Už mi není dvacet let

Jak jste spokojený se současným financováním pražského divadla magistrátem?

V loňském roce, když jsem viděl nová zadání čtyřletých grantů, jsem si konečně připadal jako v zemi, ve které jsem od roku 1989 chtěl žít. K pojmu dokonalost máme ještě daleko – a možná v této otázce ani kýžená dokonalost nastat nemůže – ale konečně jsou jasná pravidla. Především mě potěšilo, že nejde už tolik o to, kdo konkrétně v grantové komisi sedí, ale rozhodují víceméně objektivní kritéria. Dám příklad. Je tam otázka, jak soubor reprezentuje Prahu v zahraničí. Kašpar ven nejezdí – radši hrajeme doma, nemáme tu ambici – takže vím, že toto kritérium evidentně „projedu“. Ale jsou tam další oblasti, kde budeme mít pozitivní hodnocení – počet premiér i odehraných představení, ohlas u kritiků, účast na tuzemských přehlídkách, společensko-sociální dopad, vyváženost rozpočtu… Dopředu tak dokážu odhadnout, jak na tom jsme, a mohu těmto kritériím do budoucna přizpůsobit i svůj provoz. To, že divadla „našeho typu“ dostala čtyřleté granty, je pro nás velmi cenné, bez nich bychom nemohli existovat.

Podstatné je tedy pro vás především vědomí dlouhodobé podpory?

Přesně tak. Pracujeme dvanáct měsíců v roce, a tím, jak se zpožďovalo rozhodnutí o grantech a dotacích, jsme vůbec nemohli plánovat další činnost. Divadla v Praze byla v ohrožení nejen proto, že Richter a spol. rozhodovali špatně, ale především proto, že rozhodovali pozdě. Pozdní a pomalé rozhodování o přidělení grantu je pro provoz a existenci divadla nebezpečnější než jeho samotná výše. Čtyřletý grant toto řeší. Bude-li to tak fungovat, budu spokojenej.

A co jiné pražské dotační a grantové zdroje?

S financováním naší činnosti nám v poslední době stále více pomáhají i jednotlivé pražské obvody. Dobrou spolupráci má Kašpar i Divadlo v Celetné s Prahou 1. Tato městská část podporuje Kašpar v celoroční činnosti a Celetné výrazně přispívá na festival Loutky v Celetné. Ale zajímavé a dobrodružné bylo jednání o této spolupráci. Městskou část zajímají výrazně jiné umělecké a společenské přínosy naší činnosti než magistrát či ministerstva kultury, takže nám chvíli trvalo, než jsme našli společné jmenovatele. Ale podařilo se to a zdá se, že i do budoucna by to mohlo fungovat.

Důležité je tedy podle vás vícezdrojové financování kultury?

Mělo by to tak být. Pro upřesnění dodávám, že i další pražské obvody nám přispívají na jednotlivé akce na jejich území, byť víceméně symbolicky v řádech několika desítek tisíc korun. Důležité ale je, že mechanismus je nastavený a funguje.

Tím jste mi tak trochu vyrazil z rukou další otázku. Jak byste si představoval ideální stav financování pražských divadel? Rozumím-li dobře, mechanismus, který nyní vznikl, je v pořádku, jen by se měl dodržovat a mělo by v něm být víc peněz?

Odvážně prohlašuji – a činím to už delší dobu – ne více peněz! Už Igor Němec, kdysi náměstek primátora pro kulturu, říkal, že počet divadel se neustále zvětšuje, ale balík peněz se zvětšovat neustále nemůže. Tomu rozumím a souhlasím. Otázka je, kde je „ideální“ hranice? Naprosto chápu, že se na ni na magistrátu ptají – oni prostě musejí někomu říct: Ne, vás nepodpoříme. Ale má to – dle mého – jednu podmínku. Ten, kdo se dostane mimo grantový systém, musí mít možnost přežít! Proto tvrdím, že musí proběhnout transformace příspěvkových organizací, která divadlům do značné míry rozváže ruce ve finanční otázce a výše příspěvků od města by pak měla mírně klesnout tak, aby ten, kdo nedostává od města nic, dokázal dotovaným konkurovat. Více skromnosti a pracovitosti by nám do budoucna jen prospělo.

Mohl byste výši dotace, „aby ostatní divadla měla možnost přežít“, vyjádřit nějak konkrétněji, přesněji? Jak byste si to představoval? Percentuálně vzhledem k rozpočtu divadla?

Přesně tak. Úroveň dotací by měla být u těch nejvíc dotovaných maximálně – vzhledem k jejich rozpočtu – padesátiprocentní, u těch takzvaně nezávislých menší, řekněme 33%, a komerční scény by pak nemusely dostávat nic. Přežili by všichni.

Na adresu magistrátu dodávám, že si musí víc uvědomit, jak výrazně vstupuje do hry. Rozdává peníze, má tedy přímý vliv na sílu a možnosti jednotlivých divadel, a tím ovlivňuje jejich uměleckou tvář i diváckou úspěšnost. V některých případech se dávají peníze do akcí, které to prostě nepotřebují, a pak – jak se říká – „kalí vodu“. Výsledkem je bombastická reklama a vysoké honoráře umělců i technického personálu, kterou konkurence nepřeválcuje, i kdyby se na hlavu postavila.

Kdybyste dnes zakládal divadlo, založil byste je v Praze?

Dnes bych divadelní soubor založil v Ostravě. Tam je počet divadel vzhledem k potřebám a možnostem města téměř ideální. Snad jedno, dvě by tam mohla ještě existovat. Hrát v Ostravě by mě teď bavilo. Asi trochu toužím po klidu menší metropole, než je Praha… To ale neznamená, že bych ji opouštěl. Celetnou má moc rád a na stěhování jsem starej. Už mi není dvacet let.