Divadelní noviny > Kritik Lab

Užitečný idiot Orgon

Molièrova komedie Tartuffe se na repertoárech českých divadel objevuje velmi často. Zřejmě proto, že téma přetvářky neztrácí na aktuálnosti. V libereckém Divadle F.X. Šaldy však vznikla inscenace, která provokuje spíš svou neurčitostí než ambicemi „nastavit zrcadlo“ dnešní společnosti.

Napjaté ticho protíná zvuk starožitných pendlovek. Odbíjí pátá hodina. Zvonění dává znamení služebné Dorině (Jana Stránská), která s exaltovaným povzdechem začíná podávat odpolední čaj. Roznáší šálky členům Orgonovy rodiny, usazeným kolem dlouhého stolu, který pokrývá těžký, smaragdově zelený ubrus. Z řady židlí s ornamentálním vyřezáváním jasně vyčnívá majestátní, rovněž tmavozeleně polstrované křeslo. Výsostné místo, na něž usedá ten, kdo právě vládne domu. V první scéně to je Orgonova matka paní Pernellová, (Eva Lecchiová j. h.), o něco později sám Orgon (Zdeněk Kupka) a nakonec Tartuffe (Tomáš Impseil), který domácí trůn získává pomocí přetvářky a intrik.

Úvodní čajový rituál naprosto zřetelně situuje děj do britského prostředí. K němu odkazují i kostýmy. Tvídová saka, kárované svetry, buřinky, skládané sukně, halenky s naškrobeným límečkem a ozdobným šněrováním a samozřejmě polobotky zvané oxfordky. Vykreslují obraz britské společenské smetánky. Rodiny, jež sobotní dopoledne tráví sledováním póla a odpoledne hraním bridže. Méně zřejmé je však časové zasazení děje. Scéna je vybavena spíše starožitným nábytkem, ten ale neodkazuje na přesnou historickou epochu. Může připomínat zařízení skromného zámečku, ale taky nikoli jednoznačně. A ani již zmíněné kostýmy nelze časově jednoznačně zařadit. Při pohledu na některé z nich se na mysl neodbytně dere přívlastek retro, jiné by obstály jako osobité módní outfity i dnes. Případná snaha o nadčasovost selhává právě na tom, že scénografické prvky jsou nesourodé a vytvářejí spíš chaos než dojem, že se příběh o troufalém pokrytci může odehrávat v jakékoli době. Navíc vzniká přímý rozpor mezi zasazením děje do zcela konkrétního prostředí a jeho rozostřeným časovým ukotvením, což nakonec opět jen ztěžuje čtení celé inscenace.

Právě konkrétnost úvodní scény navozuje otázku, proč se pro ni v souvislosti s Tartuffem tvůrci rozhodli. Hned s prvním nalitým šálkem čaje se rozbíhají úvahy o možných interpretacích a důvodech této jasně deklarované volby. Logicky totiž vzniká dojem, že pro další vývoj inscenační koncepce bude její sdělení důležité. Ale po první scéně se odkazy na Británii téměř vytrácejí, zůstávají jen v kostýmech. Intenzita, s jakou se k britským zvyklostem odkazuje v úvodu, se vrací až na konci, kdy do Orgonova domu přicházejí královští zmocněnci v typických uniformách anglických konstáblů. A také až samotný závěr, kdy král rozhoduje o milosti pro Orgona, lze brát jako odpověď na neodbytnou otázku, proč má být místem děje právě ostrovní stát – je to přece monarchie. V rozmezí mezi první scénou a závěrem však britská lokalizace ztrácí na smyslu.

Volba, jež padla právě na Británii, příliš neladí ani s výraznou stylizací, k níž režisér herce vede. Britové jsou pověstní svou zdrženlivou zdvořilostí a rezervovaností. Liberecký Tartuffe k ní má ale opravdu daleko. Herectví se vyznačuje naopak přehnanou expresí. Veškerá gesta, mimika, artikulace i zabarvení hlasu podléhají požadavkům této stylizace. Každá emoce, každý povahový rys se zveličují. Drzá Dorina (Jana Stránská) v komediálních výstupech k zesměšnění Tartuffa koulí očima a bez ustání špulí pusu. Damis (Ondřej Kolín) jedná v permanentním návalu zlosti, který manifestuje okázalým řevem a rozčileným pochodováním. Tartuffe (Tomáš Impseil) se ve scénách, kdy dává najevo svou zbožnost a pokoru, bázlivě kroutí, neustále přikrčen s hlavou staženou mezi rameny. Když získává moc, okamžitě přechází do druhé polohy sebevědomě se tyčícího padoucha, jehož zlé úmysly jsou patrné už z temně chraplavého hlasu. Herci vkládají do výkonů maximum, ale expresivita jejich výrazových prostředků naráží na limity prostoru Malého divadla. Intimita scény, jež poskytuje bezprostřední kontakt s diváky, nesouzní s přepjatým hereckým projevem, který by mohl fungovat na velkém jevišti.

Dráždivý kontrast mezi na jedné straně velmi konkrétním a na druhé neurčitým zasazením příběhu či volba prostoru však nejsou jedinými záhadami inscenace. Mnohem zásadněji postrádá Tartuffe jasné sdělení k dnešku zprostředkované skrze jednání postav. Nejméně zřetelná je motivace Orgonovy zaslepené adorace Tartuffa, což je vzhledem k tomu, že právě ta je příčinou všech dějových zvratů, manko dost problematické. Na scénu přichází Orgon v padnoucím obleku s vyznamenáním na klopě. Kostýmem připomíná uhlazeného politika, chováním ani promluvami už nikoli. Rodina je mu v lepším případě lhostejná, v horším ji nenávidí. Proč? Kdo ví. Později, když Tartuffovi slibuje majetek, se k němu znenadání začne horoucně lísat jako věrná kočka, ale ani motiv, naznačující Orgonovu možnou homosexualitu, se dál nerozvine, zůstane pouze u kratičké scény.

Když po všech turbulencích dospěje příběh ke šťastnému konci, Orgonovu tvář rozzáří úsměv blažené úlevy. Ve stejnou chvíli zazní první tóny slavného šansonu Non, je ne regrette rien. Nabízí se tak vysvětlení, že Orgon je jen naivním idiotem, jenž uvěřil pohádkám o zbožnosti a pokoře. A vlastně nakonec ani nelituje –⁠ vždyť přece všechno dobře dopadlo. Ale ani výklad Orgona jako nenapravitelného naivky rozhodně není čitelný napříč celou inscenací. Působí spíše jako směšná omluva nepochopitelného chování než jasný dramaturgicko-režijní postoj.

Liberecký Tartuffe tak selhává nejvíc právě v neschopnosti vytyčit jasné téma. Přestože herci do svých výkonu vkládají obdivuhodnou energii, nestačí to na zamaskování dojmu, že se zde pouze převyprávěl příběh jedné z položek maturitní četby. Jenže kvůli chybějícímu přesahu k dnešku přestává být jasné, proč by měl do divadla přijít i ten, kdo má maturitu dávno za sebou.

///

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Molière: Tartuffe. Režie Ivan Řezáč, dramaturgie Jiří Janků, scénografie Ivo Žídek, kostýmy Agneiszka Pátá Oldak, hudba Jan Maxián, asistent dramaturgie Vojtěch Balcar. Premiéra 7. října 2022. Psáno z 1. reprízy 28. října 2022.

• Autor: Eliška Hankovcová
• Publikováno: 1. prosince 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Užitečný idiot Orgon

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ