Užitečné návraty
Jen co Stanislav Moša v roce 1992 převzal Divadlo bratří Mrštíků na Lidické a přezval ho na Městské divadlo, obkroužil jeho program obecným mottem: Dokořán! Je jím pojmenován divadelní měsíčník, v rozvedené či přesněji úplné podobě i festival Dokořán pro hudební divadlo. Vyjadřuje občas méně, jindy hodně zřetelný názor na rozmanitost hudebního divadla, které až příliš zjednodušeně označujeme muzikálem. Právě programovým přesahem Městské divadlo uniká svým konkurentům v Hudebním divadle v Karlíně, Ostravě a Plzni. Pro mě Mošovu cestu potvrdila v roce 1996 ohromující inscenace West Side Story, dílo také na hranici běžného vymezení muzikálu, ale prošlapávaly ji v prvním období především díla autorské dvojice Zdenka Merty a Stanislava Moši. Nesla různá žánrová označení – muzikálová féerie podle Shakespeara Sny svatojánských nocí to v roce 1991 začala a poslední díl volné trilogie podle Danteho Božské komedie to zatím v roce 2020 skončil. Divadlo však oznámilo na příští sezonu další společné dílo Moši a Merty Pohádka o živé vodě. Mezitím byla muzikálová opera Babylon, opera La Roulette a řekněme muzikály Svět plný andělů a Zahrada divů. Lze k nim namátkou přiřadit díla Petra Ulrycha, Milana Uhdeho a Miloše Štědroně, off-broadwayské Probuzení jara (Spring Awakening), Bernsteinovu Mši a mnohá další. Zatím poslední toho rodu je historická balada Devět křížů Robina Schenka, Petra Štěpána a Miroslava Ondry (2022). Výčet by mohl být hodně dlouhý.
Viktória Matušovová (Satan), Dušan Vitázek (Bastard) a company FOTO TINO KRATOCHVIL
Výrazně se na rozjezdu divadla na Lidické podílelo vizualizované oratorium Bastard, jehož provedením se v roce 1993 formoval styl souboru, jeho složení a také očekávání diváků. Dosáhl 201 repríz a několik měsíců se hrál v pražském Národním divadle. Čím jiným než znovuuvedením Bastarda mělo divadlo zahájit oslavy dvaceti let Hudební scény (otevřena byla premiérou muzikálu Hair 1. října 2004), i když tehdy se samozřejmě hrálo na malém původním jevišti, dokonce ještě před rekonstrukcí Miroslavem Melenou.
Z paměti se mi vybavují útržky bohatě nasvíceného, kostýmovaného, ale spíše statického provedení oratoria, ne nepodobného nastudování Bernsteinovy Mše – ta, odhaduji, Mošu zásadně ovlivnila. Kdežto nové provedení staví na proklamované vizualizaci, na fascinující podívané vytvořené současnými technologiemi na rozlehlém jevišti Hudební scény. Tehdy se témata především odzpívala v partech, mimochodem hodně náročných, kdežto režisér Petr Gazdík je promítl do ohromujících obrazů a do výrazných akcí sólistů i company v originální choreografii. Jako by Bastard měl opět zapůsobit programově v současných výrazových prostředcích perfektně zvládnutého muzikálového aparátu, nechyběly ani cirkusové prvky. Proudům slov v Mošových textech jsem na chuť nikdy nepřišel, natož okázalému boji o duši Bastarda mezi peklem a nebem, tady Satanem a Duchem svatým, za asistence Goethovy Markétky. Ale v bohatě gestickém zhudebnění dílo tehdy i dnes nabídlo působivé rituální zamyšlení nad nejobecnějšími věcmi člověka. Titulní roli dokonale předvedl Dušan Vitázek, převzal ji po Janu Apolenářovi, který nyní exceluje coby Duch svatý. Žebračku famózně zazpívala Zora Jandová, současnou Markétkou byla její dcera Esther Mertová, dala ji skvěle. Názorné srovnání někdejších východisek se současnými možnostmi přitom tehdy i dnes směřovalo k témuž hudebnímu divadlu o světě a o lidech, kteří v něm žijí.
Městské divadlo Brno – Stanislav Moša, Zdenek Merta: Bastard, vizualizované oratorium. Režie Petr Gazdík, choreografie Hana Kratochvilová, scéna Petr Hloušek, kostýmy Andrea Kučerová, dramaturgie Klára Latzková. Premiéra 20. dubna 2024 na Hudební scéně.
Komentáře k článku: Užitečné návraty
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
