběhlo před publikováním tohoto textu. Zbytečně tak diskreditujete nejen samotnou autorku a její nezkušenost s daným divadlem, ale také Divadelní noviny jako takové. K charakteristice dokumentárního divadla bych dodal ještě jednu nezbytnou danost dokumentárního divadla – jedná se o nezbytné povědomí (jakkoliv všeobecné) o historických událostech, o nichž inscenace pojednává. Vím, že zde jako dramaturg festivalu překračuji dané hranice ještě více, nicméně i tak se nedomnívám, že by Zadara a Teatr Powszechny „úspěšně manipuloval veřejnost“. Právě z výpovědí, které jsou promítány formou videozáznamů s pamětníky událostí je patrné, jaké svinstvo se v Polsku po březnu 1968 odehrávalo a že si toho byly oběti státem a stranou organizované kampaně vědomé. A pokud tomu tak pro recipientku nebylo (Zadarova inscenace se skutečně zaměřuje hlavně na atmosféru a jazyk kampaně), stačí otevřít libovolnou knihu, jež se tématem zabývá. A ano, i v roce 2018 jsou lidé, kteří veřejně tvrdí, že v březnu 1968 se v Polsku pouze otevřely hranice pro občany židovské národnosti, v roce 1945 jsme československé Němce „poslali domů“ anebo že tábor v Letech vlastně nebyl žádným koncentrákem. Ale to není pravda, sorry jako.

   01.11.2018 (1.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     Pane Jiříku,
     do diskuse jste prostě vstoupil, takže hořekovat nad tím, že byste neměl, je k ničemu. Neuznávám zdejší rigidní pravidla kdo co může říkat a kam vstupovat a jsem rád, že jste do debaty vstoupil.
     Jen té polemice trochu nerozumím, mám dojem, že si v zásadě všichni myslíte to samé. A už vůbec nerozumím tomu, co a proč měl VH předeslat polemice a co tak diskredituje Divadelní noviny? Že podle vás Kateřina Kykalová jaksi staromilsky vyžaduje i od dokumentárního divadla, aby bylo uměním? V tom jediném rozpor názorů je, ale jste si jistý, že zrovna ten váš a VH je jednoznačně správný?
     Mám s dokumentárním divadlem stejné problémy jako Kateřina Kykalová a také se ptám, jestli je to ještě umění? Jestli se v případech jako je tento divadlo nesmrsklo na čtení dokumentů a názorů, tedy na jakousi konferenci či dokonce na politické školení? Připomíná mi to debaty v dobách socialistického realismu, kdy se vyzvedávaly hry pojednávající o novém typu JZD nad ty, které byly napsány ještě o JZD typu už překonaného. Navíc mezi řádky čtu, že kdyby Kateřina Kykalová (ale kdokoli, problém je obecný) znala vámi zastávanou definici politického divadla, že by se jí představení líbilo?

     03.11.2018 (1.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Kateřina Kykalová

   

   Dobrý den,
   děkuji za komentář, ale i já musím uvést interpretaci svého článku na pravou míru. V žádném případě jsem nekritizovala tematickou rovinu inscenace a plně s vámi souhlasím v tom, že je třeba o těchto věcech mluvit. Část věty, kterou citujete („úspěšně manipuloval veřejnost“) se v mé větě rozhodně netýká Zadary a Teatru Powszechneho, nýbrž toho jazyka, který demaskují: „Michal Zadara v inscenaci demaskuje jazyk, který nepojmenovává přímo, ale pomocí vhodně volených slov úspěšně manipuluje veřejnost.“ A právě demaskování těchto manipulativních jazykových prostředků považuji v inscenaci za nejpřínosnější. Dále si nemyslím, že by forma dokumentárního divadla nutně vylučovala uměleckou kvalitu, kterou pro mě inscenace Spravedlnost postrádá, což byla hlavní výtka mé recenze. Věty „To je strašné. co naši rodiče provedli“ a „To je smutné, co se těm Židům stalo“ mám v textu v uvozovkách, čímž naznačuji, že jde o citaci tvůrců – a to, jestli zazněly v představení, nebo až v následné diskusi, nepovažuji za podstatný rozdíl.

   01.11.2018 (7.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Anna Plasová

   

   V diskusi pro představení
   zaznělo myslím celkem jednoznačně, že Michał Zadara trestní oznámení zatím ještě nepodal, protože se chtěl vyhnout tomu, aby se v době předvolební kampaně tento jeho krok nevhodně zpolitizoval. Inkriminované volby se konaly asi týden před pražským představením. Od té doby už ho možná i podat stihl. 🙂
   Překvapuje mě dojem autoky, že režisér si za svým názorem nestojí. Vždyť jej dává najevo a podporuje právě celým tímto představením!

   11.11.2018 (16.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ