Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Už nikdy žádné příběhy

    Jednou z největších kulturních událostí roku u nás lze označit hostování renomovaného britského souboru Hilliard Ensemble se scénickým koncertem ve třech obrazech na texty T.  S.  Eliota, Maurice Blanchota, Franze Kafky a Samuela Becketta I went to the house but did not enter v pražském Národním divadle v rámci nedávno skončeného festivalu Pražské jaro.

    Autorem konceptu tohoto – ve své preciznosti a hlubinné soustředěnosti ojedinělého – scénického díla, současně i autorem hudby a režisérem je proslulý německý skladatel a režisér Heiner Goebbels (1952), jeden z předních představitelů nového hudebního divadla propojujícího hudbu a text s pohybovým a výtvarným uměním. Jeho styl je charakteristický prací se zvukem a zvukovými plochami, současně však s důrazem na text a detail s minimem – většinou akustických – nástrojů. V jeho hudbě najdeme vlivy rocku, jazzu i staré hudby, jež propojuje se soudobou vážnou hudbou s častými prvky minimalismu a oblibou v repetitivnosti. Projekt I went to the house but did not enter (Šel jsem do domu, ale nevstoupil) vznikl v roce 2008 pro Edinburský festival a od té doby byl uveden v řadě světových zemí. Skládá se ze tří oddělených obrazů.

    První na ranou báseň T.  S.  Eliota (1888 – 1965) Milostná píseň J. Alfreda Prufrocka je jakýmsi tajemným obřadem konce a znovuzrození. V chladně neosobním pokoji obřadně uklízejí – za zpěvu Eliotovy básně – zpěváci Hillard Ensemble oblečeni jako muži na pohřbu či po hostině jakýsi opuštěný měšťanský pokoj. Vše – bílé nádobí, bílou vázu, květinu, obrazy a dokonce i ubrus – zabalí do velké krabice, kterou odnesou. Světlo se pomalu utlumuje, přechází téměř do tmy. Krabice se však opět objevuje na druhé straně scény a muži téměř stejnými pohyby vše vracejí na místo. Světlo z okna se zintenzivňuje, vše je opět na svém místě, jen barvy se proměnily – z bílé je černá a jeden obraz spadl ze zdi…

    Jeviště se proměňuje a na scénu vjíždí skelet jednopatrového domu. V jeho oknech jsou – vesměs osamělí – muži. A zpívají a recitují surrealistický text francouzského filosofa Maurice Blanchota (1907-2003) Šílenství dne. O předtuše smrti, o utrpení z banality, jež otupuje. Už nikdy žádné příběhy, praví se v něm. Právě tak bychom mohli označit formu a téma celého Goebbelsova „scénického koncertu“, jak tento tvar mezi koncertem a divadlem, dlouhodobě nazývá. Druhý obraz doplňuje krátký výstup míjejících se nehrdinů, „nikdů“ z Kafkovy kratičké povídky Výlet do hor.

    Závěrečný obraz se odehrává v hotelovém pokoji. Muži se v něm jen volně přeskupují, poposedávají, stojí. Zapnou televizi, dívají se z okna… A zpívají text Samuela Becketta (1906-1989) K tomu nejhoršímu napsaný ke konci jeho života, v roce 1983.

    Ve všech dílech se tak odráží motiv smrti a nicoty, motiv prázdna a absolutna. Všechny texty jsou podány a capella souborem Hilliard Ensemble (na několika místech zazní reprodukovaná hudba či zvuky, ale jen coby kulisa dění). Znějí obřadně, duchovně, přitom vysoce civilně, bez jakýchkoli pěveckých manýr, patosu či exhibicí. Obdobně jako ve svých předchozích opusech, ať už zaměřených na starou nebo novou hudbu či v koncertní spolupráci se saxofonistou Janem Garbarkem. Zpěváci se chovají spíše jak obřadníci než zpěváci či herci. Přesto – nebo možná právě proto – jsou všechny obrazy, každý okamžik, každé gesto, plné napětí a tajemství. Plné pokory a usebrání. Jako když zpívá Leonard Cohen… Stejně podstatné jako hudba, zpěv, aranžmá postav, choreografie a text je i výtvarné působení jevištních obrazů. Barva scény, kostýmy, rozestavění nábytku. Každá proměna světla, každý pohyb mají svůj rytmus daný samotným tématem a hudbou. Společně tak vytvářejí silný dramatický účinek. Ač je celek vesměs vysoce statický, objevují se i rychlé střihy a jemně ironické, zcizující motivy. Představení tak nepůsobí pateticky a už vůbec ne monotónně. Vyžaduje soustředěnost a vysoké intelektuální i emotivní nasazení. Parafrázujíce motto  firmy ECM, pro kterou nahrávají, lze říci: Goebbels a Hilliard Ensemble přivezli nejkrásnější divadlo po tichu a prázdnotě. Dokonalost, jež není rutinou.

    P. S. V obou pražských představeních pro náhlou indispozici zpíval part kontratenoristy Davida Jamese (který jen „hrál“) z listu mladík Matthew Venner, člen obdobně zaměřeného vokálního souboru Orlonado Ensemble. Na vokální čistotě tato změna nebyla poznat.

    Heiner Goebbels, Hilliard Ensemble: I went to the house but did not enter. Koncept, hudba, režie Heiner Goebbels, scéna a světelný design Klaus Grünberg, kostýmy Florence von Gerkan, zvuk Willi Bopp. Světová premiéra 28. 8. 2008 Edinburgh Festival. Uvedeno 2. a 3. 6. v Národním divadle v Praze v rámci Pražského jara 2011 (psáno z 2. 6.).


    Komentáře k článku: Už nikdy žádné příběhy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,